Něco o stáří

Autorka článku: Alena Kučerová Sofokles: „ Každý si přeje dlouho žít, ale nikdo nechce být starý“.

Všichni se bojíme stárnutí. Možná má každý ke strachu jiný důvod, ale myslím, že strach máme všichni. Někdo se bojí samoty, jiný ztráty sil či ztráty společenského postavení , někdo má strach z bolesti, někoho děsí vrásčitá povislá kůže a jiný se nemůže smířit s tím, že dříve či později bude závislý na něčí pomoci.

Ano, je toho opravdu dost, s čím se budeme muset vypořádat. A opět to každý pojme po svém. Jak ? Na to je docela snadná odpověď. Tak jak jsme zvládali své předešlé životní etapy. Vždyť charakter ani povahové rysy se stářím nemění, jen se více prohlubují. To znamená, že z mladého nemluvného bručouna bude starý bručoun a z mladé ukecané holky bude stará užvaněná ženská. Ten kdo se s problémy, které přináší jen život sám ,dovedl poprat, ten se bude prát dál a nedopustí, aby ho stáří převálcovalo. No a ten, který by třeba neprůbojný, tak ten už na stará kolena boxerské rukavice nevytáhne. Prostě karty jsou rozdány a co jsme uhráli je definitivní a nezměnitelné. Druhou šanci nikdo nedostane. A pokud bychom si hypoteticky tuto možnost připustili, stejně by náš nový život nebyl zcela bez dalších omylů. Takže pokud chceme v této nové roli obstát, musíme si uvědomit o čem stáří je. O odpuštění, smíření a vyrovnání se s minulostí. Odpuštění těm, kteří nám ublížili a odpuštění sobě samým.

Odpušťme si co jsme pokazili nebo neudělali to co jsme si v mládí předsevzali. Mládí přece bývá plné velkých cílů a ideálů.. Smiřme se s faktem, že co a jak jsme prožili je zkrátka nezvratitelné. Je to naše minulost , na kterou , pokud jsme žili poctivě , bychom měli být hrdí. Sice jsme nevynalezli nic mimořádného, nesložili symfonii ani se nestali slavnou superstar. Nevadí, i s tím se vyrovnáme. Máme čas ujasnit si co jsme doposud prožili a pochopit to, co jsme dřív nechápali. Pokud to uděláme, staneme se právem dospělými i ve stáří a poneseme ho statečně jako úděl se vším co k tomu patří. A poneseme ho také jako dar. Vždyť ve starověku se dožili vysokého věku jen ti nejlepší z nejlepších a byli na to právem hrdi.

Já už jednou nohou mezi seniory také patřím. Kupodivu, teď, když je to opravdu blízko, tak z toho nemám takové obavy, jako když jsem byla hodně mladá. Co mě znepokojuje je celospolečenský a velmi negativní pohled na důchodce jako takové. Tento pohled je totiž cíleně přiživován nešťastnými výroky politiků o šetření penězi, aby bylo na důchody. Je to nepravdivé, zkreslené , zavádějící a hlavně nemorální. A jediným cílem takovýchto tvrzení je zakrýt vlastní neschopnost a chyby v hospodaření se státními financemi. Měli by spíše mladým vysvětlit jak se věci mají . Vždyť důchodci celý svůj profesní život pracovali a část svého platu odváděli státu a nyní, když nastal jejich čas, chtějí své peníze zpátky. Navíc, a to je velmi důležité, vychovali další daňové poplatníky.Není přece možné, aby pracující občan byl dnem svého vstupu do důchodového věku vnímán zbytkem populace jako přítěž.
V této oblasti máme opravdu co dohánět. A také sami důchodci se o to musí přičinit a neomezovat své jazykové projevy jen na stěžování, mluvení o nemocech a o penězích. Můžeme začít třeba tím, že se přestaneme stydět za svou pomalost, za své nedostatky spojené se stárnutím nebo „nedej Bože“ , za to jak vypadáme. V tomto věku více než kdy jindy potřebujeme rodinu, děti a vnoučata. Důstojně přijmout jejich pomoc jako něco zcela přirozeného je důležité nejen pro nás ,ale hlavně pro ně samé. Jsou nepostradatelnou součástí našeho života a vidíme v nich kousek své nesmrtelnosti. Učit je novému sebevědomému pohledu na stáří berme jako povinnost, protože i oni budou jednou tam, kde jsme dnes my. Takže, hlavy vzhůru, senioři.

Autor: Alena Kučerová, Foto: Internet