Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková ZAPOMENUTÍ VĚROZVĚSTI. Frankové, tedy německá církev, ale dokonce i svatá stolice by ovšem nejraději na naše věrozvěsty zapomněli. Štěpán V. (914-928) se dokonce rozhořčil, že Chorvaté se dovolávají Metoděje, když on v žádné knize světců tohoto muže nenachází.

Což bylo ještě v čase svatých Přemyslovců, svaté Ludmily a dokonce ještě žijícího vladaře a příštího světce Václava. Ještě větší rozhořčení dal najevo Alexandr II. (1061-1073), který nazval svatého Metoděje kacířem. Tedy ani čeští vladaři by nedošli v Římě uznání, zejména když chtěli cyrilometodějskou církev, jak jsme viděli, učinit oficiálním náboženstvím. Stalo se tak za knížete Oldřicha (1012-1033) a Vratislava II. (1061-1092). O tom, jak živá zůstala tato tradice, dokládá svatý Prokop, který roku 1032, v době Oldřichovy vlády založil slovanský monastýr (klášter) na Sázavě.

Nelze v této souvislosti nevzpomenout co napsal Exupéry ve své Citadele. Že totiž, díváš-li se na obilní pole, množství zprvu nic neznamená – je totiž obsaženo v jediném zrnku. Než se naděješ, pole se ozlatí klasy a bohatou úrodou. „Počkej, až uběhne nějaký čas, a pak je spočítáš.“ „Stále totiž zapomínáš počítat s časem. Věříš-li však po určitý čas nějaké zprávě, ten čas tě silně určí, neboť zrno bude pracovat a narostou větve. I když později svůj omyl poznáš, budeš už jiný. A budu-li ti tvrdit to či ono, zjistíš náhle, že všechny známky, všechna svědectví a důkazy toho zde vskutku jsou.“

Papež Řehoř VII. (1073-1085) se proti věrozvěstům i proti Prokopovu dílu sice postavil a mniši byli roku 1097, tedy 65 let po založení kláštera, zase vyhnáni, aby jejich místo obsadili mniši benediktinského řádu. Slovanské knihy byly bezohledně ničeny, ale nakonec se i svatý Benedikt s našimi věrozvěsty Cyrilem a Metodějem stali patrony celé Evropy. Pronásledovaná víra se také udržela u Bulharů, Srbů, Rusů, Ukrajinců i Bělorusů, tedy u dnešních pravoslavných národů. Za doby Karla IV., tedy mocného císaře, byl obnoven slovanský obřad v klášteru v Emauzích, a slovanská liturgie se vrátila dokonce s uznáním koncilu i v dobách husitských.

Pozoruhodná byla ovšem korespondence českých vladařů s Římem. Když kníže Vlatislav II. požádal papeže Řehoře VII., aby schválil v Čechách slovanské bohoslužby (1080), dočkal se následující odpovědi: „Věz, že prosbě urozenosti tvojí, abychom dali souhlas k slavení služeb Božích v jazyku slovanském u vás, v žádném případě nemůžeme vyhověti. Po častém uvažování jeví se nám jasným, že ne bez důvodu líbilo se všemohoucímu Bohu, aby Písmo svaté v některých místech bylo utajeno, aby, kdyby všem bylo zjeveno, snad nezevšednělo a nestalo se předmětem opovržení, nebo špatně byvši pochopeno, neuvedlo prostřední lidi v omyl.“ Což si, vzpomeneme-li na slova Pia II. v době basilejského koncilu, nemyslel o víře, prostém českém lidu a slovanském Písmu ani duchovní rozhodčí, který v době husitských bouří osobně navštívil Čechy.

Nicméně v latinských misálech určených pro olomouckou diecézi z let 1499 a 1505 nebylo o svatých Cyrilovi a Metodějovi nejmenší zmínky, a totéž shledáváme i v roce 1522 v arcidiecézi pražské. V časech národního obrození se však ujala stará tradice, a ono malé zrnko se proměnilo ve zlaté pole nové úrody. Latinská církev si nemohla této proměny nepovšimnout, a nakonec i papež Lev XIII. svým okružním listem „Grande munus“ roku 1880 vyzdvihl zásluhy dvou svatých bratří a stanovil den 5. července za svátek obou věrozvěstů, i když tento den s životem a smrtí Cyrila a Metoděje neměl prakticky žádnou souvislost. A nakonec došlo přece jen k velkému probuzení.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková