Opona se zavřela

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Věru Galatíkovou jsem poznala začátkem roku 1997, když přišla do Činoherního klubu na první čtenou zkoušku hry Skleněný zvěřinec. Hrála tam maminku Petře Špalkové a Ivanovi Řezáčovi. Premiéra byla 25. března 1997.
Za ty tři měsíce zkoušení jsme se spřátelily.
Do divadla jsme chodily obě kolem půl desáté a byly jsme v šatně samy. Jednou jsme přišly současně, já hodila tašku na stolek, Věra hodila tašku na stolek, já mrskla kabát na volnou židli, ona mrskla kabát na volnou židli, já si naštvaně sedla, ona si naštvaně sedla. A pak jsme obě současně řekly jedno stejné slovo. Docela sprosté slovo.
Podívaly jsme se na sebe a obě jsme věděly, komu je určeno. Strašně jsme se začaly smát! A pak jsme si navzájem postěžovaly, čím nás naši drazí manžílkové po ránu naštvali a od tohoto okamžiku jsme k sobě měly hodně blízko.
Věra mi o sobě řekla spoustu věcí, které byly jenom mezi námi tehdy, a zůstanou jenom mezi námi i teď. Snad mohu prozradit, že její život nebyl v určitých etapách příliš radostný…
Při zkouškách byla nesmírně vstřícná, usměvavá, laskavá. Všechny nás milovala a doslova s námi žila naše starosti i radosti. Když jsem se jí jednou opatrně zeptala, jestli by nedala rozhovor do erotického čtrnáctideníku NEI – REPORT (www.nei-report.cz), rozesmála se a souhlasila.
„To bude Laďa koukat, až mu to ukážu!“
Laďa. Takhle krátce říkala svému manželovi, Ladislavovi Frejovi.
Jednou jsem jí říkala o dost smutné povídce, kterou jsem napsala a ona si ji chtěla přečíst.
„Dej mi ji! Jdu k holiči a přečtu si ji tam.“ Zaváhala jsem.
„Já nevím, Věro, jestli je ta povídka vhodná k holiči…“ Ale ona ke mně velitelsky natáhla ruku.
„Ukaž!“
Druhý den jsem přišla do divadla, jdu po schodech k baru, Věra tam stojí, a hned jak mě uviděla, mávla po mně rukou jako po mouše.
„Ani ke mně nechoď! Tys mi dala, Ireno! Sedím pod helmou, čtu si tě a brečím a brečím! Všechny ženské na mě koukaly, co se děje…“
Ta povídka se jmenovala „ROZLOUČENÍ“ a najdete ji v knize, KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU, nebo na www.kdyz.cz, v rubrice Když se řekne skandál.
Když jsme si v roce 1997 spolu povídaly, často vzpomínala na dobu, kdy byla v Činoherním klubu v angažmá. Jednu její vzpomínku jsem si zapsala a později jsem ji dala do své první knihy DIVADELNÍ VEJŠPLECHTY, která vyšla v roce 2001.
Tak, Věro moje milá, povídej!
„Těch vzpomínek, těch lidí, co tady vidím, který už mezi námi nejsou… když se tady rozhlédnu, po tom klubu, bar, pult u šatny, na tom sedávaly holky, co měly krásné nohy, já jsem holt postávala u baru, vystála jsem si tam křečový žíly a vedla jsem „moudré“ řeči, jó, na to jsem byla expert…
Jednou jsem tady zase takhle s někým stála a přišel k nám Lanďák a se slzami v očích si nám stěžoval.
„Vona mi řekla, že mi jdou voči šejdrem… to vo mně nikdo říkat nebude… zvlášť, když je to pravda…“ A popadl z baru popelník a mrštil s ním po té dotyčné, která už mezitím dávno zapomněla, co mu řekla a seděla na pultu u šatny, švitořila, nožku přes nožku, a těsně kolem ní proletěl ten Lanďákův popelník a ona si toho snad ani nevšimla…
Ano, tady šlo často o život… Ale bylo to nádherné!“
*
Když jsem se na jaře roku 2006 dozvěděla, že se její zdravotní stav zhoršil, poslala jsem jí svou knihu, KDYŽ ANNA UTEKLA a napsala jí tam věnování.
„Věro, Anně se utéct nepodařilo, ale tobě se utéct podaří!“
Byla bojovnice a utíkala. Utíkala…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12