Důchodce a duchovní život – Půl na půl

Autor článku: František Benda „Bláhové srdce, pročpak tak pláčeš, setkáváš se přec neloučíš s ní. Což není v každém setkání pane počátek loučení?“

Je tomu už velice dávno, kdy jsme si mohli prvně přečíst tuto báseň ve sbírce „Verše psané na vodu“. A ještě delší doba uplynula od chvíle, kdy byla v Japonsku napsána.

Dokonale vyjadřuje všeobecně známý poznatek, že jakmile cokoli vznikne, nese to v sobě od samého počátku zárodek svého konce. Na takový závěr zpravidla nemyslíme – proč také? Buď jsme naplněni slastí, že si konečně něčeho příjemného užíváme, nebo máme plné ruce práce s nově se rozvíjejícím prožitkem, takže konec je našim představám značně vzdálen.

Myslet na neslavné konce není činnost právě povzbudivá, a proto se jí raději příliš nezabýváme. Představa závěru dovolené už při jejím nástupu by nám dokázala celý její průběh dokonale otrávit.

Je samozřejmě rozumné při jakékoliv činnosti s možnými riziky počítat a také její předpokládatelný závěr by nás neměl ničím neočekávaným překvapit. Ocitáme se tím vlastně v ambivalentním postoji: o něčem vědět, ale nepřipouštět si to, ale při tom všem se na to připravovat. Kdo nezvládne tuto průběžnou pečlivou starost, ocitne se v situaci člověka, jehož city vyjadřuje úvodní báseň.

Dnes už se to tak nebere, ale byly doby, kdy se běžně uzavíraly předmanželské smlouvy. Ty obsahovaly soupis majetku, který strany přinášely do předpokládaného manželství, což značně zjednodušovalo jednání při případném rozvodu. Dnes, kdy se dává přednost sňatkům z lásky, se takové ujednání zdá protismyslné. Považuje se za samozřejmé, že pravá láska nepřipouští žádné majetkové čachrování. Že pozdější vystřízlivění do reality bývá nepříjemné, na to se příliš nemyslí. Jednání srdce a rozumu jsou zde v přímém rozporu.

Myslet na zadní kolečka, kdy radostné uvítací fanfáry jsou nahrazeny chmurným funébrmaršem, bývá odsunuto kamsi na pozadí, do jakési vedlejší komory, kde o něm přirozeně víme, ale v běžné činnosti si je nenecháme překážet. Užíváme si a zpracováváme nabídnutou látku ze všech svých sil, až přijdeme zcela zákonitě zhruba do poloviny úkolu.

To je chvíle, vykreslovaná známým příměrem číše zpola plné. Podle jedněch jsme už bohužel o celou polovinu přišli, podle druhých nám ještě celá jedna polovina zbývá. Pesimisté se odjakživa dohadují
s optimisty jak že to vlastně je. Pravdu mají obě skupiny stejnou; rozhodující je postoj, který k problému zaujmeme.

Pro vytoužený pocit štěstí je samozřejmě výhodnější užívat si a příliš si nevšímat narůstajících známek rozkladu. Moudré to ale příliš není. Moudří lidé, jak nám je většinou líčí literatura, bývají klidní, vyrovnaní, nepříliš dovádiví, pozorující s nadhledem hemžení tohoto světa. Jsou-li šťastní, nebo aspoň spokojení, těžko říci. Spíš vyrovnaní, usmíření. Vyrovnanost je uprostřed mezi ztrátami a zisky, mezi radostí a žalem.

Usmířenost se dokázala sžít s nespravedlností a zlobou jako s nutnými, nevyhnutelnými fakty života.
Vyrovnanost z obavy před možnými ztrátami raději příliš neriskuje, čímž se předem vzdává i případných zisků. Usmířenost vede k překvapivým závěrům, že čas dokáže vyhladit vzpomínky i na prožité velké křivdy natolik, že po nich nezbude zhola nic. Dokonce není ani co odpouštět.

Jakkoli vedou oba tyto postoje k harmonické rovnováze, příliš populární nejsou. Je zbytečné upozorňovat na jejich moudrost. Život netouží po harmonii, ta je mu cizí. Život chce žít, prožívat, procházet novými událostmi, řešit je. Navzdory nebezpečí utržených četných šrámů či dokonce jizev se pouští do stále nových dobrodružství. Tak dlouho, než se dojde do oné poloviny číše. Pak se dostaví potřeba rozhlédnout se a trochu přibrzdit.

Dosavadní horečná činnost se pak může začít zdát jako zbytečná či dokonce marná, kdežto na obzoru se rýsující hradby vyrovnanosti a usmířenosti budí pozornost a jsou dokonce i vítány.

K životu patří prožívání všeho, čím právě procházíme. Bez ohledu na to, ve které fázi plnosti číše se právě nalézáme. Zdá se to sice samozřejmé, ale málokdo skutečně přibrzdit dokáže. Naše mysli jsou stále ještě trochu přilepeny k minulosti, stejně jako jsou trochu rozevláty směrem k budoucnosti. Na skutečné prožívání současnosti se nám jaksi nedostává času. Ono to ostatně není nikterak jednoduché. Přítomnost je vlastně tak kratičká, že než na ni zaměříme pozornost, už je v prachu a místo ní se hrne přítomnost jiná, aby se vzápětí zachovala úplně stejně. A tak stále dokola.

Být skutečně přítomen tedy vyžaduje trvalé soustředění, neboť probíhající čas se stále mění a nikdy nevíme, co se seřazuje a na nás chystá za nejbližším rohem.

Šťastni jsou pak ti, kteří se dokáží udržovat v představě, že se stále nacházejí na oné hranici půl na půl.

Autor: František Benda, Foto: Internet