Pohádka našeho dětství

Autor článku: Věra Svobodová Není krásnějších pohádek než ty, které píše život sám. Hans Christian Andersen.

Dnešní život není žádná pohádka a je jen na nás, zda si nějakou tu pohádku aspoň občas přivoláme .Zvlášť pak v tomto čase. Brzy se stmívá, večery jsou dlouhé a počasí za oknem přímo vybízí k zapálení svíčky, šálku voňavého čaje nebo kávy, něco dobrého k zakousnutí a pak už stačí jen přivřít oči a snít.
Snít o tom, jaké to bylo báječné, když jsme byly děti. Náš život byl jedna nekonečná bezstarostná hra. Dny plynuly a natlučené koleno nám vždycky někdo pofoukal. Stačilo tak málo k radosti.
Myšlenky letí jedna za druhou. Svět měl řád. Ten řád byl táta s mámou, domov ,kde jsme byly v bezpečí, rodina , které jsme byly součástí.
Jak si tak přemýšlím, ptám se- a co dneska? Co dnešní děti? Jaký ony mají řád? Jsou taky doma v ,,bezpečí“? Co se to stalo se světem, s lidmi.Za čím se to ženeme, co je to ,,to“, co nám nedovolí zvolnit, ohlédnout se a postát? Příliš pozdě si uvědomujeme ,že život máme jen jeden. Každý z nás má vyměřený čas a je jen na nás ,jak s tím časem naložíme.
Za okny se už docela setmělo, svíčka dohořívá ,káva je vypitá. Přesto se mi ještě nechce opustit tu krásnou klidnou chvilku, kdy nic nemusím, nikam nespěchám a nic mi neuteče.
Přemýšlím si , vzpomínky bloudí mým životem, občas se někde pozastaví a pak zase přeskočí o pár let jinam. Napadá mě, že mám za sebou vlastně krásný kus života. Vyrostla jsem v dobré milující rodině, snad i já připravila svým dětem krásné dětství, dobře jsme je připravili na život? A jsme i my vlastně připraveni? Možná ze mě bude brzy taky babička. Docela se na tu roli těším, jen nevím , jak ji zvládnu.
A jsem zase o několik desítek let zpátky. Bože , jak jsem milovala ty chvíle strávené se svou babičkou .Byla strážným andělem mého dětství. Vyprávěla mi a já s očima navrch hlavy poslouchala . Poslouchala příběhy které psal život. Ve svých vzpomínkách byla dítětem , mladou dívkou a já byla vděčným posluchačem. Jen jsme se pak obě divily , jak jsou její ruce svraštělé , vždyť to bylo přece všechno tak blízké.
Dnešní babičky jsou jiné .Jsou to moderní ženy , navštěvující kadeřníka , kosmetiku. Moderně oblečené , upravené. Je to dáno hlavně tím , že běžně chodí do práce , Nesmí ustrnout na místě, musí se stále snažit držet krok s dobou, s vším , co k tomu patří. Jen ony ví , co je to stojí úsilí. Je dávno pryč babička v barchetových šatech , zástěře a šátkem na hlavě .Ale to nevadí. Milují nás a my milujeme je. Patří k našemu životu stejně jako rodiče, jen jim to nesmíme zapomenout občas říct.
V zámku zarachotí klíč, a pak se domem rozlehne velká rána. To moje ,,dospělé ,, děti dorazily domů a budou se asi dožadovat mé pozornosti. Nebo spíš večeře .Nevím , ale jaksi podivně klidná a mírná vstávám a jdu. Možná by je překvapilo proč tu sedím sama a potmě. Dnešní pohádka je u konce. Ale to nevadí. Kdykoliv ji přece můžeme přivolat zpátky.

Autor: Věra Svobodová, Foto: Internet