Zpoždění a cehnice

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

17. září 2009 jsem jela do Prahy rychlíkem, který měl vyjíždět z Kolína ve 14. 28. Před půl čtvrtou jsem v Praze, říkala jsem si a spokojeně se vyhřívala na sluníčku na lavičce na třetím nástupišti.
Když bylo 14. 30. a rychlík nikde, trochu jsem znejistěla. Co se děje? Nikdo nic
nehlásí, na tabuli se žádné zpoždění neobjevilo, tak proč to nejede?
„Kdybych věděl, že to bude mít zpoždění, jel bych panťákem,“ vztekal se pán vedle mě, zatímco my ostatní nervózně čekali, kdy se rychlík konečně objeví. Z amplionu se neustále ozývalo hlášení, k jakému nástupišti a odkud co přijelo, a kam co odjíždí, ale o našem zpožděném rychlíku ani slovo, a to jsme teoreticky už měli být před Českým Brodem!
Když se rychlík konečně po dvaceti minutách objevil, vyloupl se na druhém nástupišti ze své boudy – budky mladý, hezký pan výpravčí, svižně přeběhl koleje, vyskočil na naše třetí nástupiště a střetl se s nasupenou Fuchsovou.
„Můžete mi říct, proč jste nehlásili, že má tenhle rychlík skoro dvacet minut zpoždění?“ Nechápavě se na mě podíval. Co ta ženská blbne? Místo aby byla šťastná, že jí to už jede, tak si na mě bude vyskakovat?! „A můžete mi říct, proč se nám někdo neomluvil,“ pálila jsem do něj dál, a víte, co mi odpověděl?
„A co by vám to pomohlo?“
Málem jsem spadla do kolejí.
„Co by mi to pomohlo?! Měla bych pocit, že si České dráhy uvědomují, že nám každým zpožděním komplikují život!“
To už vedle nás brzdil rychlík a do toho rámusu řekl pan výpravčí očividně nerad něco, co považoval za zbytečné a dal to i tónem hlasu najevo.
„Tak se vám tedy omlouvám!“
Večer jsem seděla do půlnoci u počítače. Když jsem už chtěla jít spát, pípla mi v mobilu esemeska od neznámého čísla.
„Cau fija, jako to vypada s tima cehnicema?“ Pobavilo mě to. Cehnice jsem si představila jako černé vrány na poli a tak jsem neznámému číslu odepsala, že Cehnice huleteli.
Za chvíli mi přišla odpověď.
„Huleteli, co to znamená?“ A tak jsem odepsala ještě jednou.
„A co jsou „cehnice“?“ Za pět minut mi zazvonil telefon. Cehnice. Zvedla jsem to.
„Prosím.“ Na druhé straně jsem uslyšela zvuky z hospody a ženský hlas.
„Halo? Halo?“
„No prosím? Co potřebujete,“ zeptala jsem se a ta žena rychle pochopila, o co jde.
„To je omyl, že jo?“ Zasmála jsem se.
„Ano, je to omyl.“
Kdyby mi vynadala, nezlobila bych se na ni, měla by na to právo, třeba jsou cehnice pro ni životně důležité a já si z nich dělám legraci, ale ona řekla, promiňte, já se omlouvám a zavěsila.
Chápete to? Cizí žena se mi omluvila za to, že se mě o půlnoci omylem zeptala esemeskou, jak to vypadá s cehnicema, a frajer výpravčí mi na dvacetiminutové zpoždění řekne, a co by vám pomohla nějaká omluva?

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12