Protisociální, ano či ne ?

Autorka článku: Alena Kučerová Nedávno čtenářka Ira reagovala na článek paní Svobodové „Seniorboxy“. Součástí jejího komentáře bylo také slovní spojení antisociální politika, které mě přimělo k zamyšlení i k napsání tohoto článku

Nejsem ani politik ani sociolog a ani nevím co si přesně pod pojmem antisociální mám představit. Zřejmě to, že se náš stát vůbec nezajímá o sociální podmínky všech svých občanů. S tím samozřejmě souhlasit nelze a naopak ani s tím, že jeho péče v této oblasti je dostatečná.
Co však vím zcela určitě je to, že naše bytí v tomto čase je oproti životu našich předků a prapředků, jejich těžké fyzické dřině a nevyhovujícím životním podmínkám vlastně procházkou růžovým sadem. Samotný vývoj sociální politiky až do podoby jakou známe dnes, nebyl vůbec jednoduchý.
První státní podpory můžeme sice zaznamenat už ve starověku, ale týkaly se osob, o které se stát opíral, tedy o vojáky. Ve středověku měla sociální politika bohužel velmi nahodilý a dobročinný charakter. První pomoc chudým a nemocným poskytovala církev nebo dobročinné organizace. Spolu se vznikem dělnické třídy v novověku se otázkám sociální politiky začínala věnovat větší pozornost. V této souvislosti jsem se dočetla i o faktu, o kterém jsem doposud neměla ani ponětí a to, že u dětí byl v té době vydán zákaz pracovat v noci. Koncem 19. století se sociální politika začíná konečně formovat . Rozvíjí se sociální pojištění, dochází ke zlepšování pracovních podmínek, pozornost je věnována i školství a bydlení. V 2. Polovině 19. Století se objevují i první dávky v nemoci a invaliditě. Tyto dávky byly hrazeny z povinných fondů , které financovali zaměstnavatelé svým zaměstnancům . Vypláceli jim podporu ve stáří, invaliditě a v případě smrti pozůstalým. K významným osobnostem sociální politiky patřil třeba pruský a německý politik Otto von Bismarck/ 1815 -1998/, který se zasloužil o vznik první soustavy povinného sociálního pojištění na světě. V letech 1883 – 1889 postupně zavedl pojištění pro případ nemoci, pracovního úrazu, invaliditě a stáří. Vůbec za dob Rakouska – Uherska došlo v oblasti sociální politiky k velmi pozitivním změnám. K českým osobnostem, které se snažily o zlepšení sociálních i pracovních podmínek občanů patří třeba Vojtěch Náprstek, Eliška Krásnohorská, Alice Masaryková a její manžel T. G. Masaryk a členové jeho vlády Alois Rašín a Antotín švehla.
Dnešní sociální systém je velice složitý a orientovat se v něm není vůbec jednoduché. Přesto, i když byl vypracován v té nejlepší víře pomoci bližnímu svému v nouzi, opět se najdou lidé, kteří jsou schopni tento systém obejít a ještě na tom vydělat. A kupodivu, jsou to především lidé s nižším vzděláním a hlavně naši nepřizpůsobiví spoluobčané. Vždyť koho jiného by napadlo, že vydělá na tom, že se zřekne dětí a svěří je do přechodné péče svých prarodičů. Také samotná přechodná péče o děti je dnes předmětem mnoha laických i odborných diskusí, a ke konsensu zřejmě jen tak nedojde. Souhlasím s tím, že by se tato forma péče o děti bez rodičů mohla stát pro mnohé spíše vidinou snadně vydělaných peněz . Stejně tak je zarážející skutečnost, že některé země, které tuto formu výchovy již realizovaly, tak se od ní po dvaceti letech odvracejí. (Kanada) Prostě turistika dětí s batůžky na zádech od jedné rodiny ke druhé neprospěla nikomu a dětem samotným už vůbec ne.
Naše sociální politika se v posledních letech orientovala především na vyplácení sociálních dávek . A to je špatně. Z dlouhodobého hlediska by bylo kupříkladu vhodnější zabývat se výstavbou malometrážních bytů pro důchodce, kteří si už velké byty nemohou dovolit nebo pro mladé začínající rodiny, které také nemají peněz na rozhazování. Už na základní škole jsme se učili, že základem státu je rodina. Tak proč tedy polovina našich dětí žije v neuzavřených svazcích? Realizace kroků, které zajistí fungování tradiční rodiny, by měla být pro náš stát prioritou číslo jedna. Ke slovu by se měla dostat i ta opatření, která jsou spíše lokálního charakteru, skromnější, časově limitovaná a hlavně snáze kontrolovatelná. Jenom na místní úrovni je možné rozlišit, kdo pomoc skutečně potřebuje a komu škodí.
A že sociální programy mohou škodit, to jsem nevymyslela já, ale americký sociolog Murray. Ten říká, že hlavním cílem sociální politiky není dosažení rovnosti pro všechny, ale takového prostředí, v němž každý může dosáhnout maxima svých možností. Ve svých knihách pouze na faktech svých dlouholetých výzkumů doložil, že sociální programy vychovávají z občanů lenochy. Ti pak díky těmto programům ztrácejí motivaci, parazitují na systému a k takovému životnímu postoji vychovávají i děti.
Nikdo se mnou nebude jistě polemizovat, když řeknu, že sociální dávky by měly být hlavně pro ty, kteří je skutečně potřebují. Tedy pro děti, pro nemocné, tělesně handicapované. Záměrně zde neuvádím seniory, protože důchody by měly být dle mého označeny třeba jako důchodové dávky .Jsou také financovány z jiných zdrojů než dávky sociální, a to z peněz České správy sociálního zabezpečení. A každý ví, že aby mu byl důchod vyplácen, musí splnit určitá kritéria.
Zcela určitě nejsou sociální dávky určeny pro dvacetiletého fracka, který nechce pracovat na stavbě jenom proto, že má maturitu. Spíše by mu měl někdo vysvětlit, že každý začátek je těžký a manuální práce ještě nikomu neuškodila.
V každém případě je na poli sociální politiky ještě spousta práce a měla by být výzvou pro všechny sociology a politiky. A abych jejich úsilí bylo úspěšné,musí se zcela vymanit od sklonů k experimentování a pracovat výhradně s metodami vyzkoušenými a osvědčenými.

Autor: Alena Kučerová, Foto: Internet