Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková POSLEDNÍ CYRILOVA SLOVA. Když Cyril umíral, přenechal svému bratrovi svou poslední prosbu, ale též závazek. Vždyť věděl, že Metodějovi zbývá dokončení biblického překladu a nemohl se smířit s představou, že by Moravané měli zůstat bez svých pastýřů.

I pravil: “Hleď, bratře, sdíleli jsme stejný osud a zarývali pluh do stejné brázdy; já klesám na poli na konci svých dní. Vím, že velmi miluješ svou Svatou Horu (Metodějův klášter), ale nevzdávej kvůli Hoře svou činnost v učení víry. Kde by ses také mohl lépe spasit?“

Toho dne svatý Cyril zemřel, jak víme ve věku 42 let, a psalo se 14.2.869, a bylo to padesáte dní strávených předtím ve zmíněném řeckém klášteře na římském Aventinu. A Metoděj (latinsky Methodius) se tedy musel, chtě nechtě vydat duchovní trasou, kterou mu předložil bratr Cyril. Co by arcibiskup Panonie se ovšem dostal moravský věrozvěst do sporu s duchovními franckého původu, zejména ovšem se salcburským biskupem, který právě Panonii pokládal za své vlastní misijní území. Rozporů s německými duchovními, jak ještě uvidíme, bylo ovšem přemnoho a věčné tahanice o vliv, o mocenské pozice a hlavní slovo bylo tolik, že celý děj nakonec ani nemohl skončit jinak – než tragicky.

Poté co se mu dostalo požehnání, se vydal Metoděj na Moravu, se schválenou slovanskou bohoslužbou, přičemž papež Hadrián II. vložil do svého spisu výhradu, že epištola a evangelium budou při mši čteny ve dvou jazycích. Napřed latinsky a pak slovansky, čímž nositel tiáry dosáhl prapodivného „patu“, v němž mělo být vyhověno všem. A nikdo z účastníků nekonečných sporů také nemohl být beze sporu uspokojen.

Metoděj ovšem po návratu pokračoval, podle Cyrilova přání, v započatém díle. Především se ujal řízení své provincie a již jen fakt, že se mohl ještě s Cyrilem opřít o dvě stovky učenlivých žáků a o nadějné duchovní, nemluvě o podpoře Byzance a Říma v zázemí, svědčí o velikosti započatého díla. Metoděj dokonce založil překladatelskou školu, sám překládal životopisy církevních Otců a nedokončenou bibli. Tu až na knihy Makabejských také dokončil. Roku 883 byl překlad bible v podstatě dokončen, a to za pouhých osm měsíců. Křtil další věřící, vychovával se svými sedmipočetníky a dalšími blízkými osobnostmi další kleriky.

Přitom mu byl dán jen poslední tucet (často velice krušných) let, které měl prožít mezi námi. Mocenské poměry se přitom na našem území podstatně změnily. Svatopluk, synovec knížete Rostislava, se spojil s Franky, svého strýce nechal sousedními německými mocipány zajmout, oslepit a uvěznit. Slovanské bohoslužbě mnoho nepřál, zejména když Metoděj napomínal Svatoplukovy erotické nemravy, což německý protivník a pozdější nitranský biskup Wiching pokládal za drzost a urážku. Kníže, který dával obrazem trojice prutů mravní naučení svým synům, zejména nepochopil, jak velký význam má samostatná církevní organizace a slovanský jazyk, co by cesta k víře prostého lidu, ale také duchovní opora jeho vlastní moci. Ostatně kníže sám nebyl jak se patří vzděláván, protože sám přiznal, že nedovede rozeznat lživého a pravověrného učitele, a dal se slyšet, že dá za pravdu tomu z duchovních představitelů, kdo bude přísahat na pravost své víry. Wiching si v tomto okamžiku s přísahou pospíšil, ačkoli z Ježíšových kázání víme, (jak tušil Metoděj), že bychom se marným přísahám měli z principu vyhýbat.

Ostatně stačí si připomenout, že než svatý Metoděj dorazil z Říma s listinou, schvalující slovanskou bohoslužbu, byl již ve Svatoplukově paláci Wiching s jinými údaji – totiž s papežským zákazem slovanské bohoslužby. Což nesvědčí o poctivosti franckého kněžstva, nemluvě o tom, že raný středověk byl falešnými doklady doslova přidušen a historikům mnohdy trvalo celá staletí, než se dobrali pravdy a odhalili falešné písemnosti pocházejícími z pologramotného, zato však velmi mazaného mocenského světa. Pozoruhodné ovšem je, že svatý otec Jan VIII. (872-882) listem z roku 881 prohlásil, že Wiching neobdržel zvláštní příkazy, a že jeho přestupky budou vyšetřeny a viník bude potrestán. Německý dějepisec Gizel na okraj tohoto tématu poznamenal, že zmíněná postava patřila ke dvořanům nástupců Karla Velikého, a že těmto mužům byla věrnost a úcta k právu jen prázdným slovem.

Klasickým příkladem byla takzvaná Konstantinova donace, (Donatio Konstantini), která skýtala papežskému stolci (údajně Silvestru I. (314-335) a jeho následovníkům svrchovanou moc nejen nad Římem ale i nad celou Itálií a posléze i nad dalšími končinami. V rádoby dokumentu (tedy falzu nízké kvality) se například hovoří o Konstantinopoli, a zrovna v čase, kdy se (do roku 330) hovoří v oficiálních a autentických úředních písemnostech nikoli o Konstantinově městě, ale o Byzanci. Nebylo tedy divu, že již v desátém století vznikaly četné pochybnosti o pravosti této písemnosti a již v 15. století se tímto falšováním zabývali zkušení učenci a na filozofických fakultách byla donace – i po tisícovce let – předkládána studentům historie jako klasická ukázka podvodu.

Svatopluk, který se mimochodem ubránil západnímu světu a franckým tužbám po moci, dosáhl ovšem jednoho pozitiva – rozšíření své říše. Krom Moravy a Slovenska se připojily k říši přemyslovské Čechy, co by nezávislé knížectví, jehož vliv na celé území – dokonce definitivně a značně vzrostl. Přidaly se Horní a Dolní Rakousy severně od Dunaje, Panonie, na jihu až po soutok Tisy s Dunajem. Ve Svatoplukově území se objevila posléze i Červená Rus, dnešní Halič, Malopolsko při horní Visle a Slezsko při Odře ale i Lužické Srbsko po řeku Sálu. Od tohoto okamžiku počínají Přemyslovci a české území hrát trvalý prim.

Velkým krokem na této cestě se ovšem stal křest prvního českého knížete Bořivoje (zhruba na přelomu let 873 nebo 874), přičemž záleží na tom, stanovil-li datum historik Palacký nebo Pekař. Podle jiných pramenů se tento děj odehrál dokonce o celé desetiletí později. Metoděj byl v souvislosti s touto událostí, jak se zdá, dosti nekompromisní. Když se totiž přemyslovský vladař, jako moravský vazal dostavil na hostinu ke Svatoplukovi, vykázal jej Metoděj od stolu slovy: „Ze sedadel knížecích na zem mezi pasáky vepřů!“ Teprve po křtu tímto svérázným arcibiskupem si směl Bořivoj usednout ke stolu velmožů. Na omluvu zdánlivé hrubosti lze uvést, že v té době na Moravě vskutku panoval zákaz, aby pohané stolovali s knížaty nebo jinými mocenskými hodnostáři.

Posléze došlo v Čechách i ke křtu Bořivojovy ženy, svaté Ludmily (860-921). Tu Metoděj při obřadu obdaroval svým posvátným „Paládiem“, popisovaným v předchozích kapitolách; tentokrát ovšem byla svatá Ludmila obdařena vzácnou rytinou již jako posvátnou záštitou českého národa. Svatopluk ani církevní hodnostáři ovšem neměli v tomto okamžiku ani potuchy o tom, že tímto dvojím křtem a posvátnou Madonou bylo vlastně rozhodnuto o dalším tisíciletí – nejen pod cyrilometodějskou, ale nakonec i svatováclavskou záštitou.

Co se samotného Svatopluka týče, stala se jeho říše skutečnou mocností, i když s koncem devátého století, tedy za pár let, jak uvidíme, byly dny Velké Moravy sečteny. O velké váze této říše, v níž se stále pronikavěji prosazovali Přemyslovci, svědčí i smír, který s Franky uzavřel kníže Svatopluk. Aby se zbavil věčného zasahování německého vlivu do vnitřních záležitostí jeho říše, vyslal k císařskému dvoru ve Forchheimu (874) své poselstvo, které nabídlo Frankům mír a věrnost do konce života a „poplatek králem ustanovený.“ Šlo o takzvaný „tribut pacis“, v dnešním pojetí o dohodu o neútočení. Zanedlouho začala východofrancká říše stejný poplatek odvádět zase Maďarům. Jinak území, jemuž vládl Svatopluk bylo nemalé. Jen jádro říše mezi Dunajem a Českomoravskou vysočinou a území od Karpat do Potisí činilo 90 tisíc čtverečních kilometrů, tedy území, na němž žilo, podle odhadů archeologů na 450 tisíc lidí, a v celé mocnosti i s připojenými oblastmi, půldruhého milionu. Jen pro ilustraci, v samotných Mikulčicích, které by mohly být pradávným Velehradem, žilo snad tři tisíce pokřtěných Moravanů, což byl skutečně významný počet, vezmeme-li v úvahu, že v tehdejší Paříži či Londýnu žilo tisíc, nebo patnáct stovek občanů.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková