Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková O SEDMERO APOŠTOLECH. Začátek budování samostatné církve i státu v našich zemích byl tedy nesporně spojen se sedmero učitelů a věrozvěstů, s nimiž jsme se konečně seznámili.

V tomto okamžiku, tedy ještě za časů Konstantina a Metoděje, se ještě odebírají oba učitelé i jejich žáci přes Benátky do Cařihradu. Avšak v půli cesty se shodou okolností jejich kroky obrací Říma.

Již nyní však pětice žáků s Konstantinem a Metodějem vytvářeli samostatnou církevní organizaci, jako první počátek na cestě ke „zrození země“. Na jejich tradici se ovšem, jak víme, nezapomnělo, a pět prvních žáků a dva učitelé – věrozvěsti nakonec vytvořili nemálo následovníků, také v chrámu Karla Boromejského, nyní zasvěceného oběma věrozvěstům. Dědici velké tradice bránili tuto zemi, a historik umění V.V.Štech při pohledu z Vyšehradu vzpomněl na všechny děje minulé i budoucí, když napsal, že „to, co se kolem dálo, všechny ty vraždy, všechno ukrutenství, to zároveň utvrzovalo jednotu a nedílnost této země.“

K tomu pak dodal, že „žijeme vlastně v prastarém kulturním území, kam se národy stále sbíhaly, kde se střetávaly“. Zatímco Velkou Moravu formovaly ještě kmeny, zde – jak brzy uvidíme – „po dobrém i po zlém“, se utvářel národ. . „Není jistě náhodou, že Češi (které mnozí sedmipočetníci teprve navštívi), byli jediní, kteří se tu udrželi“. A podle soudu historiků teprve Češi (kultivovaní v závěru svatým Metodějem a jeho žáky) mohli dát nakonec vznik národu, „českému národu.“

A jak je to se sedmičkami? Jejich celistvost, symbolika, perfektnost (co by numerus perfectus) se tradovaly od hlubokého dávnověku, a Konstantin s Metodějem museli chápat jejich dokonalost zejména když překládali biblické texty. Věděli tedy o sedmi letech hladu a sedmi letech nadbytku. Řešili jistě tajemství sedmiček, tedy například sedmibolestné Panny Marie, počínající krátce po narození Krista proroctvím Simeona, který (L 2/35), při uvedení malého Ježíše do chrámu Páně předvídal doslova, že skrze toto dítě „i tvou vlastní duší pronikne meč“. Jde o vizi Matky truchlící (Mater Dolorosa), podle níž do sedmice Mariina utrpení náleží jak zmíněné uvedení Páně do chrámu, útěk do Egypta, den, kdy se Ježíš ztratil v chrámu, nesení kříže na Kalvárii, vlastní křižování, snímání zemřelého syna s kříže i vlastní Nanebevstoupení Páně, tedy okamžik, kdy syn naposledy odchází od své matky. Přitom se ve vrcholné fázi bolestí, s výjimkou sv.Jana prakticky všichni apoštolové rozprchli. Toto vzpomínka či svátek Sedmibolestné P.Marie byl církví zaveden kolínskou synodou v roce 1423.

Oba věrozvěstové jistě vedli v paměti sedmero svátostí, mezi něž patřil křest a svátost oltářní, biřmování smíření (pokání a zpověď). pomazání nemocných, uzavírání manželství a kněžské svěcení. Při shromáždění věřících měl Ježíš k nasycení zástupů jen sedm chlebů – když však na závěr posbírali drobty, bylo jich opět sedm košů. Proslulý je starozákonní sedmiramenný svícen a Židé před dobytím Jericha sedmkrát obešli hradby, aby se nakonec, po osudovém troubení, zhroutilo zdivo dobře opevněného města.

A to nehovoříme o Apokalypse, v níž je osloveno sedm maloasijských křesťanských sborů, objevuje se tu sedm hvězd a svícnů před trůnem, prezentuje se nám sedm andělů i duchů, kniha Boží uzavřená sedmi pečetěmi, ale i Beránek, jenž má sedmero očí a rohů – než se apokalyptická zkáza naplnila. Bůh stvořil svět za šest dní, a teprve sedmého dne, po ukončení díla, odpočíval. Panna Maria prožila sedm radostí a žáci Konstantina a Metoděje věděli o tom, že existuje sled skutků milosrdenství, jimž kraluje víra, naděje a láska. K nim patří též štědrost, uzdravování nemocných, těšení vězňů, k nimž apoštolové občas patřili, pohřbívání mrtvých, živení chudých, péče o poutníky, navštěvování nemocných a odívání nahých. Protože projevů křesťanské lásky je bezpočet, v tomto bodě se nejspíše bez sedmičky obejdeme. A konečně bylo evidováno sedm hříchů, mezi něž náležela lenost, hněv, závist, obžerství, smilstvo, lakomství a pýcha. Ostatně ctnostmi a nectnostmi se teologické učení přímo hemžilo. A ne náhodou má slovo „sedm“ v hebrejštině stejný jazykový základ jako „naplnění“.

Nakonec uveďme (z nekonečného seznamu) ještě sedmero svobodných umění, z nichž Konstantinova filozofie byla královnou všech. Počítáme sem takzvaná „trivia“, čili gramatika, logika (či dialektika) a rétorika, a „kvadrivia“ zahrnující aritmetiku, geometrii, aritmetiku, astronomií a muziku. Což byl svět dvojice našich apoštolů, kteří své moudrosti přenášeli na žáky ve své škole. Ukazuje se nám tak šíře vzdělání, s nímž se frančtí misionáři nemohli srovnávat. Se svobodným uměním vstupovaly totiž do klasického vzdělání krom teologie všechny další obory a antické postavy – Cicero a Aristoteles, Pythagoras, Ptolemaios anebo Euklides a mnozí badatelé, na jejichž základech nakonec vyrůstalo poznání v našich krajích.

Takže sedmero žáků a jejich učitelů, kteří se (jako sedmipočetníci) vydávali k duchovnímu posvěcení do Cařihradu, bylo nejen jazykově, ale duchovní průpravou a šíří témat připraveno k vedení disputací i k přehlídce obecného vzdělání, jež scházelo v těch dobách i vladařům, neřkuli konkurenci řádů a náboženských misií, jež hodlaly v časech stěhování národů ovládnout (samozřejmě pod pláštěm víry) celý kontinent.

Tak jsme si nyní představili naše duchovní společenství, sedmero duchovních pod vedením věrozvěstů – ovšem poněkud předčasně a spíše ve stylu cest, jimiž se budou ubírat v budoucnu, až jednoho dne, po odchodu učitelů začnou působit samostatně, a až je vyženou po skončení misií maďarští vetřelci a velkomoravští moravští vládcové. Nyní je však ještě sledujeme na zamýšlené cestě do Cařihradu, k níž v daném okamžiku ještě nedochází. Doputovali pouze do Benátek, kde osudové zprávy změnily trasy jejich zamýšlené pouti.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková