Nejvyšší čas

Autorka článku: Alena Kučerová Ve škole jsem patřívala mezi tzv. šprty, vždy jsem chtěla být mezi těmi nejlepšími a s neúspěchem jsem se jen těžko vyrovnávala. Později v zaměstnání to bylo obdobné. Práce a rodina byly vždy na prvním místě a ani bez jednoho jsem si svůj život nedovedla představit.

Dnes jsou děti z domu a já před několika měsíci rozšířila už tak početné řady nezaměstnaných o mou maličkost. Sice stále hledám práci a nechci to vzdát, ale už jsem pochopila, že i kdybych si ve svých životopisech rozesílaných na všechny světové strany ubrala pár let, stejně to nebude nic platné. Jsem prostě stará a jen blázen by dal práci někomu, kdo má tři roky do důchodu.

Nebudu si hrát na hrdinku a tvrdit, že tuto nečekanou životní realitu snáším bez problémů a s hlavou vztyčenou. Ne opět jsem jak ve škole, když jsem dostala špatnou známku . Je mi zle,
špatně spím, jsem podrážděná, bolí mě žaludek a s faktem, že jsem tzv. nepoužitelná se nevyrovnám. NIKDY. Proto se nedivte, že když si přečtu zprávu v tisku, že mým spoluobčanům bez vzdělání a předchozích pracovních zkušeností někdo nabídne práci a oni ji odmítnou, tak mě to rozpálí do běla, nadávám, kleju, mám zkažený celý víkend a můj muž oběd.

Ve zprávě se píše, že jde o Romy, kteří práci, kdy jejich měsíční výplata by se pohybovala mezi 13000 – 16000 Kč hrubého, odmítli. Tuto šanci jim zajistilo město Ostrava v rámci unikátního programu „Sociální inkluze“. Že jste o takovém programu nikdy neslyšeli? No ja doposud také ne. Bude to tím, že tzv.romská otázka nepatřila nikdy mezi má oblíbená témata na čtení či povídání. Každý s nimi máme určitě nějakou zkušenost a každý si na ně vytvořil svůj názor. Já se hlásím mezi ty, kteří si jsou jisti naprostou nesmyslností obdobných programů a stále znovu marných pokusů něco s tím udělat. Romové nikdy nebudou patřit mezi mé oblíbené sousedy, s kterými si jen tak poklábosím o dětech, o práci nebo jak uvařit dobrou svíčkovou. A není proto, že se jako Romové narodili, ale že jako Romové žijí.

Takže opravdu jen pár historických faktů. První zmínky o „ cikánech „ na našem území pocházejí už ze 14. Století. Původní obyvatelé se k přistěhovalcům, kteří se od nich lišili jak podobou tak i odlišným způsobem života, chovali zpočátku přátelsky. Cikání sami se svým chováním brzy degradovali na samý okraj společnosti. Milodary vystřídala nedůvěra a strach. Poté přišly na řadu snahy asimilační a převýchovné a nakonec tvrdé represe. A že byly opravdu tvrdé , tak o tom svědčí např. Patent z roku 1726 vydaný císařem Karlem VI. Ve Vídni. V článku II.je uvedeno
„kdyby některý cikán při postihnutí dal se na útěk a nemohl být polapen, jest každý oprávněn jej ihned zastřeliti aneb jakýmkoliv jiným způsobem zabíti“. To, že cituji tento článek neznamená, že ho schvaluji, jen chci tím znovu poukázat na to, že tehdejší protiromská opatření neznala slitování a stejně nebyla k ničemu. Stejně jako desítky dalších, které následovaly. Lehkomyslnost, kočovný způsob života, odpor k práci, násilí , parazitování na druhých a neochota přizpůsobit se, jsou jejich základními životními hodnotami a jsou v nich tak silně geneticky zakódované, že s nimi žádný panovník ani vláda nic neudělá. A článek o ostravských romech je toho důkazem. Nikdo tuto letitou a skutky prověřenou pravdu nechce nahlas vyslovit. Bojíme se, abychom nebyli osočeni z rasismu a co by tomu proboha řekl zbytek Evropy. A tak dál bují státní aparát, opět přicházíme o nemalé finanční prostředky, které samozřejmě chybí jinde.

Třeba v péči o nemocné a staré a nebo v „hýčkání“ těch nadaných a schopných. Nebojme se a pojmenujme věci pravými jmény. Nebojme se a investujme, ale tam, kde to drtivá většina společnosti nepovažuje za velkorysé plýtvání veřejnými financemi. Nebojme se a buďme velkorysí. Ale tam, kde se to opravdu vyplatí. Už je opravdu čas nejvyšší……..

Autor: Alena Kučerová, Foto: Internet