Vnouček

Autorka článku: Alena Kučerová Děti neznají ani minulost ani budoucnost – ale co se nám dospělým stává zřídka – užívají přítomnost. Jean de La Bruyere

Určitě mi všichni dáte za pravdu, že během svého života jste už několikrát změnili své postoje či názory. Člověk se holt vyvíjí neustále. Když jsme kdysi vážně a nekompromisně tvrdili, že to či ono určitě ne, tak to dávno neplatí. Stále porušujeme svá předsevzetí i zásady a je to dobře. Nikdy nevíme co nám život přichystá či nabídne a nevyužít toho nebo se nechat o to ochudit jen pro to, abychom si zachovali tvář, je bláhové. Vždy uškodíme jen a jen sami sobě.

Před několika málo lety pěly moje kolegyně v práci chvalozpěvy na svá vnoučata. Byly to hovory nekončící a i když občas přitom roztomile šišlaly, mě to přece někdy lezlo na nervy. Byly pokračovateli svých rodů natolik pohlceny, že mi to přišlo až nenormální a byla jsem přesvědčena, že až ta doba přijde, tak já zůstanu naprosto normální. Dnes jsem šťastnou a pyšnou babičkou. Staršímu vnukovi budou brzy 4 roky a malý oslavil v prosinci svoje první narozeniny. No a jak předjímáte, blbnu stejně jako mé kolegyně. Neustále na ně myslím a když jsou se mnou, snesla bych jim modré z nebe a jsou pro mě nejen těmi nejkrásnějšími a nejlepšími chlapy na světě, jsou mi prostě vším. Neustále přemýšlím o tom, proč my babičky to takto prožíváme, ale ještě jsem na nic kloudného nepřišla. Těšení se na jejich příjezd je slabé slovo, to slovo euforie by bylo příhodnější. Euforie je totiž pocit obvykle přehnané radosti, štěstí a tělesné či psychické pohody. Někdo si záměrně navozuje tento stav medikamenty, mě na to stačí příjezd vnuků nebo aspoň jednoho z nich. Slova „babička a dědeček“ vzbuzují myslím v mnohých z nás hezké vzpomínky na chvíle plné laskavosti, moudrosti a trpělivosti. Moc bych si přála, abych podobnými vzpomínkami pomohla obohatit dětství mých vnuků.

Stává se už pomalu zvykem, že toho staršího nám rodiče tak jednou za 2 měsíce svěří na celý jeden týden. Řeknu vám, že já i můj muž se nemůžeme dočkat jeho příjezdu a zažíváme s ním neuvěřitelně krásné a veselé chvíle.

Hned v úvodu své poslední návštěvy nám vnuk oznámil, že musíme až bude tma do lesa. Teple jsme se oblékli a vybaveni baterkami jsme vyrazili. Sice jsme se o ně chvíli handrkovali, protože vnouček samozřejmě musel vyzkoušet všechny, aby o něco nepřišel a ulovil tu, která svítí nejvíce. Mě ten noční výlet připomněl dávno zašlé časy kdy jsem se zcela neočekávaně a nedobrovolně stala účastníkem nočního cvičení Civilní obrany. Vnouček k našemu překvapení byl statečný a neohroženě se vrhnul do temného lesa. Neustále však kontroloval, abych byla co nejblíže. Znejistěl až ve chvíli, kdy se ztratil děda a já tušila, že to nebude jen tak. Za chvíli jsme uslyšeli podivné hejkání a vnouček mi pevně stiskl ruku. Když se děda po chvíli objevil a zeptal se zda jsme také slyšeli hejkala, byl vnouček jak u vytržení a protože tiskl moji ruku stále intenzivněji, raději jsem zavolala „ Hej, hejkale, my se tě nebojíme“. Při zpáteční cestě domů vysvětlil můj muž vnukovi jak vlastně hejkal vypadá a co v tom lese dělá. Pozdě večer jsme uléhali plni zážitků a vnouček brebentil a brebentil. V tom se zase pod okny ozvalo zahejkání, vnouček mě pevně objal a špitl „Houkal je tu „. Naštěstí se opět objevil děda a ujistil nás, že zahnal hejkala zpátky do lesa.
Lesa si vůbec jako městské dítko užívá nejraději. A protože je velkým milovníkem dinosaurů a znalcem všech dílů Jurského parku , tak je pro nás les nepostradatelný. Do lesa chodíme dinosaury lovit, střílet, hledáme jejich stopy a úkryty. Lezeme na posedy a z výšky se snažíme zahlédnout aspoň kousek raptora nebo tyranosaura. Také pátráme po hlavních hrdinech třetího dílu, Elenovi a Erikovi. Když ten malý důležitě našlapuje lesem a volá „ Eviku, Evene“ mám co dělat, abych se smíchy nezhroutila. I já musím volat, ale ne moc hlasitě. To je z něj hned pohotový imitátor a šeptá „ babi, to není doblej nápad“.

Užívám si těchto společných chvil jak můžu a snažím se je nacpat do paměti a do svého srdce jak do spižírny, abych měla kam sáhnout až bude zle.

Za pár dnů zase vnouček přijede a já jsem si jistá, že zase vyrazíme na noční výlet. V naší kuchyni na stole na něj totiž čeká nová a ta úplně nejlepší baterka.

A co vaši vnoučci? Klidně o nich napište.

Autor: Alena Kučerová, Foto: Internet