Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková NAŠI VZDĚLANCI V ŘÍMĚ. Léta Páně 867, tedy po více než tříletém vzdělávání, pronesli naši učitelé posvátnou větu, že dílo bylo dokončeno.

I vydali se poněkud předčasné na cestu do Cařihradu, která ovšem skončila, jak víme, v Benátkách, kde se trasy jajich pochodu zásadně změnily. Tehdy se totiž odehrálo cosi pozoruhodného. Papež Mikuláš I., který kdysi nenaslouchal prosbám vladařů Velké Moravy a přímluvám byzantského vladaře Michala III., se pojednou sám – v tehdejším rozloženém světě – ocitl v potížích, a než naši apoštolové dorazili do Benátek, požádal z mnoha důvodů o jejich návštěvu Říma, co by papežského centra. Očekával ostatky, které nalezli Konstantin s Metodějem, chtěl poznat dvojici ovládající čtvrtý liturgický jazyk, nasytil se četnými pomluvami a zatoužil osobně poznat oba, dnes už úspěšné věrozvěsty.

Krom toho nejspíše shledal, že Velká Morava a dvě silné osobnosti by mohly tvořit most mezi dvěma říšemi, byzantskou a západoevropskou, mezi nimiž občas propukala nedorozumění. Na pomezí vlivu dvou mocností se objevili navíc Bulhaři, kteří ovšem neměli osobnosti typu Konstantina a Metoděje, a nebyli schopni řešit složité církevní, neřkuli právní otázky. V době Mikuláše I. se z vypočítavosti přiklonili k církvi římské, a využívali možných sporů mezi cařihradskym patriarchou a římským papežem. Později se však zdejší církev přece jenom svěřila spíše do vlivu cařihradského patriarchátu. Potom se do mocenských hrátek dostala ještě Panonie, říše vedená slovanským vládcem panujícím v knížectví sousedního Balatonu. Jejich kníže jménem Kocel, byl synem Pribiny, někdejšího vládce Nitranska – toho odsud vypudil (před 830) první velkomoravský vladař Mojmír, zakladatel rodu „mojmírovců“. Pribina nakonec padl v boji, avšak nyní byli dva muži, spojeni jedním mečem, Rostislav a Kocel (861-874) hledali cestu k přátelství, usmíření a spojenectví, k němuž byl už věru jen krůček. Přitom se oba obávali sousedních a mocných Franků – a k jednání v choulostivém prostředí, (což si uvědomoval i diplomaticky naladěný papež) se v tomto okamžiku málokdo hodil právě tak jako právě Konstantin. O Kocelově důvěře k našim věrozvěstům svědčí fakt, že svěřil našim učitelům 50 mladíků, s prosbou, aby jim poskytli potřebné kněžské vzdělání, neboť si sám oblíbil slovanské knihy a bohoslužby.

Tudíž důvodů k cestě do Říma bylo víc než dost. Navíc Michal I. pochopil, že naši věrozvěstové bez řádného svěcení, jeden (v očích římské církve) jako kněz a druhý jako prostý mnich. nemohli vyslovovat (navzdory vysokému vzdělání) příslušné soudy Byzance, v rozporech, které otřásaly Evropou. Navíc se do pří vsouvalo pořadí významnosti jednotlivých hodnostářů. Na prvním místě byl biskup římský, následovník svatého Petra, sedící ostatně na jeho stolci. Druhým v řadě byl patriarcha cařihradský, po němž následoval biskup alexandrijský, a posléze následovali biskupové antiochijský a jeruzalémský. Mikuláš I. časem také poznal, že není radno plýtvat moudrostmi a zkušenostmi, které v centru Evropy zůstávaly nevyužity a ocitaly se dokonce mimo hlavní církevní proudy.

Mikuláš I. tedy chtěl vyřešit postavení Slovanů, teď už vyložené mocnosti v církvi – po duchovní i právní stránce. Při vyloučení této mocnosti z vlivu německé církve chtěl papež, jak se uvádí, klepnout přes prsty nedosti poslušnou franckou hierarchii. A toužil též využít diplomatických schopností Konstantina k urovnání poměrů na slovanském Balkáně. Oba věrozvěstové tedy neváhali a cestou přes panonského vladaře Kocela se vydali do Říma. Ve skutečnosti putovali do Cařihradu, leč v Benátkách, kde se měli naši učitelé se svými žáky, (a tedy všichni sedmipočetníci) nalodit, přišly téměř současně dvě zprávy. První se týkala nečekaného pozvání do Říma, druhá byla zvěst o odchodu papeže Mikuláše I., který opustil náš svět 13. listopadu 867. Byl to mimochodem týž představitel církve, který Konstantina s Metodějem před třemi lety odmítl přijmout, a naopak přál německému králi Ludvíkovi úspěch ve výpravě proti Moravanům. Jinak se tradovalo, že to byl první papež, který se po vzoru světských knížat a králů nechal korunovat, a také se snažil prosadit velmocenské postavení papežů i v politickém stylu. Jeden z pisatelů té doby (Regino Pruemský + 915) ho charakterizoval slovy, že rozkazoval králům a tyranům jako vládce světa.

Naši apoštolové, které zastihly zprávy v Benátkách, čekali na výsledek papežské volby (tudíž na konkláve). To rozhodlo o nastolení Hadriána II. (867-872), Šlo o 75tiletého starého ženatého muže, což je v dnešních poměrech zpráva překvapivá. Avšak duchovní, dokonce i v papežském rouchu, celibát často nedodržovali, a celé první tisíciletí se tedy dočítáme o připomínkách a zákonech, adresovaných v této otázce i řadovým farářům, občas ale i nositelům papežské tiáry. Jinak se dočítáme, že byl papež Hadrián osobou vlídnou a dobrosrdečnou a údajně následoval svým charakterem svého posledního předchůdce, papeže Mikuláše I.

Vatikán byl k jednání s našimi věrozvěsty do jisté míry donucen. Vznikly totiž potíže s Bulhary, nacházejícími se na rozmezí dvou říší – cařihradské a římské, přičemž misie, kterou vedl římský biskup Formosus si nepočínal dvakrát takticky. Tak vznikly třenice, občasná nedorozumění dvou říší, přičemž bulharské duchovenstvo postrádalo píli a duchovní vybavenost našich věrozvěstů. Též se jednou klonili spíše k římské moci, jindy tíhnuli naopak k cařihradskému patriarchátu, což nebylo vhodné ani pro jednu stranu. Nový papež se zejména snažil o usmíření obou říší, ovšemže zvláště z mocenských důvodů. Toužil po dobrých vztazích s císařem, jímž byl v Konstantinopoli Basil I. Makedonec (867-886). Hledal totiž spojence proti Saracénům, tedy armádám moslimského založení, které táhly severní Afrikou až na Pyrenejský poloostrov. V posledním čase však pronikali i do jižní Itálie a ohrožovali dokonce Řím. Přitom papež na francké spojence spoléhat nemohl a sám, jak tušil, v narušených mocenských poměrech si na válku s moslimy netroufal, anebo neměl šanci v bitvách zvítězit. Protože však měl potuchy o právních a diplomatických znalostech našich věrozvěstů, hodlal jich nesporně využít při zprostředkování vztahů Východu a Západu.

Hadrián II. ovšem již od svého předchůdce Mikuláše I. věděl, že bratři ze Soluně nalezli v krymské oblasti ostatky svatého Klimenta (či Klementa). A protože od samého počátku křesťanských dějin duchovenstvo, ba i vladaři hledali oporu v památkách na dávné mučedníky, zatoužil i on po ostatcích Klimenta. Nešlo totiž o druhořadou bytost – z dějin víme, že Kliment žil a působil v prvním století, kdy ještě působili mnozí původní apoštolové, svědci Ježíše Krista, a dokonce žil i svatý Jan, autor nejduchovnějšího čtvrtého evangelia, muž, který absolvoval ve svém Zjevení též vizi apokalyptických hrůz které se mu vyjevily na ostrově Pathmos (viz kniha S.Ravika a Jaja Součka). A to nemluvíme o tom, že první z apoštolů, svatý Petr, pohřbený ve vatikánské bazilice pod mohutným baldachýnem, jmenoval Klimenta I. svým nástupcem. To byl tedy důvod, proč v Římě právě na ostatky tohoto církevního velikána úpěnlivě čekali. Papež tedy vyšel svatému Klimentovi, nesenému apoštoly, vstříc i se slavným duchovním doprovodem, a jak je psáno, před branami věčného města se poklonil nejen ostatkům, ale „přijal své hosty s velkolepostí hodnou králů; svaté kosti Klimentovy pak dělaly pravé divy.“

Světec byl tedy se všemi poctami pohřben, dokonce ve vlastním domku, který se časem změnil na baziliku, již lze dnes nalézt cestou od Kolosea k Lateránskému paláci. I ten se mimochodem proměnil v úchvatné sídlo papežů s relikviáři, obsahujícími lebky svatého Petra a Pavla. Co se týče Klimentova domu, dnes tedy místo původní prosté budovy nalezneme spíše křesťanský chrám, do něhož kdysi docházeli na tajné mše křesťané v době zákazu víry a obřadů. Nejprve byl ovšem tento prostší dům proměněn v jednopatrový chrám, který byl roku 1108 obohacen o horní patro věnované Klimentovi. Jde tedy o jednu z pozoruhodností svatého města. Přitom byla skříňka s ostatky uložena na hlavním oltáři. Chrám byl zdoben freskami, přičemž Kliment bývá zpodobován s kotvou, v biskupském odění a s tiárou a páliem (o němž se více dozvíme ve Velké knize světců S.Ravika).

Protože náš Konstantin během římského pobytu (ve 42 letech) zemřel, byl pohřben ve spodním patře chrámu. Na svou smrt byl připraven, a protože tušil, že se blíží konec jeho dnů, vstoupil do kláštera a přijal jméno Cyril (Kyrillos), pod nímž je dodnes veden i v knize světců a v církevních dějinách. Z doby o málo pozdější (v 11. století) se uchovaly v těchto místech rovněž fresky obou věrozvěstů. Metoděj bývá ovšem zobrazován v biskupském rouchu s patřičnými pontifikáliemi, s berlou (většinou tvaru T), s mitrou a s „knihou života“ v podobě desky. Cyril bývá oděn v mnišském hábitu s knihou (jako překladatel), a také s křížem a skříňkou s ostatky svatého Klementa. Tentokrát jsou oba zpodobeni v okamžiku, kdy předávají papeži ostatky svatého Klimenta.

Pokud jde o zdejší baziliku svatého Klementa (Chiesa di San Clemente), jde krom zasvěcení prvnímu z apoštolů, tedy svatému Klementovi i o místo odpočinku svatého Cyrila. V chrámové předsíni vlevo od vchodu do baziliky najdeme zmíněnou fresku obou našich věrozvěstů, jak přinášejí papeži Hadriánovi ostatky svatého Klementa. Malá vyvýšenina u vchodu do Mithrovy svatyně v nejspodnějším patře nám pak připomíná místo, kde byl svatý Cyril původně pohřben. Od roku 1963 jsou jeho ostatky uchovávány v horní bazilice u oltáře kaple zasvěcené našim apoštolům.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková