Důchodce a duchovní život – Pokrytci

Autor článku: František Benda Jistě už od dob, kdy si lidé začali uvědomovat sami sebe, se mezi nimi vyskytovali i takoví, kteří nebyli s vývojem současné společnosti zcela spokojeni a proto ji – někdy velice otevřeně – kritizovali. Příkladů nesprávného chování se tehdy patrně dalo – stejně jako dnes – nalézt velice mnoho.

Čím více se na daném místě vyskytovalo lidí, tím rozličnější názory mezi nimi kolovaly a tím i jejich prostředí bylo pestřejší, neboť každý si je přizpůsoboval podle svého. A tak se mohlo docela dobře přihodit, že zařízení, prospěšné pro jednoho, se nelíbilo, nebo dokonce v něčem vadilo jeho sousedovi, takže s ním vyjádřil nesouhlas. Pokud šlo pouze o neshodu dvou sousedů, nebyl to ještě nikterak světoborný problém. Mnohem větší potíže nastaly, jakmile se společnost začala v důsledku nějakého nařízení tzv. shora řídit určitým předepsaným řádem. I když bylo toto nařízení vedeno dobrou vůlí, aby prospívalo co největší skupině lidí, vždy se našli mnozí, kteří s ním nesouhlasili a snažili se v něm nalézt mezery, do kterých by se jim mohlo podařit vsunout své, mnohdy i nekalé záměry.

Z podstaty předmětu vyplývá, že vlastně nelze najít nějaké řešení, které by bylo vhodné a přijatelné ve všem všudy a každému. Jakékoliv rozhodnutí, a i takové, které je vedeno nejsvětějšími úmysly, za sebou táhne stín svého protějšku, svého sice nechtěného, ale přece jen nezbytného opaku.

Tato zkušenost bývá přirovnávána k tak jednoduchému předmětu, jako jsou nůžky. Jakmile je na jedné straně rozevíráme, okamžitě se počnou rozevírat i na straně opačné, a to podle toho, jak je tato strana dlouhá. Dlouhá se rozevírá více, kratší méně. Ale rozevírají se vždy.

Neblahým následkem tohoto jevu je, že čím dokonaleji, techničtěji, promyšleněji a kvalitněji se snažíme zařídit si život, tím ve stejné míře (to podle délky té protilehlé strany) narůstají i naše potíže s udržením onoho někdy dost těžce uskutečněného stavu. Toto dilema se zdá být bez východiska. Považujeme přece za zcela přirozené a samozřejmé, že se přizpůsobujeme současným trendům. Proč bychom si neměli kupovat nejmodernější přístroje, proč bychom neměli využívat výdobytků moderní techniky, proč nenaplnit svůj volný čas některým z přehršle nabízených zábavných programů?

Nic není ale zadarmo, za všechno se platí. I v případě, že za něco bezprostředně nemusíme vynaložit nějakou částku, ta druhá, stínová strana si nás bezesporu neúprosně najde. Komu bychom pak měli co vyčítat? Vždyť jsme se pro to sami rozhodli. Jen těžko bychom pak komukoli dokazovali, že to, co jsme si zvolili jako zdánlivě nezbytný doplněk svého života, je pro nás důležité natolik, že si bez toho další život už vůbec ani nedokážeme představit. Námitky, že se tím vykořisťuje nikoli nekonečné nerostné bohatství naší země, že se znečišťuje ovzduší a že se tím vzdalujeme od přirozeného, zdravého stylu života, bereme na lehkou váhu. Jsme snad proto pokrytci?

Samozřejmě bychom se mohli zeptat těch, kteří se ohánějí těmito nepopiratelnými argumenty, jak do dělají oni. Vzdali se mobilů? Televize, rádia a auta? Přestali používat počítače, ledničky a notebooky? Přehlížejí výtahy, tramvaje a eskalátory, chodíce všude pěšky? Jak ale potom zvládají běžný život? Dokud nebyla železnice a auta, jezdilo se v nutných případech na koních. Bylo to sice pomalejší, dokonce tak pomalé, jak si to dnes už ani nedovedeme představit a také ekologické, jenže – jak k tomu ti koně přišli? Byli snad stvořeni pouze k tomu, aby nám sloužili?

Jen naprostý bláhovec by mohl vyzývat k návratu ke starým časům a k jejich způsobu života. Samozřejmě se i takovéto snahy vyskytly, ale širší odezvu neměly. Za současného stavu vědy a techniky si něco takového prostě nemůžeme dovolit. Je snadné vykřikovat, že „oni“ to zavinili, „oni“ jsou pokrytci, „oni“ nás přinutili k tomuto způsobu života, ze kterého se už nedokážeme vyvázat. Je to velice jednoduché napsat o tom traktát za svitu elektrického osvětlení, když se nám na plynovém sporáku připravuje chutná krmě, právě vyjmutá z ledničky. A nemáme-li právě nic podobného po ruce, nestojí nic v cestě nastartovat automobil a zajet si pro něco do nedalekého supermarketu. Kdo všechno je tu pokrytec?

Zdá se, že z tohoto stavu není úniku. Ale i když nejsme vůbec, ani trochu spokojeni s daným stavem věcí, a následkem toho bychom se chtěli alespoň pokusit snížit svou účast na rozmáhajícím se pokrytectví, máme přece jenom po ruce řešení. Nemusíme se přece přidávat k všeobecnému šílenství, které – jak se dost často soudí – vede ke konečnému kolapsu a všeobecné záhubě. Za sebe jsme přece odpovědni pouze my sami a nikdo nás nemůže přinutit, abychom přidávali svá polínka k postupně vznikajícímu požáru. V mnohém nemáme vyhnutí, ale i tak zbývá ještě velice široká paleta k tomu, abychom prokázali svou uvědomělost a snažili se „hřešit“ co nejméně.

Už dávno nepříjemné zkušenosti dokázaly, že člověk nejen k životu, ale dokonce i ke štěstí potřebuje vlastně jen velice málo. Omezit ale své potřeby na nějaké minimum, to se moc nevede, neboť se to zdá protismyslné. Důvody k takovému postoji se zdají nepodstatné. Ovšem naši mysl by to mohlo alespoň trochu uspokojit. Celý svět nenapravíme, kdežto svůj život – to bychom dokázat mohli.
Nebo snad ne?

Autor: František Benda, Foto: Internet