Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková POSLEDNÍ CESTY NAŠEHO VĚROZVĚSTA. Tou poslední cestou byl tentokrát Cařihrad (882), kde jej vlídně přijal nejen císař Basil I., ale i patriarcha Fotius, který se zajímal o velké pokroky ve slovanské literatuře, tedy v náboženských překladech a slovanské liturgii.

Metoděj tu též zanechal opisy svého díla, které měly sloužit nejspíše při misijních cestách do Bulharska a na Rus. K tomuto poslání zanechal náš věrozvěst jednoho kněze a jáhna, tedy duchovního s nižším svěcením, s nimiž se nejspíše počítalo v misijní činnosti do uvedených končin. Po návratu ještě Metoděj, co by druhý z věrozvěstů, stačil dokončit své dílo, zejména Starý zákon až po knihy Makabejských. Ačkoli byl již vyčerpán, toužil nejspíše po tom, aby jeho církev byla před smrtí vybavena vším, čeho bylo v duchovní oblasti zapotřebí.

Krom toho, jak víme, navrhl co by následovníka, jednoho ze sedmipočetníků, dokonce toho nejvýznamnějšího, totiž svatého Gorazda. Vzhledem k dramatickým událostem, které následovaly, musel tento světec moravskou misijní oblast, (jak se píše) nejspíše v okovech opustit. Po Metodějově smrti ovšem zaplesal Wiching, který se vrátil z Říma, a do církevního vývoje zasáhl s brutalitou, jíž byl schopen jen málokdo z tehdejších duchovních, i když si o ranné církvi – po všem co tu bylo uvedeno – neděláme zvláštní iluze.

V té době se již i Frankové mnohému od slovanských duchovních přiučili. Začali Slovanům jejich liturgické bohatství závidět. Z dobových zápisů cítíme jejich povzdech v pasáži, že „nyní mnohý muž činí pokus, píše ve své řeči, a má úspěch. Proč by se měli Frankové tomu vyhýbat a nepočínat po francku opěvovati slávu boží?“ Nejspíše pochopili, že hloubka citu a čistota víry v prosté řeči mají větší šanci na úspěch než meče, jimiž šířili Frankové křesťanství u svých sousedů, u Pobaltských nebo Polabských Slovanů. My, s odstupem 1150 let nemůžeme být dostatečně vděčni, že jsme byli právě díky Cyrilovi a Metodějovi ušetřeni tohoto nelidského způsobu pokřestění – a to byl důvod, proč jednou zasetá duchovní setba již nikdy nebyla udušena. Naopak, i když se dnes hovoří o Čechách jako o ateistické oblasti, ve skutečnosti nejde o bezvěrectví, ale o hluboké vnitřní zaujetí, v němž je každý, jak později psal J.A.Komenský, svým vlastním soudcem, zpovědníkem a knězem.

V této době, o níž hovoříme, opustil svaté město papež Jan VIII. (872-882) – nepřátelé, jichž bývalo vždycky dost, užili totiž jedu a rozbili mu hlavu kladivem. To byla první vražda papeže v raném středověku, čímž byla zahájena temná éra papežských dějin. A brzy poté zemřel krátce po květné neděli, uprostřed svatého týdne také Metoděj. Stalo se tak 6. dubna 885 ve věku sedmdesáti (podle jiných pramenů) třiašedesáti let. V roce 894 zemřel také Svatopluk, jemuž se nevyplatilo, že pěstoval na svém území latinskou církev a francké duchovní. Vděčnosti se nedočkal – fuldský životopisec ve svém nekrologu píše o Svatoplukově věrolomnosti, o touze po moci a o jeho krutosti. Opat Regino naopak poznamenal, že šlo o muže, mezi svými současníky „nejrozvážnějšího a duchem nejbystřejšího“. Nezanechal ovšem po sobě tak silnou osobnost, jakou toužil být sám. Jeho syn Mojmír II., který usedl na uprázdněný trůn, nebyl postavou výraznou, mladší Svatopluk, který nevstoupil důrazně do dějin, spravoval nejspíše některé provincie, možná Nitransko. Když však na území narazili maďarští kočovníci, Velká Morava ztratila svou velikost, a přestala vlastně vůbec existovat. V historických pramenech po roce 906 se o říši vlastně nikdo ani nezmiňuje.

Na 200 duchovních, žáků Cyrila a Metoděje bylo uvězněno, vyvedeno ze země v okovech. Morava, duše cyrilometodějských patronů byla opuštěna, a duchovní nakonec putovali (jak jsme si již vyprávěli) do Bulharska nebo Chorvatska, ale také – a to je pro nás mimořádně důležité – rovněž do Čech. Tady našli misionáři své pokračovatele, dokonce na mocenských pozicích, i u obecného lidu. Což bylo při zrození národa momentem vůbec nejpodstatnějším.

A co se Metoděje týče, bylo napsáno doslova: „Když naučil své učedníky pravé víře a předpověděl svou smrt tři dny předem, zesnul smířen v Pánu. Leží pak ve velkém chrámu moravském po levé straně, ve stěně za oltářem svaté bohorodičky.“ Hrob svatého Metoděje byl ovšem, jak víme, nalezen prázdný, avšak myšlenka a dílo byly zasety, prošly Evropou a díky křtům a Paládiu měly nejprve v Čechách a pak v celé zemi své trvalé pokračování. Svatopluk podle rozhodnutí nového papeže Štěpána VI. (885-891) vyhnal ze země každého, kdo se nezřekl slovanské liturgie. Tak se Svatoplukova říše rozpadla, ale žáci Cyrila a Metoděje pokračovali v započatém díle. Morava se neudržela, ale těžiště rodícího se národa se přesunulo do Čech, a přemyslovská knížata se pokusila učinit cyrilometodějskou církev oficiálním náboženstvím – a na slovanském jazyku, jednou přineseném k nám, jsme mohli založit natrvalo svou kulturu a národní sebevědomí.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková