Nádražní loudilové

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Že se vás na Hlavním nádraží v Praze běžně ptají, jestli nechcete hérák nebo nemáte drobáky či cigaretu, na to jsem si už zvykla.

Že si mladí loudilové vymýšlí srdce trhající historky, jak nemají na vlak a musí za babičkou, která bydlí v Mělníku a je nemocná, to mě také nechává klidnou, zvlášť, když je babička nemocná několik měsíců a stejný mladý pár, jako kolovrátek, opakuje celou dobu to samé. Když to na mě tihle dva zkusili potřetí, uvědomili si, že se známe, skončili v půli věty a z kupé vypadli.

Zrovna tak ignoruju „hluchoněmého“, který před odjezdem vlaku pokládá na sedadla do každého kupé přívěsky na klíče, s přiloženými lístky, kde je špatnou češtinou napsáno, že je hluchoněmý a potřebuje padesát korun na jakýsi přístroj. Je hluchoněmý, ale hlášení o odjezdu vlaku slyší, bleskurychle přívěsky sebere a utíká ven. Když jsem jednou spolucestujícím říkala, jak to je s jeho hluchotou doopravdy, probodl mě „hluchoněmý“ mladý muž pohledem…

Ve druhé polovině devadesátých let se objevily na Hlavním nádraží tlupy Rumunů. Obdivovala jsem ženy, které měly každý den perfektně čisté a nažehlené sukně a to některé nosily i několik sukní přes sebe! Kolikrát jsme s ostatními dojížděči probírali, jak je to možné, když jsou od rána do večera na nádraží? Kdy na sebe perou a žehlí? Došli jsme k závěru, že se střídají. Jedna prostě zůstane doma a pro všechny pere, zašívá a žehlí.

Všichni, muži, ženy i děti, žebrali, a ze začátku chtěli peníze i po nás, ale velmi brzy poznali, že my, co dojíždíme, kolem nich projdeme bez povšimnutí a zaměřili se na neznámé tváře.

Bylo mi líto dětí, které kolem nich běhaly, i když byly čisté a vypadaly spokojeně. Žily celé dny na nádraží, copak to je život pro dítě? Všimla jsem si jedné holčičky, která tam doslova vyrostla. Maminka ji nejdřív nosila v náručí a pak jednou koukám, holčička si pěkně vyšlapuje v nádražní hale mezi holuby… Pak ze dne na den zmizeli. Všichni.

Často si na tu holčičku vzpomenu. Kdepak asi šlape dneska?
Nádražní loudilové se poslední dobou dostali i do Kolína. Odnaučili mě kouřit před nádražní budovou, protože bych mohla kupovat cigarety jenom pro ně a naučili mě říkat, že nemám peníze, protože si pokaždé naštvaně řeknu, sakra, jsou to mladí kluci nebo sice starší, ale zdraví chlapi, tak proč někde nedělají? Já teď jdu na vlak, pojedu do Prahy, mám před sebou dvě zkoušky a budu se vracet v noci. Když můžu pracovat já, proč ne oni?

Jednou ke mně přišel chlap v mém věku, a slušně mě poprosil o peníze na polévku. Nemám, řekla jsem a on po mně vyštěkl, bodejť ty bys měla, ty krasavice divadelní! Jindy chtěl jiný loudil cigaretu. Nemám, zavrtěla jsem hlavou, a zase jsem uslyšela, ty nikdy nemáš, co?
Teď se naučili kolínští mladí nádražní loudilové postávat u východu z nádraží.
„Můžete mi dát nějaké drobné,“ zastavil mě hezký, sympatický mladík.
„A musím,“ zeptala jsem se a on se zarazil.
„Nemusíte,“ odpověděl po chvíli a já mu poděkovala. Vida, jak rychle jsme se domluvili!
Ještě lepší byl ten, který ke mně přišel nedávno a poprosil mě o moji poslední knihu.
„Vy si myslíte, že s sebou nosím svoje knihy a rozdávám je?“ Ne, to si nemyslel a rychle mi poradil, jak to mám udělat.
„Zavolejte Petrovi Královi (to je můj kamarád, majitel rodinného kolínského Knihkupectví Petra Krále a řekněte mu, ať mi jednu vaši knihu dá. Že si tam přijdu. Znáte mě přece, ne? Víte, kdo jsem?“

Nevěděla jsem. Prý je dirigent, skladatel a píše scénáře. Řekla jsem mu, že nikomu volat nebudu a knihy nerozdávám. Pohrdavě se na mě podíval a odešel.
Asi za týden jsem stála před nádražím a čekala na autobus. Kousek ode mě postával pán, pokukoval po mně a pak ke mně přistoupil.
„Vy pro mě určitě máte radu,“ řekl a moc mě tím potěšil. Radu po mně totiž ještě nikdy žádný nádražní loudil nechtěl.

Pán se mi svěřil, že je schizofrenik a chtěl na mě radu, jestli má změnit životní kolej. Řekla jsem mu, ať ji změní, ale ať si pamatuje, kudy vede ta stará, kdyby se na ni chtěl náhodou někdy vrátit. Přikývl.
„To je dobrý nápad. Protože je pravda, že se třeba budu chtít vrátit…“
Poděkoval mi, ještě chvíli jsme si povídali o životních kolejích, a když mi přijel autobus na Zálabí, s úsměvem jsme si řekli na shledanou…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12