Doprava dřeva na vodě

Autor: Georg L‘Ermite Jak již bylo řečeno v první kapitole, náš region Abitibi Severozápad je tvořen především v oblastech okolo jezera stejného jména, především sedimenty na podloží převážně vulkanického původu.

Tyto sedimenty vznikaly v různých geologických obdobích a byly erozívními pochody přenášeny především jižním směrem. Původní pohoří byla působením geologických procesů postupně srovnávána na dnešní úroveň. Zbytek dokonala poslední doba ledová, která vodou z tajících ledovců postupně zaplnila všechny prolákliny a tak zde máme tisíce jezer.

Rozsáhlé štěrkopískové morény zadržují snad nejkvalitnější pitnou vodu na světě, geologové tvrdí,že vlastně pijeme vodu, pocházející snad z třetihor, ne-li starší.

S kvalitou povrchové vody to ale není v našem regionu moc valné. Díky rozvoji zemědělství právě v povodích řek a jezer, unikají do vody stále větší dávky pesticidů, herbicidů a fosfátů. Zejména ty poslední způsobují, že zdejší jezera a řeky jsou doslova zamořeny modrými sinicemi, neboli modrými řasami. Ke konci léta bývá dost často vyhlášen zákaz koupání v přírodních vodních plochách.

Při mém vodáckém dobrodružství minulého léta jsem měl dost možností se přesvědčit o oprávněnosti těchto zákazů.
V některých místech jezera jsem doslova plul v husté zelené kaši. Tak husté, že mi dokonce selhávalo chlazení motoru.

Podle pamětníků tomu tak v minulosti nebylo. Vzpomínám si, že když jsem se zde na Abitibi usadil, někdy v polovině devadesátých let, tak jsem při svých loveckých a rybářských toulkách běžně vodu z jezera pil.
Dnes by to byl pokus o sebevraždu. Prozíravě jsem tedy doplňoval zásoby čisté kvalitní vody jak jen to bylo možné. Dokonce jsem se nestyděl kupovat i vodu balenou.

Ale, vraťme se k našemu tématu.

V zimě pokácené dřevo bylo obvykle pořezáno na stanovené délky, které se lišily podle účelu použití. Tak například dřevo pro papírny bylo nařezáno obvykle na šířku nákladní plochy vagonu či kamionu. Ovšem v případě, že jej čekala cesta po vodě, často zůstávalo v původních délkách a na míry se řezalo až ve zpracovatelském závodu.
Zpočátku to byli koně, kteří stahovali pokácené dříví ke břehu jezera či řeky, ale velice brzy je vystřídaly, zejména na dlouhé vzdálenosti, pásové traktory. Pochopitelně, zvláště konstruované pro tento způsob práce. Běžný pásový traktor se neosvědčil, snadno zapadal do rozbředlého sněhu.

Tyto traktory tahaly za sebou saně, naložené dřevem, nezřídka až do místa zpracování, či k železniční trati. Jejich provoz byl značně nákladný, ale na druhé straně většinou zajišťoval plynulé zásobování pil i v zimním období, a tím i práci pro velký počet lidí v regionu.

Dřevo určené k přepravě po vodě, bylo po celou zimu shromažďováno na březích řek a jezer a když to síla ledu dovolila, bylo stahováno přímo na něj. Při správném rozmístění kmenů jak na březích, tak na ledu, docházelo při jarním tání k jen postupnému uvolňování kmenů a tak nebezpečí hrozící zablokováním vodní cesty tolik nehrozilo. S prvním táním se z velké části dřevorubců, zejména těch, co neměli farmy, či na ně teprve šetřili, stali voraři. Tento termín není úplně správný, spíše by se dalo říci, postrkovači klád. Opravdové vory byly sestavovány v případě, že dřevo putovalo cestou řeka, jezero, řeka, což byl případ zásobování pily pana Howarda Bienvenue v La Sarre.

Napřed bylo splaveno veliké množství volně plovoucího dříví, určeného pro továrnu na výrobu celulózy v Iroquois Falls v Ontáriu. Obrovskými kmeny, zpravidla ořezanými do obdélníkového tvaru, to aby se po nich dobře chodilo, pospojovanými masívními řetězy, volně plovoucí klády doslova obklíčeny, šlo o desítky možná i stovky tisíc kmenů. Pak celý ten ranec vzal do vleku malý remorkér a celá ta sestava se vydala na plavbu, směr Ontario. O něco menší pomocné remorkéry, vybavené silnými navijáky, doprovázely celou sestavu. Navijáky byly nutné proto, že když celý ten vlek uvázl někde na mělčině, či jej bylo potřeba přeskupit před vjezdem na řeku Abitibi, měly to na starosti právě osádky těchto plavidel.

