Jak sedlák Roubek vypěstoval hranaté brambory a co z toho vzešlo.

Autor: Georg L‘Ermite V jedné malé zemičce, která již neměla ani své vlastní hranice, žil starý sedlák. Jmenoval se Roubek. Na jeho statku bylo vše jak za starých časů, snad s vyjímkou traktoru na atomový pohon.

Nafta i benzin již dávno nebyly k mání ani na černém trhu. O koních ani nemluvě. Traktůrek byl ovšem v záruční opravě, měnili mu také palivové uranové tyče.
Bylo jaro, a pan Roubek se procházel po svých notně zaplevených polích a přemýšlel o tom, zdali stihne zaorat to neřádstvo. Byl totiž nepřítelem chemie a o pesticidech,či herbicidech, nechtěl ani slyšet, natož aby je používal. Kvůli tomu se ovšem vystavoval značnému posměchu a také pokutám z Bruselu.Tam se totiž již před lety dohodli, že plevel kompletně vyhubí. A nebylo jim líto, posílat mohutné dotace těm pár zbylým staromilcům, co ještě měli odvahu pokračovat v zemědělství na vlastní pěst. Většina z nich to ale řešila tak, že shrábli dotace a statek vzápětí prodali nějaké nadnárodní společnosti. Pak se zpravidla odstěhovali do města a otevřeli si stánek s teplými bruselskými párky, vyrobenými ze zaručeně pravé strouhanky a masové či kostní moučky.
Pan Roubek však nebyl ten typ, on by svou půdu nikdy neprodal, své kravičky už vůbec ne. Vůně hnoje a maštale pro něj byla více, než nějaký parfém od Diora. Mimochodem, i s těmi kravičkami měl starosti po tom,co vyšla v Bruselu vyhláška o povinné pedikůře pro domácí zvířata. Bylo přesně a vědeckou cestou dokázáno, že kravička se správně ostříhanými paznehty je spokojenější a tedy i více dojí. Problém však byl v tom,že vesničtí kováři již vyhynuli a tak vlastně nebyl nikdo, kdo by se té práce ujal. Roubek kvůli ischiasu a také pokročilému věku už na takovou práci nestačil.Navíc neměl ani patřičná oprávnění k výkonu takového zákroku, ten mohli totiž provádět jen pracovníci pověření přímo z EU.
V neradostných myšlenkách ani moc nehleděl na cestu, když v tom zakopl o jakýsi drn. Málem spadl rovnou na nos, ale přesto mu to nedalo,a kopl vzteky do toho drnu ještě jednou.Ten odpadl,a pod ním se ukázalo cosi, jako přerostlá brambora. Byla ovšem velice podivného tvaru, hranatá, jen s mírně zakulacenými rohy. Roubek opatrně očistil zbytek zeminy a hned mu došlo,že se dívá na zázrak přírody. Sáhl do kapsy pro metr a hned si tu brambůrku přeměřil a údaje zapsal do svého deníčku. Až teprve doma zjistil, že ta věc má rozměry standartní prefabrikované tvárnice EU.
Domů se vracel přes svůj věk poklusem, z kůlny vytáhl kolečko a ještě ten večer si pro tu věc zajel. Po značné námaze se mu ji nakonec podařilo dopravit domů,do stodoly.
Bylo pondělí,a opraváři dodali přímo na jeho dvůr opravený traktor. Za pár hodin již Roubek spokojeně oral svá pole.Na bramboru úplně zapoměl.
Ne však jeho žena,velice praktická osůbka. Po první úvaze tu bramboru oškrabat a podat k večeři svému manželu,a zbytkem nakrmit ilegálně drženého pašíka, napadlo ji, co by se asi stalo, kdyby tu bramboru zasadila. U ní nebylo nikdy daleko od slova k činům a tak za necelou hodinu byla brambora zakopána na záhumenku za chalupou. Muži o tom skvělém činu vůbec nic neřekla a on si na milou brambůrku ani nevzpoměl.

Jaro bylo skoro u konce a na kopečku hlíny, zakrývajícím zasazenou bramboru,se objevily první výhonky.Paní Roubková tu rostlinu pilně každý večer zalévala a s potěšením konstatovala,jak ten kopeček hlíny roste.Sem tam přihodila tu trochu hnoje,tu trochu hlíny,aby se brambůrka měla opravdu dobře. Pak ale, jak už tomu bývá, na celou věc pro jiné starosti zapoměla.

