Důchodce a duchovní život – Rovnováha

Autor článku: František Benda Z praxe to známe docela dobře. Už ve škole nás poučili, že podepřeme-li nějaké rameno právě v místě, kde na obou stranách budou stejné váhy, ocitne se toto v rovnovážném stavu.

Už méně se ale zmiňovali o tom, že není zcela lhostejné, použijeme-li k takovému experimentu kládu nebo třeba jen špejli. Po rovnovážně vyvážené kládě se může třeba procházet kočka, a nic se nestane, kdežto když na jeden konec vyvážené špejle dopadne smítko, hned se vychýlí. K tomu je nutno přihlížet v praxi a zařídit se podle toho, jak jemné substance rozvažujeme.

Mechanická rovnováha je důležitým pojmem v obchodě a ve výzkumu, neboť od ní se pak odvíjí další činnost s převažovaným materiálem. Zastává zde ale vlastně pouze pomocnou funkci, pro další práci sice důležitou, ale víc se na ní nezúčastňuje.

Takovýto stav je pouze ojedinělý, neboť se týká porovnávání dvou substancí zhruba stejných kvalit, o kterých se předpokládá, že se v průběhu vážení nebudou nikterak měnit. V tom je ta ojedinělost.
Situace se radikálně změní, jestliže se porovnávají dvě média, z nichž každé žije svým vlastním životem. Přesnost je nutná pro práci; v praktickém životě je obtížně dosažitelná a jakékoli úsilí o její dodržení spíš škodí, než prospívá.

Jedná-li se o dynamické soupeře, kteří se neustále mění, nejde ani tak o harmonii, jako spíš o nastolení a zachování jakéhosi pro obě strany přijatelného stavu. Ten je ovšem také živý; tím, že se stále mění, je nutno jej řešit průběžně případ od případu. Někdejší představa o harmonické rovnováze zde plynule přechází v nutnost aktivního dozoru.

K takovému nepřetržitému srovnávání dochází během každodenního života téměř nepřetržitě. Naše mysl neustále předkládá požadavky: touhy, přání, povinnosti, zájmy a ještě řadu jiných. Ty všechny je třeba uskutečnit, ne-li přímo vyvzdorovat na okolním světě, který jim zpravidla není příliš nakloněn. Nepříjemná zkušenost, že uskutečnění pudových nutkání a přání zřídkakdy vede k dokonalému pocitu štěstí, harmonii spíš narušuje, než vytváří. Spokojenost může přinést pouze složka, upozorňující, že akce byla správně naplánována a provedena. To ale s konečným výsledkem nemá moc společného.

Důležité je také jak složité položky máme mezi sebou srovnávat. Jinak budeme posuzovat záležitosti jednoduché, a jinak se zachováme při rozhodováních u životně důležitých. Ne že by vždy patřila na hrubý pytel také hrubá záplata – jistá shovívavost je vždy na místě. A také je dobře pamatovat na ozdravné účinky milosrdenství a odpuštění. Ty mají své místo ovšem teprve tehdy, jestliže si posuzovaná strana dokáže jejich cenu uvědomit a také si jich vážit.

Zcela ukojit, i když jen na omezenou dobu, lze pouze fyziologické, tj. konkrétní touhy, jako např. hlad. Po určité době se ozvou znovu, což se pak neustále opakuje. Abstraktní nutkání, jako je např. žárlivost, rozkoš nebo touha po štěstí, jsou neukojitelné. Navzdory občasným krátkodobým úspěchům působí trvale. Mohou tak podprahově ovlivnit celkové chování, a i v případě, že se takový směr projeví jako zavádějící, je velmi obtížné se jej zbavit.

K cílům skutečně cenným se nedochází ani tak racionálním úsilím, jako spíš antiekonomickou činností. „Chceš-li mnoho získat, musíš nejdříve mnoho odevzdat“, praví prastarý návod. Kristus jde do ještě větší hloubky: „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Mat. 10,39). Ale tomu dnes už rozumí jen málokdo, natož aby se to snažil uskutečnit.
K navození kýžené rovnováhy není třeba použít žádného násilí – ba právě spíš naopak. Dávno, velice dávno to citlivě vyjádřil J. V. Sládek:

Vypůjčil si hroma,
zahřímal s ním doma.
Nevím, co se dělo.
Všechno tam jen hřmělo.

Soused o dům dále
housličky měl malé.
Nevím, jak se dálo –
všechno tam jen hrálo.

Nepřemožitelná síla není násilná. Trvalé, soustavné a mírné působení dokáže – v technice i v mezilidských vztazích – mnohem víc. Vyžaduje ovšem uvědomění, důslednost a trpělivost, ale výsledky pak stojí za to. Neklid zde působí kontraproduktivně. Rychle dosažené závěry málokdy uspokojí. Opravdovou radost je zpravidla nutno vybojovat, a to chce čas a shovívavost.

Ale i toto úsilí může být ošidné. To v případě, kdy nabídka snadno dosažitelného štěstí požaduje ústupek od vlastních zásad. To se jmenovitě týká oboru tělesných požitků a rozkoší, které dokáží šálivě zastřít rozvahu příslibem snadno dosažitelných slastí. Možná, že mnohem snazší úlohu má potom asketa, který si zakáže veškeré požitky jakoby plošně, než ten, kdo se rozhodne pouze je omezovat, takže se zbylými musí ještě dál izápolit.

Takového snahy se projevovaly už velice dávno a příběhy jejich protagonistů byly popsány v nepřehledném množství knih. Zdálo by se tedy, že vše už bylo prozkoumáno. Možná že ano, ale nikdo ze současníků ne to nebere ohled. Vypadá to, že zkušenosti celých minulých generací neznamenají nic proti i nepatrné zkušenosti vlastní. Přesně opakovat pokus jde ještě tak v laboratoři; na kolbišti ducha si to musí prožít každý sám na vlastní kůži. Jsme prostě nepoučitelní.

Autor: František Benda, Foto: Internet