Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková MŘÍŽE SVATÉHO METODĚJE. My se ovšem musíme zastavit u osamoceného apoštola Metoděje, kterého nemohl spasit žádný „tribut“, ani výkupné. S franckými duchovními se totiž nejednalo o válečné hrozby, ale o duchovní spory a šíři prostorů, které jednotlivá arcibiskupství ovládala.

Po příchodu na Moravu, roku 870, byl svolán církevní sjezd do Řezna, ne nepodobný církevním soudům a koncilům, jimž byl vystaven o dobrého půl tisíce let později Jan Hus. Tedy místo, aby účastníci, papežští legáti a arcibiskupové sněmovali, jali se soudit Metoděje, slovanskou liturgii a území, které Metoděj spravoval. Hlavní slovo také neměli duchovní, ale vladař a hlavní inspirátor soudu Ludvík Němec.

Toto společenství Metoděje sesadilo a odsoudilo na doživotí. Místem trestu se stal Ellwangen, kde Metoděje (a některé jeho společníky) věznili v otevřené jámě dva a půl roku (871-874) a nechávali jej stát na mraze a v nepříznivém počasí vůbec, na nádvoří svých sídel. Traduje se, že jeden z biskupů, Hermanrich, žárlivý na své pasovské území, přišel k církevnímu soudu v jezdeckém oděvu s bičem v ruce, aby Metoděje zmrskal. Týral a udeřil Metoděje do hlavy – de facto jako duchovního bratra a kolegu. Důvodem prý bylo, jak uváděli biskupové, že si Metoděj osobuje pravomoc na území, které údajně mělo náležet jim.

Nelze se tedy divit, že naši duchovní, a zejména prostí věřící, ba i vůbec nevěřící, byli takto naočkováni jistou averzí k našim sousedům, která ostatně přežívala dále celá tisíciletí. Krom pasovského biskupa se tu mimochodem „vyznamenali“ i biskupové solnohradský i frisingský, neboť si Metoděj – dle jejich úsudku – činil nároky na území Moravy a Panonie. Náš věrozvěst, mimochodem zdatný právník, připomněl pánům biskupům, že země svatého Petra přísluší pod pravomoc římského biskupa korunovaného tiárou. Krom toho se ve při opakovaly staré spory o Božské Trojici, pochází-li Duch svatý pouze z Boha aneb i ze Syna Božího. Spor o slůvka zda od Otce či Syna, „ex Patre Filioque“ byl v tomto okamžiku zbytečný – a když se kvůli jedinému slůvku „Filioque“ skutečně rozpadla církev v hlubokém nedorozumění na víru římskou a pravoslaví, nebyli ovšem naživu ani Metodějovi soudcové, ale ani biskupští sudiči.

Posléze se stále vracel spor o slovanskou liturgii, nejspíše proto, že slovutní biskupové nerozuměli mluvenému textu Velké Moravy, přičemž ze čtyř bohoslužebných jazyků nerozuměli „mistři slova“ beze zbytku jedinému z užívaných textů. A protože nejméně chápali staroslovanský jazyk, domnívali se nejspíše, že v textech, posvěcených Hadriánem II., se může skrývat obsah, odporující pravé víře. Řečtina jim byla ovšem cizí a mše v jazyku hebrejském je dodnes v katolických chrámech vůbec nepředstavitelná. Mezi stěžovateli se mimochodem vyskytl i benátský kněz Jan, který podal v papežském sídle (879) protest, že Metoděj hlásá víru, která se liší od učení římské církve, a že mši slouží v barbarském, rozumí se slovanském jazyku.

Metoděj, tenkrát zhruba 55tiletý právník a věrozvěst, se však navzdory přesile nepřátelských duchovních zachoval jako silný a sebejistý intelektuální bojovník. Svým protivníkům, kteří se jej snažili pokořit, řekl totiž doslova: „Narážíte na skálu železnou, vaše lebka se o ní roztřískne“. A když se v jiném okamžiku jedem z biskupů pokoušel vysmívat svému protivníkovi, že se již potí pod tíhou všech obvinění, odvětil doslova: „Jedenkráte se tázali jistého filozofa: Proč se tak potíte? Protože, prý odvětil, mám právě mluvit s idioty.“

Nicméně týrání a věznění Metoděje neminulo. Naštěstí se jednomu ze spoluvězňů svatého Metoděje podařilo po více než dvou letech, na přelomu let 872 či 873 uprchnout a přednést stížnost novému papeži, Janu VIII. (872-882). Tento nově nastolený představitel se nejen dozvěděl o příkoří, jehož se páni biskupové dopouštěli, zasadil se o propuštění Metoděje a na čas suspendoval provinilé biskupy. Adalwin, jeden z nich, který ostatně brzy zemřel, byl dokonce zbaven práva konat Boží služby – a to na tak dlouhou dobu, jak dlouho byl Metoděj žalářován. Pasovskému biskupovi pak napsal, že „opovážlivost tvá překonala vzteklost tyrana, ba divokost šelem, když jsi bratra a spolubiskupa našeho Metoděje vězením týral… ba, tys ho chtěl koňským bičem zešlehati a byl bys provedl úmysl svůj, kdyby jiní nebyli tobě zabránili.“ Protože se však vyhýbal jednoznačnému slovanském obřadu, poslal Metodějovi list, v němž mu zabraňoval sloužit pouze slovanským jazykem. Došlo tak, jak ještě uvidíme, ke „kombinované“ dvoujazyčné mši.

Tomu pak mnohé napovídá text již několikrát citované Citadely. „Proto také nelze toho, kdo miluje, zavřít do vězeňských zdí. Neboť takový člověk nepochází z říše věcí, ale z říše jejich smyslu a zdem se vysměje.“ A „když je budován člověk,“ čteme dále, „je důležité ho pozvedat a vést ho ke stupňům, kde už nejsou věci, ale jen tváře zrozené z božského uzlu, který ty věci svazuje.“

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková