Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková O POSVĚCENÍ SLOVANSKÉ BOHOSLUŽBY. Uznání staroslovanského jazyka a slovanské liturgie bylo ovšem hlavním předmětem jednání. Papež Hadrián nemohl věru uctít celou slovanskou knihovnu našich učitelů posvátněji než tím, že nechal liturgické svazky položit na oltář velkolepého chrámu Panny Marie Větší (čili Santa Maria Maggiore) jednoho ze sedmi nejvýznamnějších římských chrámů, které bychom při návštěvě svatého města neměli minout.

Mimochodem o nádheře zdejší baziliky svědčí krom velkolepého baldachýnu zlatý kazetový strop, na nějž bylo údajně užito zlato přivezené Kryštofem Kolumbem z amerických cest.

Někteří rádci ve sporu o slovanskou bohoslužbu viděli „neslýchanou novotu“, leč papež schválil nejen užívání slovanského jazyka, ale posvětil také knihy, přinesené apoštoly, a v přítomnosti Svatého otce sloužili naši věrozvěstové mše ve slovanském jazyku. Svatý Cyril, skvělý oponent a debatér papeži pravil: „Má-li Hospodina chváliti všeliký duch, proč mě, otcové vyvolení, bráníte zpívati mši slovansky a jiné věci ve znění latinského nebo řeckého v jejich řeč převáděti?“ Ostatně, jak pravil apoštol Pavel Korintským, „jazyky mluviti nebraňte.“

Ostatně již na frankfurtském církevním sněmu (795) bylo řečeno, „aby nikdo nevěřil, že k Bohu jest dovoleno modliti se jen ve třech řečech (latinsky, řecky a hebrejsky) podle řečí na kříži, protože v každém jazyku lze Boha ctíti.“ A tak naši věrozvěsti předešli o dobré tisíciletí dnešní mše, v nichž každý oslovujeme Boha při mši (a konec konců i ve vlastním duchu) svým rodným jazykem.

Jinak svatý Konstantin se svým bratrem přistupovali k překladům Zjevení ve stylu světce Řehoře Naziánského, o němž již byla řeč. Svatý Řehoř, který začínal v malém kostelíku v Konstantinopoli, dříve než naši věrozvěstové, toužil po tom, aby Kristus mluvil jeho prostřednictvím. Pravil proto doslova: „Jsem služebník Slova, kterému se proto dávám do služeb.“ Konstantin (respektive Cyril) se snažil Řehoře napodobit a prosil tedy Krista, aby mluvil slovansky jeho prostřednictvím. Své překladatelské dílo také začal slavnostní invokací: „Proto slyšte, Slované. Slovo, které od Boha přišlo, slovo jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha.“ Z čehož plyne, že se Konstantin na své velké dílo připravoval ještě dříve, než o vyslání misionářů požádal kníže Rostislav. Jeho projekt převést Písmo do slovanského jazyka a slovanským písmem, tedy vznikal se značným předstihem. Konstantin a Metoděj totiž shledali, že jednotlivé národy nemohou přijímat Zjevení, dokud je neuslyší ve svém jazyce. A to byl také základ jeho obhajoby překladů, čtvrtého liturgického jazyka a slovanských překladů.

Konstantin, a zároveň Cyril pak v Římě naposledy osvědčili právě své diplomatické schopnosti, založené na myšlenkách svatého Řehoře. Přesvědčil papeže o výsostné a nepopiratelné kvalitě díla, které s Metodějem odvedli uprostřed Evropy. Hadrián II. sám prohlásil, že na překladech biblických a bohoslužebných textů neshledává nic závadného, dosvědčil z teologického hlediska pravověrnost obou věrozvěstů a nechal oba bratry, jak již bylo řečeno, odsloužit slovanské mše hned ve čtvero hlavních chrámů velkého města (byly to chrámy svatého Petra a svatého Pavla, svaté Petronily a svatého Ondřeje). Jak napsali historici, kteří se „toulali“ dějinami českého národa, „tenkrát poprvé staroslověnština zazněla v místech, kde se nalézal průsečík božího království a pozemského světa.“

Papež Hadrián II. nemohl přehlédnout vysokou vzdělanost svých moravských hostí, zejména když viděl kolem sebe zápas o zvládnutí elementárních prvků vzdělanosti, včetně písma a čtení. Historik, který absolvoval pomocné vědy historické u profesora Václava Vojtíška nemůže zapomenout na lekce paleografie, oboru zabývajícím se správným čtením a chronologickým zařazováním písemných památek. Z jeho lekcí stojí za zapamatování, že v hloubi středověku, a tedy i v čase Cyrila a Metoděje ani vladaři nezvládali písmo a sám Karel Veliký spoléhal při diktování textu na svého písaře. Ten psaný text uzavíral jménem Karla Velikého, který podpis doplnil jen příčnou čárkou v písmenu „A“. A my s odstupem 1150 let nemůžeme než znovu vzpomenout na skutečnou knihovnu, kterou vytvořili dva učitelé vlastním dílem a překlady, a to jen užitím kovových rydel a voskovou destičkou.

Bylo tedy jen přirozené, že jim papež počátkem roku 868 slavnostně povolil užívání slovanských bohoslužebných textů, což ostatně stvrdil bulou „Gloria in excelsis Deo,“ tedy Sláva Bohu na výsostech. Což stvrdil v minulém století i papež Pius XI. (1922-1939) apoštolským listem Quod Sanctum Cyrillum, v němž oba bratry (1927) nazývá „syny Východu, kteří jsou svou vlastí Byzantinci, rodem Řekové a svými apoštolskými plody Slované.“ Krom toho papež Jan VIII. adresoval knížeti Svatoplukovi před 1100 lety (872-882) bulu „Industrie tuae“ (880) jíž bylo schváleno a doporučeno užívání slovanského jazyka v liturgii, totiž „aby v tomto jazyku bylo hlásáno učení a skutky Pána našeho Krista.“ A je tomu víc než 100 let když byla zveřejněna encyklika Grande mundus (1880), jejímž autorem byl papež Lev XIII. Ten tehdy připomněl horlivost našich osobností a zavedl jejich památku v bohoslužbě. Zařadil také naši dvojici do kalendáře katolické církve.

Nu a slavnostní potvrzení pak vzešlo z apoštolského vyznání Jana Pavla II., který svým listem Egregiae virtutis viri (1980) prohlásil oba bratry, vedle svatého Benedikta, za spolupatrony Evropy. Oba apoštolové se tak stali klasickým příkladem toho, čemu říkáme „inkulturace“. Jak se dovídáme z teologických spisů, musí dle tohoto výrazu každý lid vpustit do své kultury zjevené poselství a vyjádřit jeho spásonosnou pravdu jazykem, který je mu vlastní. Což dokázali již v devátém století právě dva bratři, apoštolští učitelé, které neminula náročná překladatelská práce, spojená s hledáním pojmů a výrazů, aby vhodně, a pokud možná bezchybně tlumočili bohatství zjeveného Slova. A již za toto dílo náleží Konstantinovi a Metodějovi nesporný dík a vděčnost celých generací.

Když pak došlo k listu Jana Pavla II., přečteného na Velehradě (1985) posluchači slyšeli následující pochvalu: „Spojení tradic Východu a Západu, které je tak mnoha způsoby a obdivuhodně vyjádřeno činy svatých Bratří, potvrzuje nám, že nikdo není tímto sloučením nucen vzdávat se svých vlastních duchovních a národních hodnot a že úctou k dědictví cizímu zřejměji vysvítá duchovní bohatství tomu kterému národu.“ Ovšem nádherného zadostiučinění se oběma duchovním vůdcům dostalo slovy Citadely, díla spisovatele a pilota Exupéryho. Ten napsal, že „když se v bludišti hor ztratí vůdčí nit a nelze postupovat cestou dedukce, neboť až nad propastí poznáš, že tvá cesta selhala a co je na protějším svahu nikdo neví, stane se někdy, že náhle vyvstane vůdce, který si vytýčí cestu, jako by přišel tam odsud, z protější strany. Když je pak cesta prošlapaná a jednou vytýčená, zdá se ti samozřejmá. A zapomeneš na ten zázrak pochodu, který vypadal jako návrat.“ Inu „všichni společně jsme cestou Boha, který na okamžik sáhl po našem pokolení a použil ho.“ A to je právě ona hluboká poklona jíž se dostalo oběma věrozvěstům i v literárním díle.

Po smrti Cyrila, tedy roku 869 Hadrián II. vysvětil Metoděje na prvního arcibiskupa – a to pro území velkomoravské, sirmijské a panonské arcidiecéze. Papež se v této souvislosti, jak vidno, rozhodl obnovit bývalou sirmijskou diecézi, založenou kdysi spolupracovníkem svatého Pavla, sv.Andronikem. Tato diecéze měla sídlo ve Sremu (či v místě zvaném Sirmium, hlavním městem Ilyrie, jíž je pravděpodobně nynější Sremská Mitrovice v bývalé Jugoslávii), kterou hodlali právě Češi o tisíciletí později „humanitárně bombardovat“. Jinak pro porovnání s dnešními mapami uveďme, že území, v němž měl Metoděj z Velehradu operovat, se týkalo západního Maďarska a části východního Rakouska, a prostoru Blatenského a Neziderského jezera; šlo tedy tedy o končiny, v nichž se Metoděj seznámil mimo jiné s již uváděným Kocelem. Cyril pak, ještě než zemřel, vstoupil na římském Aventinu do řeckého kláštera a přijal vyšší stupeň mnišského stavu, takzvanou schimu.

A autor Citadely, jak se zdá, pronesl nad ostatky svatého Cyrila slova, která si kontemplativní básník Cyril doopravdy zasloužil. „Neboť pouze ten je člověkem, kdo nabyl krásy skrze píseň nebo modlitbu, a kdo je v nitru vybudován. Spočine na tobě jasným pohledem, pohledem člověka obydleného. Když sejmeš otisk z jeho tváře, bude to tvrdá maska jednoho lidského království. A budeš vědět, že je ten člověk něčím veden a že bude tančit proti nepříteli.“ A ještě něco: „Pokud dokážeš nastolit víru, o dogma se nestarej. Zrodí se na tisíce vykladačů, kteří se už o něj postarají.“

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková