Soukolí života

Autor článku: Věra Svobodová Chtěla bych se s vámi podělit o jeden příjemný zážitek, který se mi stal koncem loňského léta. Jela jsem vlakem, což by samo o sobě nebylo nic tak zvláštního, ale cesta tentokrát měla být delší než jen do okresního města vzdáleného pár minut.

Vlak byl poloprázdný. Usadila jsem se, připravila si časopis na čtení a do kapsy jízdenku, abych se jako obvykle nemusela trapně přehrabovat v kabelce a byla nachystaná na cestu. Mimochodem, některé kabelky jsou velmi hezké, cenově přijatelné a v obchodě se mi moc líbí. Přitakávám paní prodavačce, jak je kabelka přehledná, prostorná, jak se mi tam všechno vejde, ale skutečnost je pak jiná. Hezká a prostorná je, ale přehledná ani náhodou. Nikdy nemůžu najít to, co právě potřebuji. Nemyslím, že sebou nosím nějak moc věcí, ale zákon schválnosti funguje naprosto spolehlivě. Přehrabuji se celým tím úžasným prostorem a klíče jsou jako vždy až dole. Asi nejsem ten správný typ na kabelky, nebo nemám ten správný systém. I když občas taky vidím některé ženy v kabelkách hledat, různě se přehrabovat a v čekárně u doktora jedna obsah kabelky prostě vysypala na stůl a bylo. Kartičku pojištěnce našla, celou kupu shrnula zase zpátky. A evidentně si z toho nic nedělala.

No nic, to jsem odbočila. Ani jsem si nevšimla, že do vlaku nastoupila skupinka mladých lidí. Vlasy na záda, maskáče, batohy, pes. Mimoděk jsem si přitáhla kabelku k tělu. Trochu se za tu reakci stydím, ale přesto si uvědomuji, že nejsem nijak nadšená, jaké že to budu mít spolucestující. Když se vlak rozjel, snažila jsem se začíst do časopisu, ale oči mi stále klouzaly k té podivné skupině. Já pro ně byla vzduch. Aspoň to, řekla jsem si.

Prát se neumím a ani nejsem moc odvážná tak co. Stihla jsem si přesto všimnout, že skupinku tvoří tři dívky, čtyři chlapci – věkový průměr tak 25, pes neurčité rasy. Jedna z dívek měla v ruce vodítko a na něm něco, co se jí schovávalo pod svetr. Fuj – krysa. No nazdar, řekla jsem si, to je teda domácí mazlíček. Přilepila jsem pohled do časopisu a rozhodla se, že už oči nezdvihnu. Zmýlila jsem se. „Paní, dáte si s námi“? Můj udivený pohled spočinul na dívce, která mi v plastovém kelímku nabízela báječně vonící, kouřící čaj. Je tam trochu rumu, ale jen trochu-ujistila mě. A já, představte si, jsem si ho vzala! Bůhví čím mě ta mladá žena přesvědčila. Vlastně ničím, jen se usmála, na můj dík pokývla a vrátila se na místo. Usrkávala jsem horký čaj a už se mi nezdáli tak hrozní. Jistě, vypadali trochu divoce, s největší pravděpodobností byli i potetovaní, místo vlasů dredy (to znám od vnučky, moc krásný účes), náušnice leckde, ale už jsem z nich neměla strach.

Jeden z mladíků vytáhl kytaru a začali zpívat a hrát. Ne nijak nahlas, rušivě. Ba naopak, moc pěkně se to poslouchalo. Taky bylo co! Brontosauři, Nedvědi, písničky, které jsem znala z dob svého táborového mládí. Z dob, kdy jsme se v pátek sbalili, odjeli prvním vlakem z města. Kdesi u lesa na nás čekalo pár jednoduchých chatek, studené ohniště. Nedaleká řeka poskytla vodu na mytí, studánka vodu na pití, les dřevo na oheň. Jídlo jsme si přivezli a co víc jsme tenkrát potřebovali? Večerní oheň ozářil krajinu a zpěv se nesl tichým údolím do daleka. Tam jsem poprvé viděla tmu. Opravdovou, neředěnou pouličními lampami, světlem z oken a reklamních cedulí. Nebe plné hvězd, které se odrážely na hladině řeky. Strašidelné zvuky lesa nás uspávaly a ráno jsme se zkřehlí budili do nového dne. Svět nám ležel u nohou. Byli jsme svobodní, mladí a mysleli si, že to tak bude pořád. Život s námi ale měl jiné plány. Scházelo se nás stále míň. Studovali jsme, budovali kariéru, vdávali se, ženili. Kdo jednou odešel, málokdy se vrátil. Jednoho dne tábořiště nadobro osiřelo a za naším bezstarostným mládím zaklapla vrátka. Byli jsme dospělí.

„Jízdenky prosím“. Pan průvodčí mi přetrhl nit vzpomínek tak akorát. Začínaly být příliš intenzivní a v krku jsem měla najednou něco jako knedlík. Na otázku, zda neruší, jsem se jen usmála. Hrají moc pěkně, už jsem dlouho nic tak hezkého neslyšela – povídám. Když za ním práskly dveře vagónu, přišla za mnou opět ta dívka. Chtěla mi poděkovat, popřát pěknou cestu, už vystupují. Nedalo mi to a zeptala jsem se, proč zrovna já jsem si zasloužila jejich pozornost. Podívala se na mě a řekla, že jednomu z nich někoho připomínám. Někoho blízkého, tak proto. Po jejich odchodu vagón utichl. Zanedlouho jsem vystoupila i já a den pokračoval jako každý jiný. Někde uvnitř mě ale zůstal velmi příjemný pocit.

Občas si na ně vzpomenu. Kam jeli? Měli taky takové místo, kde mohli být sami sebou? Nemuset se přetvařovat, žít si. Užít si ten krátký čas, než je soukolí života semele, přetvoří podle svých představ a zařadí mezi nás- ty spořádané a slušné. Tak zodpovědné, pracovité dospělé. Nesuďme mladé za mládí, mohlo by se nám stát, že nás budou soudit za stáří!

Autor: Věra Svobodová, Foto: Internet