Zpravidla na nich kajuty nebyly a tak posádky spaly na zvlášť k tomu upravených doprovodných plavidlech, kde bývala i kuchyně. Některé remorkéry jako například E.T.Draper, které operovaly na jezeře Temiskamming, byly již dostatečně prostorné na to, aby poskytly přiměřený komfort nejen vlastní posádce, ale i pomocnému personálu. Není mi ovšem známo, že by remorkér podobného typu a velikosti působil v povodí jezera Abitibi.
Toto jezero, tak jak jej známe dnes, je částečně dílem přehrady v Twin Falls v Ontáriu. Dokud ještě nestála, tak plavba na něm byla učiněným hororem i pro ostřílené kapitány. Přes svou rozlohu je i po výstavbě přehrady v první polovině dvacátého století, dosti mělké. Geografové napočítali něco kolem 900 ostrovů a ostrůvků, z nichž značná část se ukrývá někdy jen několik centimetrů pod hladinou. Ani dnes to není o mnoho lepší, zejména na konci léta, kdy vodní stav počíná klesat. O tom jsem měl dost příležitostí se přesvědčit právě minulé léto. Můj lodní šroub je teď značně okousaný. Asi jej budu muset vyměnit.
Přes všechny potíže se tento způsob dopravy udržel skoro až do sedmdesátých let minulého století.

Remorker E.T. Draper kdysi sloužící na jezeře Temiskamming dnes museum

Na tomto obrázku je vidět dva francouzské důstojníky na kanoi s indiánskou posádkou. Když se doplulo k vodopádům, či peřejím, posádka kanoi vyložila a vše přenesla postupně na druhou stranu. Pak byl konec šichty, který Indiáni oslavovali bujarým křepčením. A tak i vzniklo francouzské pojmenování místa, kde peřeje na řece Duparquet bránily další plavbě. Nazvali je prostě Rapide Danseur, což volně přeloženo znamená tančící peřeje, spíše však místo, kde se tančí.

Ostatně, úspěšná kolonizace regionu byla dosti závislá na vodních cestách. Četné peřeje často bránily dopravě, budovaly se proto různé přechody vykácené v lesích, zboží či materiál se vykládal z lodí, spíše z větších kánoí či vorů. Pak se přenášelo ponejprve ručně, později i na vozech tažených dobytkem na druhou stranu peřejí, kde byly znovu naloženy na jiné plavidlo.
Dosti často, to v případě menších lodí, byly tyto přeneseny, či převezeny také.
Rozvoj dřevařského průmyslu vytvořil podmínky pro budování cest a tím i k zvýšení počtu obyvatel.
A bylo jich potřeba stále více, pro práci v lesích, dolech i na farmách. V době mezi dvěma světovými válkami směřovaly do našich končin zástupy příslušníků zejména slovanských národů, také Irů, mimo jiné.
Práce v lesích jak jsem již podotkl, byla velice těžká a na délku pracovní doby se nehledělo. V zimním období, zrovna tak i v létě, ji určovala délka dne.
Na jezeře byla zvláště z jara a na podzim velice špatná viditelnost hlavně kvůli mlhám. Ani tak si ale posádky neoddechly, bylo potřeba přeskupovat vory, lovit ztracené klády a opravovat řetězové úvazky. Ty se trhaly dosti často.
Podařilo se mi najít několik dobových fotografií, nepochází všechny nutně z Abitibi, ale jistě poslouží jako názorný příklad radostí a strastí tehdejších plavců.

Čas oběda.

Chlapi rovnají klády před eskalátorem, řetězovým dopravníkem. Vedl až k prvním pilám.
.

Pytel se uzavírá,vodní trysky(červené potrubí,)usměrňují klády do propusti v přehradě, popřípadě směrem k elevátoru. Dosti ulehčovaly práci postrkovačům.

Posádka remorkéru M.S.Maurice Bordeleau.

Dosti často byly posádky rodinnou záležitostí.

Velké remorkéry v dobách své slávy zaparkované na zimním stanovišti
.

S příchodem osmdesátých let počalo plavení dřeva zanikat a úlohu přebíraly kamiony. Pro ty bylo ovšem nutno budovat síť lesních cest se zpevněným povrchem, tedy poměrně nákladná záležitost.
Bylo to ovšem rychlé, obvykle se kamion dostal v běžném případě do vzdálenosti méně než jeden kilometr od místa těžby a tak ani stahování pokácených kmenů nebylo zase tak časově náročné.
Začaly také sílit hlasy všelijakých těch Zelených a podobých ekoteroristů, což mělo za následek, že plavení dřeva bylo počátkem devadesátých let ukončeno na většině kanadského území. Když k tomu připočteme dopad tehdejší ekonomické krize, tak o práci přišly tisíce obyvatel, kteří nic jiného neuměli a vzhledem k věku, je nikdo ani nechtěl.
Většinou ale měli ještě do důchodu daleko, tady to bylo a je 65 let, a tak končili na sociálních podporách.
Takže, když se mne zeptáte proč nemám rád Zelené, tady je odpověď.

Nakonec jedna z mapek zmiňovaných vodních cest, doklad zaniklé slávy.

Autor článku: Georg L‘Ermite; Foto: Archiv autora