Přišel podzim a pan Roubek listuje ve svém deníčku, kam si zapisoval co mu ještě zbývá do zimy udělat a také zkontrolovat rubriku má dáti,dal. Dlužila mu totiž skoro celá obec. A tu narazil na zmínku o neobvyklé bramboře.Vydal se tedy do stodoly, ale tam ji nenašel. Celkem správně usoudil, že v tom bude mít prsty určitě jeho žena.Ta se na jeho přímý dotaz tvářila zpočátku nechápavě, ale pak jí to přece jen došlo.
Vyrazili tedy spolu za chalupu a nestačili se divit. Týčil se tam kopec do výšky pasu a na délku nejméně dvou metrů.Sedlák se vrátil domů pro motyku a pak počal opatrně odstraňovat zeminu.
To, co oba spatřili, jim vyrazilo skoro dech. Pod vrstvou země byly narovnány hranaté brambory, o mnoho větší než byla ta původní, měly přesně stejný tvar, jen byly dvakrát větší. Roubek byl dobrý počtář, hned si spočítal, kolik takových brambor se vejde do standartizovaného EU kontejneru.Číslo už jsem bohužel zapoměl, ale to vlastně není ani podstatné.
Nadřeli se ti staříčkové hodně, než celou tu úrodu dopravili do sklepa.Podomácku vypálená slivovice jim však dodala sil k zvládnutí úkolu.
Večer strávili debatou, co s tím nadělením budou dělat. Roubek, jako správný sedlák,j e pochopitelně chtěl na jaře vysázet znova. A pokud se urodí,tak je začít prodávat. Selka ovšem, dosti znalá předpisů Evropské Unie, jej před takovým krokem varovala. Věděla totiž velice dobře,že se něco podobného jen tak lehce neodpouští, i brambory musely mít svůj glejt, potvrzený vědci a byrokraty. Ostatně, pěstování plodin bylo povoleno jen pro osobní spotřebu. A to jen některých, pocházejících ze schválených osiv EU.
Příští den zašumělo před vrátky elektrické auto. Přijel synáček, takto úředník pracující pro Evropskou Unii v Bruselu.V momentě se vrhl do udírny a vrátil se s domácí klobásou, omotanou kolem krku.Mezitím stačil sebrat v komůrce flašku pravé slivovice.A pak se jen cpal a cpal. Sádlo, mezitím již také zakázaný produkt, mu kapalo z huby a matka Roubková se znepokojením pozorovala mastné skvrny na ubruse. Starý Roubek se jen usmíval, pak pravil,tohle vy blbouni v Bruselu určitě nemáte, he? Mladému Roubkovi, jinak zastánci nových pořádků, nezbylo než z plnou hubou přikývnout.
Na druhý den,ráno zavedl starý Roubek svého syna do sklepa, aby se pochlubil svými šlechtitelskými úspěchy v pěstování brambor. Přesto, že na tom vlastně neměl moc zásluh, ty brambory vlastně vypěstovala jeho žena.
Mladému se sice do sklepa moc nechtělo,přeci jen měl něco nad váhu,a schody byly dost strmé.Když ale uviděl tu zeď pravidelných tvarů,oni si s tím staříčci dali nějakou tu práci, tak mu poklesla brada. I vyžádal si jednu k prozkoumání, s tím, že ji odveze do Bruselu, a tam ať si nad tím lámají hlavu. Starému Roubkovi to sice bylo proti mysli, ale pak si řekl, že ti mladí přeci jen vědí o něco více a tak svolil. Spojenými silami naložili jednu tu potvůrku do elektrického auta, museli ovšem vyndat předtím zadní sedadla,jinak by se tam ani nevešla.
Teď však opustíme sedláka Roubka, a podíváme se, co bylo dál.
Podivný náklad vzbudil pozornost policie, chránící schengenský prostor. Marně ten bodrý moravský synek vysvětloval, že se jedná o pouhou přerostlou bramboru. Policejní úředníci byli však toho názoru, že se jedná o důmyslnou skrýš kontrabandu,či nedej bože, drog.Už už se hrnuli s noži a sekerami, aby nebohou bramboru rozsekali na malé kousky.Aby toho nebylo dosti, našli v autě balíček s výslužkou od maminky. Pořádný flák poctivého uzeného, pravé moravské klobásky, domácí chléb a navíc dvě lahvičky slivovice. To byl ovšem průser. Na bramboru se zapomnělo a vůz byl podroben velice zevrubné kontrole. Tu zaujaly především stopy hnoje na pneumatikách.Odebrali vzorky a pak došlo ke kompletní sterilizaci nebohého autíčka. Z neznámých důvodů to ale naši bramboru nepostihlo.Ten synek, myslím,že se jmenoval Jura, měl však spoustu dobrých známých v aparátu, a tak využil příležitosti aby jim zavolal. Fungovalo to skvěle, až do Bruselu jej doprovodila policejní patrola, jako nějakého papaláše.

