Nerovná manželství

Autorka článku: Alena Kučerová Noví ministři se konečně ujali svých úřadů a i noví náměstci se uvelebili ve svých křeslech. My ostatní budeme znovu doufat, že správa věcí veřejných je opravdu tím jediným důvodem, proč se o tyto posty ucházeli a znovu budeme věřit, že se snad blýskne na lepší časy.

Možná, že pan Babiš opravdu přijde s netradičními a hlavně efektivními recepty na oživení státní ekonomiky a naplní státní kasu až po okraj. Zatím neklesejme na mysli a nedělejme ani ukvapené závěry.
Nedávno byla družka pana ministra Babiše přistižena fotografy při své obchůzce napříč nejdražšími módními butiky a obchůdky v centru Prahy. Doprovod ji dělali dva bodyguardi a ač ověšeni nákupními taškami, statečně ji chránili před okolním světem. Přesto nevypadala paní Monika spokojeně. Komentář pod zveřejněnými fotografiemi vše vysvětlil. Paní Monika je frustrována z toho, že pan Babiš je velice pracovně vytížen a nevěnuje jí tolik času kolik by si přála.( Mimochodem slovo frustrace je dnes vůbec ve velmi velké oblibě, mě se však jeví jako zbytečně tvrdé a nahradila bych ho opět českým významem – zklamání, pocit zmaru.)

No, řekněte, není to k pláči? A navíc stále dokola. Mladé a krásné si berou bohaté pány v letech. Mají nač si vzpomenou a přitom touží po jediném, v tomto případě po blízkosti svého vyvoleného. Víte, tak tomu já nevěřím. Nevěřím tomu, že tyto mladé dámy nevědí do čeho jdou. Nevěřím tomu, že nevýskají radostí, že jsou jak ony samy , tak i jejich případní potomci až do smrti zabezpečeni. Nevěřím tomu, že se jim zajídá, že mohou kdykoliv a kamkoliv na dovolenou. Nevěřím tomu, že je obtěžuje, že na vedení domácnosti i na výchovu dětí mají pomocníky. Nevěřím tomu, že jim vadí, že třeba návštěvu u lékaře absolvují v klidu , důstojně a pod dohledem těch nejlepších kapacit svého oboru. A nevěřím ani tomu, že mají pocit zmaru z toho, že sice mohou, ale nemusí pracovat. A už vůbec nevěřím tomu, že jediné po čem touží, je být 24 hodin denně s mužem, kterého si vybraly. Nebo on si vybral je? Je pravdou, že pánové kolem šedesátky jsou sice relativně ještě plní sil , nepřipouští si nebo spíše se pokouší oddálit nevyhnutelné. Totiž, že za pár let tomu může být úplně jinak. Možná se jen chtějí uzavřením nerovného svazku více zviditelnit nebo zvýšit svou společenskou prestiž. Každopádně stáří se zastavit nedá a čtyřicítka bude mít dnes a denně těžko pochopení pro toho svého důchodce, který už špatně slyší, stále hledá brýle, zapomíná, furt ho někdě pobolívá,do kopce se zadýchá tak snadno a když už je doma, tak by si po obědě rád zchrupnul. A co vzpomínky? Ty společné také rozhodně nebudou, protože každý z nich prožil dětství, čas zkoušek a malin nezralých v jiné době , s jinými písničkami, s jinými idoly, prostě s úplně jinou generací.

Nikdy jsem si nemohla koupit vše po čem mé srdce lačnilo. A ani statisíce ostatních žen. Každodenní starost o rodinu, o dům , o domácnost a povinnosti v zaměstnání , to vše dohromady zcela pohltilo náš volný čas. Dnes už je to minulost , děti odešly a jsme opět sami , jako na začátku. Ale jsme obohaceni o společně prožité dlouhé roky. Známe se a nemusíme nic předstírat. Nedávno kdosi přišel s názorem, že ženy , které prožily celý život s jedním partnerem jsou citově vyprahlé. S tím zásadně nesouhlasím. Každý takový vztah projde nepochybně tvrdými zkouškami a oba dva mají občas co dělat, aby to ustáli. Ale pokud jsou rozumní, mají se rádi, nechybí jim trpělivost a hlavně porozumění, pak to jde. Je velice příjemné uvědomit si, že zrovna nám se to podařilo, že jsme obstáli a jsme pro naše děti těmi jedinými rodiči na světě. A toto zjištění a zjištění, že láska a úcta se při tom všem nevytratily, to není zase tak špatný výsledek. Co vy na to?

No a ony mladé manželky si musí uvědomit, že za všechna svá rozhodnutí, ať už je k nim vedly jakékoliv pohnutky , musí nést zodpovědnost. A hlavně, zbytečně se nefrustrovat !? Nepomohou tím ani sobě ani svým milovaným staříkům.

Autor: Alena Kučerová, Foto: Internet