Leoš

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Leoše Suchařípu jsem měla ráda. Chodil na zkoušky brzy, v pečlivě vyžehlených, flanelových, kostkovaných košilích. Ty nosil rád. Často jsme si před zkouškou spolu opakovali text a potom jsme seděli a povídali si o všem možném.

Z mnoha vzpomínek, které na něj mám, jsem pro vás vybrala ty z Činoherního klubu.
V Činoherním klubu je vstup na jeviště pouze z jedné strany. Když sedíte v hledišti, tak je to zprava, z míst, kde jsou schody do šaten a kde má svůj stolek inspicient. Herci proto přechází na své výstupy, které mají zleva, vzadu za scénou.

Ve hře „Proces“ scéna neměla žádné zadní vykrytí, takže se herci museli připravovat na svůj výstup během přestavby, někdy i dost dlouho před tím, než šli na scénu. Zkoušeli jsme obraz, ve kterém Leoš Suchařípa odchází z jeviště doleva a po půl hodině zase zleva přichází. Odejít do šatny tím pádem nemůže.
„A já jsem tedy schovaný celou dobu tady,“ zeptal se režiséra Čičváka Leoš, sedící na židli v portále.
„Áno! Ale teraz tam nemusíte byť, pán Suchařípa,“ odpověděl náš slovenský režisér Martin Čičvák a Standa Zindulka si neodpustil poznámku.

„Teď může odejít. Ale až se to bude hrát, tak tam bude muset být den před tím…“
Ze zkoušek hry „Čekání na Godota“, kterou režíroval Juraj Herz, jsem si zapsala tuhle příhodu.
Vedle Báry Hrzánové a Radka Holuba, tam hrál Leoš se synem Davidem. Oba Suchařípovi, Leoš i David, se jednou při zkoušce pohádali o texty. Celá hra se totiž skládá z krátkých větiček, které si jsou často podobné, a tak se občas stávalo, že si je „kradli“.

„Tys řekl to moje,“ ohradil se Leoš, když zjistil, že nemá na repliku Davida co odpovědět.
„Protože tys řekl před tím zase můj text,“ bránil se David. „Tak jsem musel říct to tvoje!“ Ale Leoš se nedal.
„Ale tys už před tím řekl to moje!“
„Pojďte si to vzít ještě jednou,“ navrhl jim režisér a tak začali znovu. A opět došlo k tomu, že David řekl jednu větičku místo Leoše.
„Tys mi to zase ukrrradl,“ vyartikuloval pečlivě Leoš, tak, jak to uměl jenom on a režisér se rozesmál a „krrrádeže“ textu ukončil.
„Pánové! Ať už to ukradne kterýkoli z vás, pravda je, že to nakonec stejně zůstane v rodině!“
A ještě jednu vzpomínku na Leoše mám.

Bylo po prázdninách, před opakovací zkouškou. Leoš Suchařípa, Bořík Navrátil a Marek Taclík seděli vedle sebe na jevišti. Seděla jsem kousek od nich v první řadě, připravená k napovídání. Bořík najednou ukázal na sebe a na své dva kolegy.
„Irenko, kdo z nás je nejhezčí?“

Přejela jsem je pohledem a fakt jsem nevěděla. Každého jsem měla ráda jinak. Všichni tři na mě koukali a já bezmocně rozhodila rukama.
„Ne, to nemůžu! To po mně nemůžete chtít! To je, jako když se v knize „Sophiina volba“ rozhoduje matka, jestli pošle do plynu dceru nebo syna…“
V knize se matka rozhodne zachránit syna, což Leoš Suchařípa věděl, usmál se a ukázal na sebe.
„Já jsem dcera.“

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12