Jura zamířil hned do výzkumného ústavu. Zřízenci mu pomohli vyndat tu bramboru z auta a na operačním vozítku ji převezli do budovy. Aby tolik nebudila nežádoucí pozornost, tak ji pro jistotu zahalili plátnem.
Přesto se ta novina rozšířila s neobvyklou rychlostí po celém ústavu. Profesor, doktor,
Cs.et cetera,Wolfgang Schmutzig,přerušil okamžitě svou dovolenou na Alpských svazích, kde i v čase zaslouženého odpočinku bádal nad účinky fialové barvy na dojivost tamějších krav. S výsledky svých výzkumů byl natolik spokojen,že okamžitě po návratu do belgických nížin vydal směrnici pro celé EU. Totiž, aby se krávy přebarvily na fialovo.T o se ovšem setkalo z velikým nepochopením zejména německých zemědělců, bylo totiž velice těžké přebarvovat černobílé krávy. Ostatně to činilo obtíže i ostatním chovatelům různě skvrnitého dobytka. Navíc, krávy tu proceduru přebarvování velice těžce nesly, a řada jich raději dobrovolně pošla. Pan profesor si nad tím hlavu příliš nelámal a navrhl další zlepšení.V každé stáji prý bude muset být zařízení na holografické promítání alpských pastvin,a navíc v 3D. Zdůvodnil to tím,že kráva, nucena žrát po většinu svého věku nevalnou siláž, bude mít alespoň Ahnung, jak vypadá opravdová tráva.

Výčet jistě záslužných prací tohoto vědce by vydal na několik knih.
Když se však ocitl tváří v tvář hranaté bramboře, ztratil dech. Nikoliv však na dlouho. Vzpomněl si na své mládí, kdy připravoval hamburgery u Mc Donalda,aby si tak poněkud zvýšil svou studentskou životní úroveň. A tak, jen co se trochu vzpamatoval, uviděl tu bramboru úhledně pokrájenou do hranolků s minimem odpadu a tedy s maximálním ziskem.V jeho duchovním zraku se počaly promítat zubožené trosky lidí někde v Sudánu,a zároveň konto jeho banky.Nakrmit s jednou bramborou celou vesnici,to by jistě stálo za pořádný grant k dalším výzkumům.
Přesto se na našeho Juru přísně obořil,kde to vzal,jak to vypěstoval a tak dále. Před uctihodným panem profesorem, pyšnícím se pečlivě udržovanou bradkou, ztratil milý Jura tak říkajíc pedály a vše vyblekotal.O tom, jak jeho pan otec tu bramboru našel, kterak se jeho máti o ní starala, a neopomněl dodat,že to byl právě on, kdo ji představil eurocivilizaci. Jinak by prý z převážné většiny skončila v krmítku pašíka jeho rodičů.
O celé té záležitosti s bramborou přece jen unikly jisté informace. Dostaly se i do těch nejvyšších pater bruselské administrativy. Tisk prozatím informován nebyl díky zásahu tajných služeb. Celý projekt byl prohlášen za přísně tajný a k chalupě pana Roubka byly odeslány policejní útvary s cílem,zabránit jakémukoliv úniku informací. Pak přijely náklaďáky a obsah sklepa byl oficiálně zabaven. I s těmi flaškami slivovice.
Počas toho rabování seděl pantáta Roubek na lavičce před domem upíjel z lahvičky, kterou se mu podařilo zachránit a proklínal Boha a všechny svaté. Po jeho statku se plížily postavy v bílých overalech a s plynovými maskami.Vypadalo to skoro jak invaze mimozemšťanů. Lidé ve vesnici postávali za vrátky a snažili se domyslet,co se vlastně děje. Mnozí z nich měli černé svědomí, nepřebarvili krávy na fialovo, pálili i přes zákaz domácí slivovici a navíc udili své vlastní klobásky. Dost na to, aby jim byl v exekuci zabaven majetek a oni skončili v nějakém tom bruselském Gulagu.Z nějaké té vraždy by je s velikou jistotou vysekal dobrý advokát, ale porušení bruselských směrnic, tomu se každý slušný advokát na hony raději vyhne.
Vědecký a experimentální ústav získal všechnu úrodu. Hned kousek za Bruselem, na jisté vojenské základně, byl zorán kousek letiště, řádně pohnojen opravdovým hnojem a osázen hranatými bramborami. Na každou kopku byla určena směna tří vojáků,aby o ni pečovali a zároveň ji hlídali.
Mezitím se počaly konat různé vědecké konference.Tím se ovšem informace o této zázračné plodině šíříla čím dále tím více. Různé ligy počaly požadovat aby se ty brambory staly prostředkem v boji proti světovému hladomoru. Jistý,velice slavný, světově uznávaný zpěvák, složil song k oslavě hranaté brambory. Byla dokonce složena i opereta, ve které hraje hranatá brambora roli zachránce světa. Její hlavní hvězdou byla zpěvačka,která nebyla ani tak vysoká, jako široká. Dokonce měla, pokud se to dá tak říci, skoro stejnou fazonu jako slavná brambora.
Svět se dozvídal,odkud ten zázrak vlastně je a zároveň to, že Čechy neleží v Jordánské proláklině. Na univerzitách značně stoupl zájem o bohemistická studia. Média přenášela každý den pravidelná zpravodajství jak se daří sadbě.
Český premiér se stal hvězdou, dokonce jej zvolili i do Bildebergu a byla mu nabídnuto i členství v zednářské loži.
Přišel podzim, tou dobou pantáta Roubek vyorával své obyčejné brambory. Nebyly ten rok ani moc malé,ani moc velké, jen byly jako obyčejně,kulaté. Prostě,takové na jaké byl zvyklý on i jeho pašík.

I v Bruselu,tedy na té přísně střežené základně došli k názoru,že je čas sklízet. Rota profesionálních vojáků se z nechutí chopila motyk a rýčů,a jala se odkrývat tajemství země. Již první hromádka, zdánlivě slibná,vyvalila na povrch zemský obyčejné kulaté brambory.A tak k večeru,zírali vojáci na zhruba metrák obyčejných brambor, alespoň se jim to tak v první chvíli zdálo. Le Commandante ale zavolal do Bruselu,a pan profesor Schmutzig byl na místě jak na koni.Zklamaně zíral na tu ubohou hromádku,pak ale požádal vedle stojícího vojína o útočný nůž. Rozkrojil bramboru a ejhle, byla fialová.Zraky se mu rozzářily, čeho nedosáhl u krav, se podařilo u brambor. Ani mu pak nedalo moc práce, prosadit v EU,že od teď je povoleno pěstovat jen fialové brambory. A aby se toto nařízení striktně dodržovalo, byla ustanovena zvláštní složka biologické policie.Velí ji jistý Jura Roubek.
I matka Roubková byla nakonec přinucena,v zájmu kariéry svého syna, ty fialové obludy pěstovat. Pašík to odmítal žrát a nakonec pošel. Ani se nedočkal toho,aby byl transformován v jelítka a jitrnice. Zakopal jej pantáta na zahradě, opět proti směrnicím EU. Panimáma požádala obecního blázna Ondru,aby zhotovil malý křížek na hrob nebohého pašíka. Ondra se té úlohy ujal,a tak ted v té zemičce mají možná zase jedno prvenství, byl uctěn ubohý pašík, oběť byrokracie.
Příštího jara se už pantáta Roubek nedočkal. Fialové brambory mu nejely, a bez slivovice pro něj život ztratil smysl. Sousedi buď vymřeli, nebo se stáhli do měst. Naproti jeho chalupě vyrostlo zámku podobné stavení nějakého zbohatlíka, který tam jezdil jen jednou za čas se svými milenkami. Přesto tlačil na Roubka,aby mu prodal i to málo co mu zbývalo.Panímámě už bylo vše jedno, stejně trávila své dny jen zíráním na svaté obrázky.
No a Jura, s počátku si dobře vedl ve své nové funkci.Zabíral hospodářům jejich dobytek,za nefialové brambory ukládal citelné pokuty,a vůbec se choval tak, jak bylo hodno úředníka EU.
Když se dozvěděl o smrti svého otce, tu se v něm cosi zlomilo. Dalo by se to nazvat vzpourou. A protože přece jen byl ta tvrdá moravácká palice, tak se to projevilo tím, že spočátku začal polevovat ve svém úsilí a nakonec i našel odvahu se veřejně vyjádřit. A ryl a ryl, až ten celý zhovadilý systém podryl natolik, že díky tomu došlo k jevu,který filosofové nazývají autodestrukcí systému. Netrvalo to ani moc dlouho,a ta neokolonialistická říše se zhroutila.
Sedláci vytáhli vidle na inspektory EU, národ už měl dost špekáčků z kostních mouček, obvykle pocházejících z kafilerií,mouky pančované sádrou a piva, které ani chmel či ječmen nikdy nevidělo.Už se neví kdo to byl,co rozšířil známou písničku Jana Wericha, ten dělá to a ten zas tohle ,a všichni dohromady uděláme moc.Když se Jura stal nakonec prezidentem té zemičky, nechal tu píseň vyhlásit za národní hymnu.
Bankéři páchali hromadné sebevraždy, protože je už vůbec nikdo nepotřeboval. Lidé si vypěstovali co potřebovali k životu, na silnice se vrátili koně, ba i kravky. Katolická církev a nejen ona se vrátila ke svému původnímu důvodu bytí.Činnost v nějaké politické straně byla přirovnávána k návštěvě nevěstince.Takovému člověku pořádný hospodský ani pivo nenatočil.
I vládl Jura nad tou požehnanou krajinou bez směrnic EU,bez neustále se štěkajících politických stran, bez Euro gulagů, ale hlavně dal svobodu svému lidu. Krávy byly různobarevné, trakaté či jen tak hnědé,mléko chutnalo všem bez rozdílu. Nad moravskou krajinou se na podzim šířily vůně domácích klobásek, a jen o málo později i vůně pravé nefalšované slivovičky. Prostě, ráj na pohled.
Lidstvo má bohužel jednu mizernou vlastnost,a tou je závist. Proč oni mohou a my ne. A tak,jednoho dne, na zasedání jakési komise tajných služeb, došlo k rozhodnutí, že ten ekonomický model té zemičky je nepřijatelný v zájmu lidstva. Přece není možné, aby se na tak malém kousku světa měli lidé dobře.Rozhodli se tedy vyslat na místo tajného agenta, NWEU.Ten, po prostudování všech dostupných materiálů zamířil přímo do rodné obce pana prezidenta. Incognito, pochopitelně.
Měl však smůlu,když zastavil na návsi,aby se poptal na cestu k Roubkovým,narazil na místního opilce Martina, takto švagra pana presidenta Jury.Ten se zaradoval, že konečně se našel někdo, kdo mu v hospodě zaplatí, a možná i srovná jeho útratu z minula.
Nešťastný agent vůbec nepochopil do jaké pasti spadl, a pak už šlo vše velice rychle. Ožrali jej slivovicí a pak z něj hospodský poměrně bez problému,vytáhl účel jeho návštěvy.
Jura se to brzy dozvěděl,a nakonec podal stížnost u OSN pro vměšování se do záležitostí státu.Agentů sice moc neubylo, ale zato uvědomnělí občané je posílali někam, do p..ele. Mělo to výsledky; jeden slavný agent z jistého království pověsil svou pomyslnou uniformu na hřebík koupil farmu a teď se věnuje chovu kachen.Ty vyměňuje za slivovici,mouku a jiné užitečné produkty. Nemá dnes ani peněženku, natož konto v bance. Přesto se vždy vyjadřuje o královně velice uctivě.

Jak už to tak v pohádkách bývá, a ve skutečnosti také, nic nemá věčného trvání.A tak se stalo,že v té zemi se najednou objevily různé skupinky lidí, kterým ten současný stav moc nevyhovoval. Chtěli prostě více,a hlavně na úkor druhých. Překroutili dokonce i smysl Werichovy hymny, Kdo nic nemá,ať nemá vůbec nic.Tak trochu vyšli z biblického podobenství. Jistě si na tu pasáž vzpomenete, mizerný služebník, který schoval svůj peníz,misto aby jej investoval.Velice poučná historka. Pán mu peníz sebral,a ještě jej navíc vyhodil. Když Jan Werich ve své písničce zpíval, čtěte Bibli,t am to všechno je, tak mi to jaksi nedocházelo. Muselo nastoupit stáří, abych konečně pochopil tu starou židovskou moudrost.

Svět žije kšeftem,Halleluiah.

Autor článku: Georg L‘Ermite