Důchodce a duchovní život – Mysl

Autor článku: František Benda Dýchání a myšlení nás provází od samého počátku našeho života jako bezpodmínečná potřeba sa-motné naší existence. Potřebu dechu sdílíme se všemi žijícími tvory, kdežto myšlení považujeme za vý-lučný majetek člověka.

Jsou sice náznaky, že i někteří jiní tvorové vládnou čímsi podobným jako je myšlení, ale tato skutečnost není ještě dostatečně prozkoumána, takže se o ní moc neví.

Obdobně se toho moc neví ani o lidském myšlení. Navzdory mnohaletému úsilí nesčíslného zástupu vědců, kteří se tím zabývají, zůstává každý jedinec – a to už velice krátce po svém narození – před tímto problémem naprosto sám. Nikdo mu neřekne jak si má se svým myšlením počínat nebo jak je má kultivovat. To přinese teprve pozdější životní zkušenost. A mnohým to zůstane utajeno dokonce po celý život. Dost časti i proto, že neprojeví zájem.

Je to podobné jako s obilními plodinami. Ty rostly porůznu ve své divoké formě, dokud si jich lidé nezačali všímat. V tom prvotním tvaru mohly sloužit jen k přípravě jakési primitivní potravy. Teprve následující kultivací se z nich stala základní potravina, vyšlechtěná v mnoha užitečných druzích. Kde nekultivují, trpí hladem.
Mladičká mysl ještě nemůže dost dobře využívat své schopnosti toulat se svobodně kromě v přítomnosti ještě i v minulosti či budoucnosti. To je vyhrazeno teprve vyspělejšímu věku. Zato o to více může využívat jiné schopnosti, a to fantazie. Té se dokáže oddat natolik, že sama svým snům a představám uvěří. My se pak mylně domníváme, že děti lžou – a ony pouze popisují to, co skutečně prožívají. Jestliže nemají zatím žádné vlastní zkušenosti, musí si je vymyslet. Že se neshodují se skutečností, tomu se nelze divit.

Proti nebezpečí bezuzdného rozptylování má mysl naštěstí v zásobě mocnou a účinnou zbraň, a tou je sebereflexe. Ta umožňuje nejen ocenit kvalitu vlastních probíhajících myšlenek, ale dokáže si některé, které považuje za nevhodné, i zakázat. Ale na druhé straně si zase jiné, které se jí líbí nebo je k něčemu potřebuje, je schopna vyvolat a rozvíjet.

Velice brzy se přišlo na to, že správně zaměřené myšlení vede k poznání předmětů tohoto světa i vztahů mezi jeho jednotlivými komponentami. To se nesmírně osvědčilo, takže výsledky myšlenkové nenasytnosti máme v bohaté míře rozprostřeny všude kolem sebe. Osvědčilo se to dokonce natolik, že jejich rozvíjení pokračuje i dále, a to se stále se zvyšujícím tempem.

Pionýři, kteří se opovážili svoje myšlení naopak omezit nebo dokonce pozastavit, se ke svému pře-kvapení neocitli ani v bezedné prázdnotě, ani v naprosté nicotě – ba právě naopak: objevili nový svět, od toho předešlého, zdánlivě jediného, důvěrně známého, zcela odlišný.

Hmotný svět je složitý proto, že usilovným zkoumáním se rozpadá na stále jemnější podrobnosti, čímž je jeho konečné poznání odsouváno do nedohledna; ten druhý, nový svět, kterému se začalo říkat duchovní, se rovněž začal dělit. Ne ale tak, že by se začal drobit na stále jemnější podcelky, ale právě naopak – jako výsledek usilování sliboval jakési jednotné konečné poznání. Nicméně i zde vznikla částečná diverzita, v podstatě ale pouze tím, že poznávání procházelo velice subjektivními cestami, které se samozřejmě případ od případu liší. Ty žádným způsobem sjednotit nelze. Pouze připodobnit.

Něco málo podobného v sobě obě cesty ale mají: v obou lze nalézt jakési základní kameny, které sice ke konci poznání nevedou, ale alespoň k němu slibně ukazují. Ve hmotném světě jsou to jednotlivé vědní obory, jejichž obsah je již dávno víceméně ustálen, ve světě duchovním pak některé směry, do nichž se sbíhají různé školy, zabývající se duchovním vývojem.

Jsou-li podklady obou směrů zcela odlišné, je pochopitelné, že i cesty jejich zkoumání se sobě nebudou podobat.

Výzkum v hmotné oblasti byl kdysi trefně popsán jako situace válečného pilota kdesi nad nepřátelským územím. Pokud v naprosté tmě neví nad čím právě letí, volí jednoduchý způsob. Shodí pár bomb a sleduje jejich účinky. Pokud šplouchnou do vody, je patrně nad mořem. Les by se prozradil požárem, kdežto zastavěné čtvrti se projevují zcela jinak.

Duchovní výzkum je naproti tomu zcela neagresivní; nemusí ve zkoumané oblasti nic měnit, natož ničit. Jeho metodou je klid. Klid, který se dostaví po opuštění všech lákadel, která ze své hojné náruče nabízí běžný život. Zklidněte se, odevzdejte se a ostatní se uvidí.

Je zajímavé, že obě metody, agresivní i odevzdanost, odlišné od sebe jak časově, tak místy, kde by-ly převážně používány, naznačil již Kristus ve své výzvě: Tlučte a bude vám otevřeno, proste a bude vám dáno (Mat. 7,7). Tedy úsilí a víra.

Obojího je mysl schopna. Na místě je ovšem potřebná míra, jako u té příslovečné struny, která musí – aby vydala potřebný tón – být napjata správným způsobem. Větší napětí škodí stejně jako menší.

Před naší myslí se rozkládá nekonečné množství možností. To je výhoda i nevýhoda současně. Výhoda tkví v tom, že jsme schopni nalézt pomocí moderní techniky uspokojující odpověď téměř na kdejakou všetečnou otázku. Nevýhodou naopak je, že zvídavé mysli se pak nabízí mnoho zajímavých dveří, které po otevření předkládají natolik lákavé prožitky, že neukázněná mysl mezi nimi snadno těká bez uspokojivého výsledku.

V současné době je dost módní péče o vlastní zdraví. Zvou nás k němu z mnoha stran. Můžeme pěstovat sport, a to jak v přírodě, tak někde v hale. Můžeme cvičit jógu, tai-či, karate nebo něco podobného. Někdo dává přednost výběru stravy, jiný se zaměří na vitaminy, potravní doplňky či na stopové prvky. Také není k zahození péče o odpočinek, spánek a množství konzumované potravy.

Ve všech odvětvích, kam má lidská mysl přístup, lze objevit mnoho rozličných cest, vedoucích k jedinému cíli.
Všechny tyto snahy, vnější i vnitřní, hmotné i duchovní, jsou většinou chvályhodné a prospěšné. Ale snažit se je plnit všechny současně by bylo naprosto zhoubné. Výběr je samozřejmě obtížný, avšak bez-podmínečně nutný. Hlavně že je z čeho vybírat.

Má to ale dva háčky: začít a vytrvat. V tom je ten problém.

Autor: František Benda, Foto: Internet