Důchodce a duchovní život – Osamění

Autor článku: František Benda Člověk je prý tvor společenský. Chce mít kolem sebe své druhy a rovněž chce být přítelem pro jiné. Ve chvílích strádání potřebuje cizí pomoc a sám svou pomoc nabízí, a to dost často zcela nezištně.

Chce být členem skupiny, která má rozhodující slovo, a chce, aby v ní byl i on slyšen. Rozmnožovací pud mu velí vstoupit do partnerského vztahu a postarat se o pokračování rodu.

Tato vazba na lidské okolí byla odjakživa považována za natolik základní, že vyloučení nebo dokonce vyvržení ze společenské skupiny bylo pro postiženého jedince likvidační.
Navzdory tomu jev, známý jako samota, není nikterak cizí. Ve velké paletě lidských vlastností není problém najít jedince, kteří ne-touží po společnosti, ani po sblížení s druhými pohlavím, a dokonce ani po plození dětí. Někteří se tomu dokonce urputně brání.

Kromě toho jsou známa povolání nebo pouze zaměření, která zájemce z větší společnosti téměř vylučují. Vynálezci, vědci, umělci a někteří sportovci objevili výhody samoty a dobrovolně se společnosti straní. Spíš ale od ní pouze dočasně odstupují, zůstávajíce stále její součástí, neboť jejich činnost je zaměřena na prosperitu této společnosti nebo na společenský úspěch či soukromou slávu.
To vše platí pouze do té míry, než si uvědomíme, že existuje také duchovní život, který předkládá zcela jiné požadavky a nabízí dosud neznámé zisky.

Má se za to, že v běžné společnosti má člověk k dispozici ne-smírné možnosti ke svému rozvoji. Ostatně stačí letmý pohled kolem sebe, aby se každý ubezpečil o pravdivosti tohoto tvrzení. A přesto duchovní život tvrdí, že nabízí sice jiné, ale zato přitažlivější obzory – jen se mu alespoň trochu věnovat.

Na první pohled žádá duchovní život chování téměř nesmyslné. Někdy dokonce tak těžko pochopitelné, že se zdá, že ať se vrtneme kamkoli, všechno je špatně. Máme rádi chutné jídlo – pak je na místě půst. Rádi skotačíme, jenže meditace vyžaduje nehybnost. Cítíme se dobře ve společnosti – osamělá chýše nebo dokonce nehostinná jeskyně by nám prý prospěly více. Libujeme si v zabezpečeném prostředí – jen chudoba má ale šanci zajistit nám spokojenou bezpečnost.

Proč se toho bát? V dávných dobách přežívali vězňové, přikovaní v temnotách o chlebu a vodě. Připomínat život v koncentračních táborech je stále ještě bolestivé, ale pro mnohé byl tvrdou skutečností. Přežívali živořící trosečníci, přežívali nedobrovolně zbloudivší v divoké přírodě.

Je zřejmé, že názory na samotu bude nutno poopravit. Zdá se, že podle druhu pohledu jde buď o trest či o luxus. Trestem je samota tehdy, byl-li do ní člověk uvržen násilím, nesouhlasí-li s ní nebo se jí dokonce bojí. Za luxus ji pak považuje ten, kdo si ji vybral na třeba jen dočasný způsob života. Do osvědčených klášterů různých duchovních směrů se přihlašují dobrovolníci na různě dlouhou dobu, od víkendů i přes týdny, a někteří v nich dokonce zůstávají natrvalo.

Bylo by urážlivé domnívat se, že ti, kteří volí na kratší či delší dobu naprostou samotu, jsou tak trochu vyšinutí. Naopak – k tomuto obtížnému rozhodnutí a také setrvání v něm je nutno mít skutečně odvahu a vytrvalost. Zkušenost pak dosvědčuje, že takoví adepti si po prožité lekci libují, jak velice se jejich dosavadní život zpestřil a pro-hloubil. Takže se tam podle možností vrací znovu.

Z doby, kdy sami sebe považovali za společníky a otevírali se svému okolí, přešli do etapy, kdy se začali považovat za pouhé jedince a otevírali se sami sobě, tj. snažili se odhalit zdroje svých myšlenek, a to s cílem, aby je mohli ovládat, místo aby byli jimi ovládání sami.

Když k ničemu jinému, tak takové chování vede k poznání, že jsme v podstatě neustále sami. Společenský život toto uvědomění přehlušuje hlavně tím, že u většiny problémů se dá vlastně najít insti-tuce, jejíž specialisté jsou nám schopni poskytnout pomoc. Od nás samých se toho vlastně ani tak moc neočekává. Stačí však i jen nepatrné vychýlení z běžného navyklého stereotypu, abychom si tuto ne-příjemnou skutečnost uvědomili. A nemusí to být právě nemoc nebo dokonce smrt. Stačí se trochu zamyslet a objevíme řadu vhodných příkladů sami.
Odchod do samoty má ale i svá úskalí. Chceme-li pouze utéci od svých vtíravých problémů, s nepříjemným překvapením zjistíme, že se změnilo pouze naše vnější prostředí, ale své někdejší problémy jsme si do něj přenesli s sebou.

Možná že se zjednodušil běžný život, že ubylo povinností a při-bylo volného času. O to víc mají vnitřní nepokoje příležitostí, aby se rozhořely s novou silou. I na dálku se dá toužit, závidět nebo nenávidět.
Jediná cesta k získání klidu je nikoli v úniku od problémů, nýbrž naopak v jejich řešení. Je třeba proniknout do zákonitostí vlastní-ho myšlení, a to právě a pouze v tom postavení, které zrovna prožíváme.
Nikdo na tom není tak špatně, aby nedokázal omezit rozsah svých zájmů nebo rádoby povinností. Střídmost a vzdávání by měly nalézt své uplatnění právě na tomto místě. Stačí si říci pár kouzelných vět, jako např. „To nemusím mít“, „To pro mne není“, „Raději ještě nějaký čas počkám“ a podobně.
To je také podstata většiny náboženství, to je ta pravá ekologie osobnosti, to je ten pravý první krok k tomu, co všichni tak toužebně vyhlížíme.

Je to snad v nedohlednu? Kdo to zkusí, pozná.

Autor: František Benda, Foto: Internet