Důchodce a duchovní život – Dech

Autor článku: František Benda Dýchání je to jediné, co nás beze změny provází od první do poslední vteřiny našeho života. Snadno je můžeme považovat za ten nejjednodušší a nejsamozřejmější jev, neboť každý se je naučí bez vnější pomoci hned napoprvé a po celý zbývající život mu vlastně nemusí věnovat žádnou zvláštní péči.

Dokonce je ani nedokáže svévolně zrušit. Na nějakou dobu zastavit, to ano (jsou takoví přeborníci), ale zcela zastavit – v žádném případě. Dokonce i v případě ohrožení života se tělo samo snaží ze všech sil zachovat svou dýchací funkci.

Nicméně již velice dávno začali (jmenovitě v Orientu) někteří průkopníci s dechem experimentovat.
Je možné, že se dřív začali zabývat otázkou myšlení, neboť to vyplynulo z jejich náboženských představ. Tím se přišlo na to, že myšlení a dýchání spolu dost souvisí.

Co je ale na dýchání tak zajímavého? Vždyť to přece umí každý. Současná společnost se tak ještě zabývá otázkou, co to vlastně vdechujeme, a to zvláště tam, kde koncentrace exhalací přesahuje snesitelnou míru.
Ale snadno se zjistí, že už samo slovo dýchání vyjadřuje komplexní děj. Už na první pohled má přece dvě složky: nádech a výdech. Také víme, že někdy dýcháme zhluboka, někdy (to většinou) jen povrchně. Někdy rychleji (při běhu), jindy pomaleji (to když z nějakého důvodu tzv. tajíme dech). Před důležitým jednáním se reflexivně nadechneme, po něm si naopak uvolněně oddechneme.

Tato pozorování na sebe upoutala pozornost natolik, že se začalo pátrat i po jiných způsobech dýchání, než je zcela běžné, a to za tím účelem, jestli by se nedalo pomocí dechu získat něco, co je jinak nepřístupné. Vznikla tak celá rozsáhlá nauka o dechu. Zájemci o ni naleznou poučení v každé jen trochu podrobnější učebnici jógy v kapitole Pránájáma. Jóga totiž předpokládá, že vesmír je naplněn božským dechem, pránou, takže naukou o ní se zabývá právě ona pránájáma.

Nepředpokládá se, že čtenář (pokud to už nezná) nechá všeho a poběží do nejbližšího knihkupectví. Ani pak by se – náležitě poučený – patrně nevěnoval složitým a někdy i náročným dýchacím cvikům, ať už by mu slíbily cokoli. Většinou stačí zůstat pouze u základních poznatků.

Nestačí tedy pouze dýchat. Je důležité, jak dýcháme. Stojí za pokus se uklidnit a zkusit to zjistit. Je ale známá zkušenost, že jakmile začneme pozorovat sami sebe, přestaneme se chovat normálně, ale přejdeme do způsobu, jak by to podle našeho mínění bylo správné. Koluje dokonce zkazka o jistém váženém profesorovi, který se honosil mohutným dlouhým plnovousem. Toho se kdosi zeptal, jak je to u něj při spaní? Má plnovous na peřině, nebo pod ní? Překvapený pan profesor přiznal, že v této chvíli nedokáže odpovědět. Že se ale večer všimne, a později poví.

Nepověděl, neboť prý se od té doby pořádně nevyspal. S plnovousem na peřině se prý nemůže otočit na bok, s plnovousem pod ní mu zas prý táhne na ramena.

Nemusíme se tedy hned utíkat ke složitým experimentům, které by nás stejně brzy přestaly bavit. Stačí se spokojit s všeobecným zjištěním, že většina lidí dýchá pouze povrchně. Umíme se sice nadechnout zhluboka, ale to použijeme jen málokdy. Jednoduchá dýchací cvičení vybízejí všímat si při dýchání pohybů břišní stěny. Při ležení se zdvihá a klesá, v sedu se pohybuje od páteře a zpět k ní. To si ani nemusíme ověřovat – umíme si to prostě představit.

O hrudním dechu se tu moc nemluví – ten se zúčastňuje pouze při tom hlubokém dýchání. Jinak jako bychom jej ani nepotřebovali.

Koupíme-li si drahou přehrávací soupravu, obsahující možnost přijímat signály na všech možných frekvencích a také přehrávání z různých nosičů, budeme jistě – alespoň občas – chtít všechny použít, aby se ten krám tak říkajíc vyplatil. Máme-li jej pouze pro poslech jedné jediné rozhlasové stanice, jde o bohapusté plýtvání (někteří to nazývají vesmírná loupež).

A co plíce? Využíváme celý jejich obsah? Nebo je také necháváme zahálet?

Nauka o dechu v počátečních lekcích rozeznává dech spodní (břišní, abdominální) a horní (hrudní). Ale ještě připomíná, že v horní části mají plíce dva hroty, do kterých se trochu vzduchu také ještě vejde. Chceme-li nasadit plný (někdy také jógický) dech, je nutno zaměstnat všechny tyto tři části plic.

Na seznámení s dechem do vlastního hrudníku stačí ne příliš náročný pokus. Položíme si dlaně na hrudník tak, aby malíčky se dotýkaly spodních žeber. Zhluboka se nadechneme a zadržíme dech. Během tohoto zadržení zatáhneme několikrát břicho co nejvíce a sledujeme, jak se hrudník rozšiřuje. Jako bychom vzduchovou bublinu z břišní části přesunovali do hrudníku. Přitom si snadno uvědomujeme, jak se hrudní koš rozšiřuje. To je hrudní dech.

Zábavnější je pokus s vanou. Napustíme ji co nejvíce a opatrně si do ní lehneme tak, abychom byli – až na hlavu – zcela ponořeni. Pak zvolna zhluboka dýcháme a se zájmem zjišťujeme, jak se naše tělo jako ponorka tu vynořuje, tu potápí. Matematicky nadaní pokusníci by pomocí dvou čárek na stěnu vany dokázali vypočítat objem svého těla.

Zvážíme-li, že použitelného kyslíku je ve vdechovaném vzduchu pouze pětina, je zřejmé, že se vyplatí vdechovat co nejvíce. Kyslík v krvi znamená oživení, radost, zvýšení imunity a nové podněty. Jedno tvrzení dokonce uvádí, že každý máme už od narození přidělen pouze určitý počet dechů. Vyplatí se tedy dýchat pomalu a zhluboka. Po vyčerpání kvóty je konec. Tak tedy: pomalu a pěkně zhluboka.

Ještě by se ale nemělo zapomínat na ony hroty plic, tzv. klíčky (však nad nimi jsou klíční kosti). Do nich vzduch pomocí žádných svalů nedostaneme. Pomáháme si ale tím, že při plném nadechnutí lehce zatáhneme břicho a při tom si živě představujeme, že i do nich se nám daří trochu vzduchu vměstnat.

Podaří-li se tyto všechny tři fáze, tj. dech břišní, hrudní a kličkový spojit do jednoho, jedná se o tzv. plný (nebo také jógický) dech. Naše dýchací souprava je tím plně využita. Dlouho se to nedá nevydržet, neboť je to – pokud se to cílevědomě necvičí – dost namáhavé, ale alespoň občas bychom to měli do svého denního programu zařadit.

Však ta naše hi-fi souprava také nehraje pořád.

Autor: František Benda, Foto: Internet