Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková O SVATÉM GORAZDOVI A JEHO SPOLEČENSTVÍ. Víme, že se narodil na Moravě a jeho životu je věnována příslušná pasáž v legendě o věrozvěstech, zvané Moravia Magna.

Jak se dočítáme, Gorazd byl synem vznešené rodiny, působící dokonce na dvoře vladaře Rostislava (+870). Stal se ochráncem Velké Moravy a za svatého byl prohlášen pravoslavnou církví v roce 1994. Byl prvním z žáků Konstantina a Metoděje a ve škole založené oběma bratry zvládl, jako jeho spolužáci, řečtinu, latinu, teologii, liturgii i církevní právo. Tato škola se nacházela na Hoře svatého Klementa. Škola nesla tudíž název světce, jehož ostatky, jak víme, našli věrozvěstové u dnešního poloostrova Krymu a přes Moravu je přepravili až na svatou půdu svatopetrského pohřebiště.

Svatý Gorazd se roku 899 stal velkomoravským arcibiskupem a protože svým jazykem, bohoslužbou a zřejmě i svou osobností dráždil franckého biskupa Wichinga, navíc protěžovaného knížetem Svatoplukem, nebylo jeho působení snadné. Zažíval tedy četná příkoří druhého biskupa Velké Moravy, pocházejícího z německé sféry. Gorazdovi také nejspíš nebyly lhostejné konkurentovy žaloby u římského papeže. Nakonec Wiching odešel do Bavor za králem Arnulfem (893), a na Moravě se po Svatoplukově smrti ujal vlády Mojmír II. Ten požádal papeže Jana IX. (898-900) o obnovu církevní organizace – i dorazili tři legáti, kteří vysvětili tři biskupy a jednoho arcibiskupa, jímž byl (podle dohadů) nejspíše právě Gorazd. Jedno je ovšem nesporné – že docházelo na Kristova slova citovaná evangelistou Janem. „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“

Po zániku Velkomoravské říše působil tento „sedmipočetník“ krátce v Krakovu, na Vislansku v jižním Polsku, jak je uloženo ve středověkém kalendáři církevního střediska Wislice. Nakonec však nedokázal opustit své cyrilometodějské partnery, a odstěhoval se do Bulharska, kde byl okolo roku 900 vlídně přijat carem Borisem, který se rozhodl pro slovanskou liturgii a vytvoření domácí hierarchie. Tady, mimochodem uvítali i dalšího Metodějova žáka, nositele jména světce, jehož ostatky byly objeveny věrozvěsty. Šlo tedy znovu o svatého Klementa. Ten byl právě tak jako Gorazd předmětem žalob – a když tento blahoslavený muž spolu s Gorazdem hájil Metoděje před papežskými legáty, dal Wiching všech pět žáků zmrskat a odvléci do podunajských končin. Odsud prchli do Bulharska a car Boris (Boris I. 843-890) jmenovitě Klementa ustanovil biskupem Velickým (v Makedonii). Podle Ochridského jezera, opěrného bodu zbývajících sedmipočetníků, se mu někdy říkalo „biskup ochridský“. Klement sám splnil přání cara Borise a sám vychoval na 3500 kněží.

Na rozdíl od Gorazda, u nějž postrádáme mnoho podrobností o jeho životě, Klement Ochridský byl předmětem delšího životopisu z rukopisu arcibiskupa Theofylakta (1078-1108). Na Velkou Moravu přišel s věrozvěsty a 23 let působil v cyrilometodějském apoštolátu, až do vyhnání pěti sedmipočetníků roku 886. Zúčastnil se, jak se dočítáme, společně s Gorazdem diskuze s Wichingovými partnery, před knížetem Svatoplukem. „V čem hřešíme“, pravil v bouřlivé disputaci, „když máme učitele, který žije v Bohu, který je duchovně s námi a posiluje nás proti vám…“ Jeho životopisec nepominul, že šlo o muže velmi vzdělaného.

O vyhnání duchovních rozhodl mimochodem sám Svatopluk, který ovšem vstoupil do pověstí svými mravními naučeními o prutech a rozdělených synech. Vyhnání učitelů bylo, jak čteme, případně tvrdé – mstitelé sáhli k rabování a vláčení nahých trním. Přitom byl Klement nejspíše kultivovaným mužem, který ve dne učil, v noci psal knihy, životopisy svatých Otců, poustevníků a četné liturgické texty, i když se dodnes zachovalo jen na 30 kázání. Přitom měl smysl pro potřeby domorodých obyvatel, a učil zemědělce roubovat na ovocné stromy řecké odrůdy. Roku 893 ho car Simon (Symeon 890-927) jmenoval velickým biskupem pro území severně od ochridského jezera. Zemřel roku 916 a byl pochován tam, kde žil, tedy v Ochridu, (v klášteře sv.Pantelejmona).

