Čas dovolených

Autorka článku: Alena Kučerová Vánoční svátky jsou dávno za námi a konečně napadl sníh. Příroda dala vše do pořádku a milovníci zimních sportů můžou konečně vyrazit na své oblíbené svahy. Já jim to z celého srdce přeji, ale přesto se už nemůžu dočkat jara.

Ostatně jako každý rok. Sluníčko a teplo se mnou dělá neuvěřitelné divy. Zlepšuje se mi nálada, dostávám chuť do práce i elán na sportování. Myslím, že převážná část populace je na tom obdobně jako já a tak už se dnes v mnohých rodinách plánují dovolené . Cestovní kanceláře nepřetržitě zaplňují stránky internetu fotografiemi nejrůznějších míst na naší planetě a slibují, že právě s tou jejich cestovkou zažijete ty nejúžasnější chvíle. Jako houby po dešti se objevují cestovní kanceláře, které se velmi prozíravě zaměřují na stále početnější skupinu obyvatel , na seniory. Ubytování, pobytové programy i stravu přizpůsobují věku, fyzické kondici a v neposlední řadě i finančním možnostem svých potenciálních klientů. Ani pobyty pro seniory s konkrétními onemocněními nejsou pro cestovní kanceláře žádným problémem. Ale vyberte si z té přehršle nabídek. I když já osobně na dovolenou jet neplánuji, zkusila jsem to. S tímto úkolem zasednout k počítači není nic snadného a dvě tři hodinky nic neznamenají. Když jsem narazila přitom svém pachtění za krásami světa na webové stránky, kde zdatní cestovatelé popisují své zkušenosti z cest a zkušenosti s konkrétními cestovními kancelářemi, myslela jsem, že mám vyhráno. Bohužel, příspěvků bylo velmi málo a většinou se týkaly jen tuzemských pobytů.
Mé dovolené , které jsem strávila za hranicemi naší vlasti by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Viděla jsem pár hezkých míst , ale žádné mě neuchvátilo natolik, že bych si to chtěla zopakovat ještě jednou. Povětšinou se mé představy a zřejmě bujná fantazie daleko minuly s realitou. Brzy jsem pochopila, že veškerá fotografická dokumentace na prospektech cestovních kanceláří je vyrobena za jediným účelem. Nalákat naivního turistu. Balit kufry, což bytostně nesnáším a plahočit se stovky kilometrů za něčím, co za to nestojí, tak to bylo pro mě vždy velkým zklamáním. Vždy jsem si v takových chvílích vzpomněla na svého oblíbeného spisovatele Františka Nepila….. „ Mám rád lidi, kteří mají rádi kraj u nich doma. ….Mám prostě rád města a městečka, vesnice a samoty, kde žijí lidé s chutí a pýchou…….“. Nikomu samozřejmě nevnucuji svůj názor , ale ze mě žádný velký cestovatel už nebude a smířila jsem se s tím, že mnohá místa nikdy neuvidím. Možná proto také usedám často a ráda k takovým televizním pořadům jako Koření, Toulavá kamera nebo Objektiv.

Žiji ve vesničce na Vysočině, která je ze všech stran obklopena hlubokými lesy. Vždyť ani Jan Žižka, když chtěl ztéci s tou svoji cháskou nedaleký hrad Roštejn, neuspěl. Prostě ho nenašel a v těch našich lesích se ztratil. Tak tyto lesy já miluju a ony jsou pro mě tou pravou destinací. Poskytují mi vše co potřebuji. Klid, svobodu, vůni, vzduch, prostor, čas. Když stojím v tom našem lese a vzhlížím až k samotným vrškům mohutných smrků, uvědomuji si jejich sílu a vlastní nicotnost. Uvědomuji si, že oni tu budou stát, i když já už za nimi chodit nebudu. Mezi nimi odpočívám, raduju se i teskním, více než kdy jindy myslím na své blízké i nejbližší, přemýšlím i lelkuji. Zde už léta nalézám vše co potřebuje moje duše i tělo. A až v létě setmí a já budu zase sedět na kraji lesa a pozorovat noční oblohu, uvidím tam i pár blikajících světýlek od letadel, která vezou natěšené turisty na místa jejich dovolených. Vždy jim přeji šťastný dolet a hezké dny. Já zůstávám dole a je mi moc dobře. Vím , že tu svou destinaci mohu navštívit kdy chci a nemusím přitom balit kufr.

Přesto, kdybych někdy obula toulavé boty, asi by bylo fajn přečíst si něco z cestovních deníků zkušených cestovatelů. Třeba právě ta vaše vzpomínka na viděné a prožité mě přinutí sbalit ten zatracený kufr a jet tam také.

Autor: Alena Kučerová, Foto: Internet