Slečna Marplová

Autorka článku: Alena Kučerová Tuto přezdívku dostala a určitě plným právem, 81 letá důchodkyně z Brna. Zasloužila se v plném smyslu slova o dopadení mladého lupiče, který už před tím obelstil a okradl jedenáct seniorů zhruba o 100 tis. korun.

A jak staré přísloví říka „ tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…….“ , po dvanácté narazil.Přestože tato brňačka patří věkem mezi nejstarší vyhlédnuté oběti, její rozum svědčí o opaku. Musí to být bezesporu velmi čiperná a vynalézavá dáma.

Lupič se jí snažil oklamat osvědčenou historkou o dopravní nehodě jejího syna , ona se však nerozklepala, ale vše si stačila ověřit a pomocí syna na telefonu a sousedky naservírovala nic netušícího lapku policistům na stříbrném podnose. Mám z této zprávy ohromnou radost a doufám, že i ostatní senioři také. Tato zpráva je důkazem, že starý neznamená být hloupý. A že je samozřejmě výzvou pro nás ostatní. Ono se totiž v naší mnohdy až příliš demokratické společnosti stalo naprosto normálním jevem, že nejen staří , ale nemocní a nějakým způsobem handicapovaní lidé jsou snadnou kořistí pro mladé delikventy. Je to pro ně zcela jistě ten nejméně namáhavý způsob obživy , navíc velmi podepřený televizními reportážemi o naivních a napálených důchodcích. Naneštěstí máme dávno za sebou dobu, kdy péči o důchodce a postižené převzala strana a stát a zatlačila je hluboko do izolace. Ale to už je opravdu jen historie. Naše společnost prošla od roku 1989 hlubokými změnami, které pozitivně ovlivnily i vztahy zbytku populace k rodičům a prarodičům. Děti a potažmo i vnuci jsou vtahování do zcela nového pohledu na „třetí věk“ , na zkvalitnění a způsob jejich života. A to je moc dobře. Staří mají právo prožít zbytek života moudře , laskavě a hlavně aktivně.

Takže, milí senioři, vztyčme hlavy a nedejme se. Vždyť je to hlavně o nás.Nenechme se balamutit a nenechme se dále okrádat!

Každý z nás si vypracujme jakýsi scénář postupu při „ co kdyby………“. Obklopme se svými blízkými a přáteli a těmi správnými a důležitými telefonními čísly. Před každým zazvoněním zvonku u domovních dveří se zhluboka nadýchněme , zmobilizujme zbytky sil a zdravého rozumu a teprve pak můžeme dveře otevřít. A hlavně nezapomínejme, že stále je to naše teritorium. Takže jen na nás záleží koho vpustíme dovnitř a koho necháme stát přede dveřmi. Pokud návštěvníka neznáme, radila bych nepouštět. Pokud má dotyčná návštěva něco mooooc důležitého na srdci, ať přijde později. Mezitím se po poradě s někým komu důvěřujete na návštěvu připravte.

Garantuji, že málokterá z těch velmi naléhavých, se objeví znovu . A pokud přece jen ano, vy už budete vědět jak na ni. Dožijme v klidu, pohodě, radosti z vnoučat a hlavně důstojně. A důstojně také znamená žít s našimi mnohdy celoživotními úsporami. Pryč tedy s pasivitou a ustrašeností.

Takže, ať žije slečna Marplová a já se budu zatím těšit na další zprávy o nebojácných seniorech, třeba o Columbovi z Prahy.

Autor: Alena Kučerová, Foto: Internet