S Klementem k Dunaji a do Bělehradu putovali i další sedmipočetníci Naum a Angelár, kteří nejspíše zamířili se svým průvodcem do oblasti Ochridu. Jméno prvního z nich je odvozeno z hebrejského biblického textu, a jeho jméno Nahum (čili Těšivoj, neboť Hospodin utěšuje), je zahrnuto do novozákonního rodokmenu Ježíše. Víme o něm, že se stal bulharským biskupem a pomocníkem svatého Klementa ve Velici. Totéž bychom mohli říci i o Angelárovi, který patřil rovněž mezi učitele na novém území, kteří založili u jezera poblíž Ochridu středisko slovanské bohoslužby. Tady vznikaly kláštery, monastýry i skalní chrámy.

Svatý Naum žil přibližně v letech 840-910 a víme o něm, že pocházel z urozené a bohaté rodiny. Vzdal se však svého jmění, následoval věrozvěsty nejen na Velkou Moravu, ale spolu se svými přáteli odcházel do Bělehradu aby užil ochrany bulharského vazala, knížete Radislava. S Klementem a dalšími sedmipočetníky byl vyslán do města Plisty, kde vytvořil takzvanou Plisecko-preslavskou literární školu, jejímž žákem byl mimo jiné sám car Symeon. Další zastávkou se pak stala Makedonie, náležející tehdy k Bulharsku a založil zde již několikrát jmenovaný klášter (885), který nese dodnes jeho jméno. I když byly zdejší stavby zpustošeny Turky a byly podrobeny osmanské nadvládě, v šestnáctém století tu vybudovali nový chrám s hrobem svatého Nauma. Pověst vypráví, že když návštěvník vstoupí do těchto míst, bohatě zdobených freskami, a přiloží ucho k Naumovu hrobu, slyší prý tlukot jeho srdce.

Impozantní klášter se nachází 29 kilometrů od Ochridského jezera, a zdejší světec je tedy zván i Naumem Ochridským. Zbývá ještě poslední ze sedmipočetníků Sáva, (Sabbas) který je nesporně spojený se stejnojmenným srbským královským rodem. Země byla christianizována ve druhé polovině devátého století, přičemž Srbsko se v těchto časech dělilo na dva státy (Raška a Duklja). Raška byla oním centrálním bodem, kolem něhož se později spojila všechna srbská území. Se jménem Sávy dospěla k vlivu a moci celá říše, i kníže Štěpán Nemanja, (1159-1195), který si díky svému bratrovi vyprosil posvěcenou královskou korunu, a Sáva, který se stal nejspíše v pozdějším čase arcibiskupem, jej pomazal a korunoval. Arcibiskupem se stal i jeho syn Sáva II., který byl rovněž svatořečený.

Ovšem kromě sedmipočetníků nám v církevních dějinách vystupují – nejspíše legendární – sedmispáči. Jejich děj se odehrával ovšem v čase raného, a tedy velmi pronásledovaného křesťanství, za císaře Decia okolo let 200-251. Gaius Messius Quintus Traianus – Decius se snažil uchovat římskou tradici. S tím ovšem souviselo i pronásledování křesťanů, kteří v Efezu, v chrámu zasvěceném pohanským božstvům, odmítali přinášet tradiční oběti. V té době, jak víme, se rouhání antickým božstvům rovnalo smrti – což hrozilo jmenovitě, jak jinak než právě sedmi mladým křesťanům. Patřil mezi ně Maximianus, Malchus, Marcianus, Dionysios, Jan, Serapion a Konstantinus.

Mladíci byli předvedeni před Decia, který jim dal lhůtu na rozmyšlenou – buď přinést obětní dary, anebo podstoupit trest smrti. Hoši se tedy odebrali do hor, ukryli se v hloubi skal a Decius nechal jejich úkryt zavalit kamenem. Křesťanská obec je tedy evidovala jako nebožtíky, a efezští měli za to, že sedm vzpurných křesťanů zemřelo mučednickou smrtí. Jen Malchus v odění za žebráka putoval krajem a z vyškemraných pokrmů živil své bratry. Potom sám Decius odešel „cestou veškerého těla“. Tak uběhlo 128 let, a přišla doba císaře Theodosia I. Velikého, který naopak pohany pronásledoval (347-395) (a s nímž skončila jednotná říše římská). Někteří věřící tehdy popírali zmrtvýchvstání, a Bůh se tedy rozhodl, že probudí někdejší mučedníky k životu. Ti opravdu povstali, avšak domnívali se, že prospali v jeskyni jedinou noc.

Vrátili se tedy do Efezu, a první výjev, který spatřili, je šokoval: na bráně byl zobrazen kříž a lidé se bavili otevřeně o Kristu, přičemž mince, jimiž hodlali platit, byly raženy v době Deciově. A pak sedmispáči, kteří přinesli doklad o svém zmrtvýchvstání, zase ulehli a odevzdali, jak praví legenda, duši Bohu. Stačilo tedy odvalit kámen, jímž může být v duchovních sporech jakákoli zábrana. Někdy zákon, mnohdy kniha anebo vadné učení. A antičtí autoři nám tedy už jen zanechali báj o sedmispáčích.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková