Pes, nejlepší přítel člověka.

Autor článku: Věra Svobodová V majestátním tichu lesa se ozývá jen sem tam pípnutí . Zašustí list , zvolna se snášející k zemi a mezi korunami stromů probleskují paprsky odpoledního slunce. Jdu pomalu lesní pěšinou , kterou jsem šla snad tisíckrát.

Pařez u velkého smrku , houština , kde je léta ukryto opuštěné ptačí hnízdo , kláda přes cestu a za ní pozvolné stoupání do kopce. Až vyjdu nahoru , zastavím se a trochu udýchaně se rozhlížím po kraji. Všude kolem les, z údolí pode mnou voní pokácený smrk . Vlastně jej má na svědomí těžký sníh , který vloni zpustošil kus okolní krajiny. Je tu nádherně, ale přesto mi tu někdo chybí. Někdo podstatný , co dřív patříval k těmto procházkám. Přítel , ze všech nejvěrnější. Pes. Vlastně to byla psí dáma . Vidím to , jakoby to bylo včera. Přinesli jsme si domů štěně bavorského barváře – Besynku. Byla tak krásná , milá a hodná. Přišla k nám do rodiny , přijata s láskou a takový byl celý její život. Prožila s námi a našimi dětmi dlouhých 14 let . Vždy ochotná si hrát , pomazlit se , jít ven , vždy plná elánu. Nikdy na nás nebyla naštvaná , nekritizovala , neurážela se , vítala nás všechny s radostí a byli jsme nejspíš její smečka. Celý svůj život nám projevovala lásku a přinesla mnoho pěkného do našich životů.

Pes nám změní život. A to doslova. Ráno nás vytáhne z postele bez ohledu na to jestli prší , sněží nebo svítí slunce. Jde se ven a basta. Odpoledne znovu a večer ještě taková rychlovka po okolí , aby se nám dobře spalo. Pejsek si vyřídí venku svoje potřeby a vy si můžete popovídat s ostatními pejskaři o všem možném . Někdy takto vznikají i mnohá přátelství , byť by byla založena jen na tom , že máme pejska a ten druhý taky.

Nejde si dnes nevšimnout , že počet psů v rodinách roste. V panelových domech je na každém patře určitě aspoň jeden , v rodinných domech i dva. Je zcela běžné vidět mladou rodinu se dvěma – třemi dětmi a psem. Čím větší , tím lepší. Nejsem si ale jistá , že zrovna byt a velký pes jdou dohromady. Možná patří k dobrému tónu dnešního života mít psa. Čert ví , jestli si ale uvědomujeme , jak se asi cítí třeba vlčák v bytě. Pán ho pustí ráno na trávu před dům, po zbytek dne je sám doma a čeká na večerní procházku . A to v lepším případě. Taky občas vidíme v televizi příběhy zubožených psů , hladových a zanedbaných s vyděšeným výrazem v očích. I takový může být ,, páníček,“.

Ale zpět k nám , k milujícím majitelům všech možných podvraťáčků až po ušlechtilé krasavce s rodokmenem. My víme jaké mají naši miláčci potřeby. Pořídit si pejska je jedna věc , ale postarat se o něj věc druhá. Obzvlášť teď po vánocích , kdy pod mnohým stromečkem bylo naděleno štěňátko , si novopečení majitelé uvědomují , co je to mít vlastně psa. Loužičky , rozkousané pantofle , vše co je v dosahu mé tlamy je moje !Tady stačí ale opravdu trocha trpělivosti a láskyplné vytrvalosti – tedy nás lidí , aby bylo jasno – pejsci jsou učenliví a brzy se naučí slušnému chování. Pravidelné návštěvy u veterináře , očkování , odčervení , péče o srst , zuby, drápy , uši , kvalitní psí strava – to vše stojí ale peníze . Spoustu peněz. I na to bychom měli myslet před tím , než si je přineseme domů . A ne vždy platí , že čím menší pes , tím méně stojí. Není od věci se poradit s odborníkem , nebo i těmi , kteří už nějakého pejska měli. Mysleme na to , že je to živý tvor , který má určité potřeby a jestli jsme schopni mu je dopřát. I mezi psi se občas vyskytne vyjímka , která potvrzuje pravidlo . Znala jsem jednoho pána , měl vlčáka.

Nádherného , obrovského psa . Větší psí dobrák se snad nenarodil. Nechal si obracet uši , tahat za ocas , kudlat srst a spoustu jiných dobrůtek od dětí svého pána, že mi ho bylo někdy až líto . Ten pes ale vypadal tak , že mu to dělá dobře a dokonce je k tomu ještě vybízel. A pak k nim na zahradu přišel nečekaně cizí člověk a byl půl hodiny na stromě . Pes běsnil kolem dokola a kdyby tam ten strom nebyl , nebo ten pán byl pomalejší , tak ho snad sežral. Kvečeru jsem šla kolem plotu ven se svým psem a ten ,,zuřivý ďábel ,, ležel na zádech , po něm lezl tříletý synek majitele a jeho o dva roky starší sestřička mu právě nasazovala slušivý čepeček od panenky. Pes držel , ani se nehnul a jen si tak lehce poňufával. Tak nevím.

CINK! CINK! Lekla jsem se , až se mi skoro zastavilo srdce. Stále jsem na té lesní cestě , vzpomínala na naši Besynku a vzpamatoval mě až cyklista , kterému jsem zavazela v cestě. Ustoupila jsem stranou , ujistila udiveného muže , že se nic neděje , že jsem se jen zamyslela. ,,Nemáte chodit tak daleko do lesa sama paní ,, povídá .,,Máte mít aspoň psa , víte co je dneska všude za lidi ,,? ,,Třeba cyklisti , že ,,?Zasmáli jsme se , rozloučili , on pokračoval v jízdě a já se otočila k domovu. Pomalu jsem se vracela a najednou ta myšlenka mít zase psa byla tady. Ne hned . Ale někdy snad. Zatím je vzpomínka na odchod naší Besynky příliš čerstvá. Když zavřu oči , cítím její srst pod rukou a vidím její oči. Asi už cítila , že přišel její čas. Ve 14 letech jí selhaly ledviny , přestala žrát , pít , chodit .Ležela , dívala se na nás a čekala . Čekala od nás pomoc . Nebylo to jednoduché rozhodnutí ,ale musíte . Je to to poslední co pro svého psa může jeho pán udělat. Po utišující injekci odešla poklidně , uprostřed ,,své,, smečky do psího nebe.

Čím blíž jsem k vesnici , tím víc potkávám pejskařů. Čivava v oblečku , pudl nervózně pobíhající kolem , maminka s kočárkem a okolo tři jorkšírové. Starý pán s důstojně vyhlížejícím psem na vodítku , rasa bůhvíjaká . S hrůzou se přistihnu při myšlence , jestli by se mi některý z nich líbil. Přijdu domů a život jde dál ve starých šlépějích . Jen já vím , tajně, že ta představa ,mít zase psa, je o kousek blíž.

Autor: Věra Svobodová, Foto: Internet