Důchodce a duchovní život – Protichůdné směry

Autor článku: František Benda Že není se světem vše v pořádku, na to si stěžovali různí mudrci odjakživa. Nemohlo jim uniknout, že už i ten nejnižší organismus se snaží najít prostředí, kde by se cítil co nejlépe. Instinktivně proto hledal to, co bylo pro něj nejdůležitější: světlo, teplo a potrava. A následně také možnost rozmnožování – to v zájmu zachování rodu. Pokud něco z toho jednoduše nenašel, cítil se nespokojený.

A což teprve člověk? Každý přece chce být úspěšný, milovaný, zdravý, a když už ne šťastný, tedy alespoň spokojený. A jako je velké množství rovin, ve kterých se může cítit uspokojený, stejně velké množství rovin čeká v záloze, aby ho o toto blahé prožívání připravilo. Možností, jak potkat něco příjemného, se zdá být mnoho. Lidská vynalézavost objevila tisíceré cesty, o kterých se domnívá, že k tomuto žádoucímu výsledku povedou. A ono ne. Stále více se začalo ukazovat, že k pocitu spokojenosti vedou cesty poněkud jiné, než se všeobecně mínilo. Že vedou jinudy než je jednoduché získávání slasti nebo obezřelá bránění nepříjemnostem. Takže zřejmě už velice dávno vznikl příběh o nemocném králi, kterého měla uzdravit pouze košile šťastného člověka. Ať ale sloužící hledali, jak hledali, i ti zdánlivě nejšťastnější dotazovaní nakonec přiznali, že jim k pocitu dokonalého štěstí přece jen ještě cosi chybí. A když už konečně po dlouhém hledání byl ten, kdo upřímně doznal, že je dokonale šťastný, nalezen, rozčarováni s nelibostí zjistili, že je tak chudý, že ani tu tolik potřebnou košili nemá.
To se samozřejmě hezky čte a poslouchá, ale kdo zatouží být tak chudý, že nemá ani na košili? Zde přestává legrace a vytoužené štěstí už tolik neláká. Světská, i když ne zcela dokonalá potěšení přece jen převažují.
Nicméně se nějaké malé procento těch, kteří k takové chudobě inklinují, přece jen najde. Nevrhají se ale do chudoby přímo tím, že by se zbavovali veškerého svého majetku, pouze se vyhýbají takovému způsobu života, na který nemají, spokojujíce se s postavením, které jim život sám od sebe přichystal. A jenom pranepatrné procento je těch (najdou se i tací), kteří se do té téměř absolutní chudoby přece jen vrhnou. Jsou-li tam ale skutečně dokonale šťastní – toť otázka.
Mnohem více je těch, kteří tak říkajíc jdou s dobou. Ta nahrává lidské chamtivosti mít stále víc a více novinek, oslňujících svou zdánlivou nezbytností natolik, že jejich stínu, ve kterém se nenávratně bortí některé nezbytné hodnoty, se téměř nevěnuje pozornost. Někteří ji pomáhají různými zlepšeními vytvářet, jiní – a těch je neúměrně více – jsou v jejím vleku. Sice za ní pokulhávají, sotva popadajíce dech, ale snaží se ze všech sil. Mezi nimi nemůže být o nějakém příklonu k odříkání ani pomyšlení.
Neustále se zrychlující trend je bohužel jen povrchní. Nic ale není zcela ztraceno. I ten nejhektičtější způsob života je naštěstí přece jen občas protkán občasnými chvilkami zklidnění, které se snaží upozornit, že to, co se s takovým nadšením prožívá, není přece jen to pravé, že by se možná vyplatilo občas trochu přibrzdit, nebo se poohlédnout po něčem příznivějším.
To je problém prastarý, který se postupně zformoval do představy protichůdného postavení hmotného a duchovního světa. Stojí sice proti sobě v přímém protikladu, ale z jejich působení není úniku. Nacházíme je všude, jdoucí ruku v ruce. To, že někdo dává větší přednost jednomu či druhému, ještě neznamená, že ten opačný přestal existovat. Ten hmotný, usilující o co nejpestřejší naplnění, se řítí nezadržitelně vpřed. Že se každý nový poznatek v rukou badatelů rozpadne do celé řady dalších dílčích produktů, z nichž každý vyžaduje ještě větší výzkumné nasazení, než produkt výchozí, plní badatele nadšením. Proč také ne? Je to přece tak zajímavé a vzrušující, a také to mnohdy přinese další pozoruhodné vylepšení životních podmínek. Proč tedy nepokračovat? Konec takového rozvoje je ovšem v nedohlednu. O duchovním zaměření zde samozřejmě vůbec nejde.
V protikladu s tím stojí svět duchovní. Z hmotné závislosti se zcela vymanit tak snadno nelze, ale vpustit ji cele do svých záměrů a podlehnout jí také nepřipadá v úvahu. O to ostatně ani nikdo nestojí.
Proti neudržitelnému rozvoji staví opačnou doktrínu. Nejde o nějaký neuvážený či okázalý návrat k jakýmsi primitivním podmínkám, ve kterých by se život jen tak tak udržoval nad hladinou. Technické vymoženosti nabízejí mnoho příležitostí, jak si současný duchovní život vylepšit. Nesmějí se tím ovšem narušit základní hodnoty, na kterých jsou duchovní základy postaveny. I moderními aparáty obklopený člověk může být pokorný, laskavý, nezištný a umírněný. I on je přece schopný uvědomit si své jednání a posoudit, slouží-li jeho technické vybavení právě jen ke zkvalitnění jeho poznání, či je vedeno touhou po modernosti nebo dokonce snahou povýšit se nad okolí.
Stojíme tak rozkročeni v současnosti každou nohou v jiném světě. Technika nás uchvátila a hned tak nepustí, duchovní život se pak kdesi na pozadí neustále připomíná svými výstrahami.
Každý je tu sám voják v poli. Nikdo neunikne – alespoň nikdo z těch, kdo procházejí životem s otevřenýma očima. Hmotné podmínky občas selžou; duchovní náplň je mnohem spolehlivější.
Jak dobré téma k novoročnímu předsevzetí! Kormidlo svého člunu třímá každý ve své vlastní ruce. Ale pozor! Se začátkem lepšího života není nutno čekat na nějaké významné datum – začít je přece možno kdykoli.
Ale teď je přece jen příležitost nejvhodnější.

Autor: František Benda, Foto: Internet