Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková JAK ŽILI, VLÁDLI A UMÍRALI. Rozumíme Přemyslovce a jejich první křesťany a ve dvou případech dokonce světce.

Jde o prvního vladaře, kterého uchovaly historické texty, tedy o knížete Bořivoje a jeho dva syny – Spytihněva a Vratislava a posléze vnuka svatého Václava. A potom mezi první přemyslovské začátečníky náleží světice – kněžna Ludmila. V době svého působení byli Bořivoj s Ludmilou pokřtěni svatým Metodějem a na jeviště duchovních rekvizit vstoupilo i Paládium, požehnání národa, s tisíciletou tradicí. Metoděj vzácnou relikvii požehnal a Ludmila toto plastické zobrazení Madony s dítětem nosila na hrudi po zbytek života. Měla jej u sebe i v okamžiku své smrti.

Bořivoj – Spytihněv – Vratislav a Václav – tato čtveřice historických postav krom křtu tuto zemi plnou rodů, kmenů a osad stmelila. Stalo se tak buď sňatky, a v jiných případech, například u Slavníkovců, (k nimž na Libici snadno zamíříme krátkou procházkou podél Labe z Poděbrad), rozhodoval meč. Duchovním, v čele s Cyrilem a Metodějem, kteří sloužili bohoslužby a křtili, se – jak vidno – i v Čechách, podařilo neuvěřitelné. Ze země, která byla rozkutána rodovými kmeny a jejich předáky, vytvořili (ve smyslu věrozvěstů) skutečné „castellum“. Tedy pevnost, hrad, a vlastně i kostel či chrám, jejichž jméno bylo vlastně z latiny odvozeno.

Hory kolem, rovné stromy, které se zvedaly k obloze, kříže a svatyně, duchovní dědictví praotců Cyrila a Metoděje tak postupně, během necelého století, vytvořily ze země stát, a tedy skutečné castellum, s hradbami hor a zelení stromoví – kdysi sen, možná projekt anebo vůle se vskutku proměnily v chrámovou stavbu, pevnost, a nám nezbývá po více než tisíci letech tento mocný kostel uprostřed Evropy, s pomocí odkazu našich dvou patronů také duchovně naplnit, aby byl hoden těch nejlepších duší, které tento chrám s plným nasazením budovaly. Co se stromoví týče, v našich končinách se stala národním symbolem lípa, přinášející květy, zatímco u sousedů vládl dub, jehož plodem jsou symbolické žaludy.

Bořivoj – Spytihněv I.- Vratislav I. – Václav – to byla čtveřice knížat, která tedy postupně sjednotila zemi a začala vytvářet skutečný stát. Na mýtický sled rádoby vladařů, počínajících Přemyslem a konče Hostivítem ovšem můžeme zapomenout, zejména když víme, že se i o naši, výše jmenovanou čtveřici, mnoho písemných památek nedochovalo. Dnes nám o jejich věku a událostech, které je provázely více poví antropolog Emanuel Vlček, než všichni kronikáři. Například u Bořivoje objevil tento badatel zvláštnosti ve stavbě sluchovodu, a badatelé určovali pohlaví a věk obětí, a změřili i jejich výšku. U svatého Václava krom věku a postavy rekonstruovali i podobu tohoto prvního světce.

O tributu, tedy o výkupném, které jsme údajně odváděli Frankům od roku 806, nám zanechal zprávu kronikář Kosmas. Stalo se tak ovšem až ve 12. století. Od té doby se už tradičně hovořívá o 120 volech a pětistech hřiven stříbra, ačkoli nevíme kdopak naháněl dobytek do ohrad a kdepak Češi posbírali ročně takové množství stříbra, a za kterých vladařů byl mír těmito dary vykupován.

První písemnou zprávu o knížeti Bořivojovi I. přinesly až oficiální francké anály, podle nichž naše kmeny vedly velkou válku s jejich zemí (872), přičemž Slovanům velelo pět nebo šest knížat, z nichž jedním z nich byl nejspíše, jak je psáno, Gorivej, tedy Bořivoj. Jinak nám o prvních vladařích, jak bylo řečeno, více vyprávějí kosti, tedy ostatky, (někdy posvátné), než písemné kroniky a různé anály. Nás ovšem v této souvislosti zajímá spíše jejich kontakt s našimi věrozvěsty. U Bořivoje šlo především o Metoděje, od něhož jako první historický vladař přijal křest na Velké Moravě, přičemž jeho kmotrem, a tedy vlastně pokrevním bratrem, se v té chvíli stal kníže Svatopluk. Ten v té době ovládal území Čech na krátký čas, zhruba jedenácti let, a křtem, jehož se sám jako kmotr zúčastnil, vlastně z Bořivoje učinil – v dnešním pojetí – jakýmsi místodržitelem na českém území. Tak začala přemyslovská knížata svou mocenskou kariéru, která skončila sjednocením celého území dnešního státu. Křest pak byl navíc vlastně i vstupem Čechů do civilizovaného světa a Přemyslovci jím získali mocensky a kulturně na váze mezi všemi knížaty, která se v té době nacházela na našem území.

Bořivoj I., který zažil poněkud dramatický obřad křtu na Moravě, vládl někdy od roku 852 až po léta 889 nebo 891. Jeho sňatek s Ludmilou (se jménem odvozeným od faktu, že byla „lidu milá“), začala sňatková politika pozvolného sjednocování. Ludmila se vdávala ve 14 až 15 letech, a dožila se na svou dobu poměrně vysokého věku; žila v letech (860-921) tedy zhruba 61 roků. Její křest byl velmi významný – nejen proto, že obětovala modlu jménem Krosina, vytvořenou z ryzího zlata, ale také proto, že křtícím knězem byl sám Metoděj. Ludmila zlato posbíraných model proměnila v mešní nádoby, a druhý z věrozvěstů, Metoděj, věnoval Ludmile na oplátku zase zmíněné Paládium, kovový reliéf P.Marie s Ježíškem. Tak vstoupil do dějin plát zdobený byzantským mistrem a vytvarovaným do takzvaného „korintského kovu“. Když vstoupilo Paládium do hlubšího povědomí národa, začali kněží i knížata později vytvářet kopie uměleckého reliéfu v řadě chrámů po celé zemi.

Paládium posléze zdědil Ludmilin vnuk, svatý Václav, kterého ve Staré Boleslavi plastická relikvie od smrti neochránila, právě tak jako nezaštítila před vraždou jeho babičku. Ludmilu. Stalo se, jak víme, na Tetíně, kde jako vdova přebývala. Tady ji uškrtili dva najatí vrahové cizího původu, Tuna a Gommon, prý Varjagové (tedy ruského původu) údajně na pokyn Václavovy matky a Ludmiliny snachy Drahomíry. Kosmas k danému tématu dodává, že hedvábný závoj odolal ohni, což byl nejspíše první zázrak spojený se svatou Ludmilou – a zázraky, jak víme, jsou jednou z podmínek svatořečení. Mimochodem Ludmila byla údajně zaškrcena závojem proto, aby nebyla prolita krev, a aby tudíž nedošlo k mučednické smrti, která by byla rovnou cestou k povýšení kněžny do seznamu světců. Úderem meče by se stala Ludmila tím, čemu latiníci říkávají „martyr“, čili mučedník nebo svědek.

Nicméně závoj sám se stal atributem, který provází Ludmilu církevními dějinami. Tak skončil život kněžny, která pod svěcenou vodou a za přítomnosti svatého Metoděje zahájila faktickou kristianizaci Čech a základy moci Přemyslovců; byla totiž pramátí následujících panovníků naší země.

Ludmila, co by Václavova babička, a také první světice a pokřtěná kněžna, pocházela z kmene Pšovanů, sídlících na dnešním Mělnicku a nejspíše ovládaném rovnou z hradiště tohoto kraje. Tedy z Mělníka. Tak byl vytvořen model pro sjednocování země ženitbami. Časem vznikly (i mezi historiky) spory, nejde-li v těchto případech o mýtické, skoro pohádkové postavy, ale nejlepším důkazem jejich pravosti jsou dochované ostatky, kosti, které v případě svaté Ludmily byly uloženy v chrámu svatého Jiří na Pražském hradě, ale také v uměleckém relikviáři, zpodobujícím svatou Ludmilu, ve svatovítském pokladu.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková