Počátky dřevařského průmyslu v regionu Abitibi-Severozápad.

Autor: Georg L‘Ermite Během první kolonizace bylo těžené dřevo zpracováváno především na stavební dříví, tedy prkna a trámy různých velikostí podle požadavku zákazníka.

Tím byl obyčejně farmář z blízkého okolí, který se rozhodl umožnit své rodině i jemu samému lepší bydlení. Do těch srubů přece jen dost v zimě foukalo a vytopit je, to byl učiněný problém. U podlahy člověku mrzly nohy a ve výši hlavy byla pravá sauna.

S rozšiřujícím se početním stavem dobytka bylo nutné stavět stáje, stodoly a různé kůlny. Rozrůstaly se ovšem i rodiny kolonistů, nebylo zřídkavé vidět rodiny s více jak deseti dětmi, ostatně má přítelkyně z tak početné rodiny pochází.
Často jich bylo i více, otec mého bývalého kolegy pocházel z dvaceti dětí. Je ale pravdou, že tehdy úmrtnost byla vysoká a tak se jen málo z nich dožilo dospělého věku.

Rád bych se zmínil o neobyčejné solidaritě prvních stálých osadníků. Mnohé práce konali společně, jeden den u jednoho a další den u druhého.

Největším stavením na farmě v těchto dobách bývaly stodoly a stáje, obyčejně obsažené v jediné budově. Dole byly kravičky a na obrovské půdě seno. Proti těmto stavbám působila farmářská obydlí jako dětské chaloupky.
Čilý stavební ruch, který zde panoval s podporou a přispěním tehdejší vlády, pochopitelně vyžadoval rozšíření těžby dřeva, to z klučených zemědělských ploch přestávalo stačit. Byla i velká spotřeba palivového dřeva, ale to obvykle těžili farmáři na svých vlastních pozemcích. Netrvalo to moc dlouho a bylo nutno stavební dřevo kupovat.

Před druhou světovou válkou rostly pily na Abitibi jak houby po dešti, malé i velké, které díky železnici měly zajištěný odbyt.

Bohužel, nic netrvá věčně; dostavila se světová hospodářská krize. Postihla zejména ty největší industrializované regiony v celé Kanadě.
Ekonomové se však shodují, že přes všechny potíže nedopadla Kanada v porovnání s USA nijak špatně. Ovšem s poklesem poptávky po stavebním dříví, nerostných surovinách, jakož i zemědělských produktech všeobecně, přišla bída i na Abitibi.

Zmínil jsem se již o ohromné solidaritě mezi kolonisty, zejména mezi těmi co přišli s první vlnou. Ale ani nezaměstnaní nepřicházeli zkrátka, na farmě bylo vždy potřeba pilných rukou. Peníze sice nebyly, ale jídlo se vždy našlo. Zejména maso. Začal zde tedy proces ideální komunitní ekonomiky, jedni dodali práci a druzí své přebytky. Dnes se o něco podobného pokoušejí na různých místech světa a prý to leckde i funguje.

Druhá světová válka zaplnila Abitibi desertéry z americké a posléze i kanadské armády. Tady se jich nikdo na nic neptal a práce v dřevařských kempech bylo habaděj. Nová vlna desertérů přišla s korejskou a hlavně vietnamskou válkou. To však už zde vládla Kanadská jízdní policie a ta desertéry nemilosrdně lapala a pak byli často vydáni do USA, kde je čekal vojenský soud. Můžeme si jen domyslet, že ten se s provinilci moc nepáral.

Zde, v Québecu, to bylo o něco lepší, místní, povětšinou francouzského či irského původu, neměli policajty příliš v lásce, oni to byli především Angláni. Tak se stávalo, že když dorazila hlídka jízdní policie lovit desertéry, ti byli zavčasu varováni a často i ukryti. Policajti odtáhli s prázdnou. Lze ovšem dodat, že ani oni horlivostí příliš neoplývali, přece jen museli táhnout s lidem.

Jak jsem se již úvodem zmínil, hybnou morální i politickou silou byla zde na Abitibi, o mnoho více než v jiných částech Québecu, katolická církev. Zdejší faráři kromě svých duchovních povinností, vedli obyčejně i malý dispensář, tedy něco na způsob stanice první pomoci. V kostele po bohoslužbách se dojednávaly výpomoci při stavbách či sociálně slabším kolonistům. Hlavně se tam objevoval s příchodem podzimu takzvaný Jobber. To byl člověk, který sjednával práce v lese pro svou dřevařskou společnost. Byl to velice vážený pán, na něm záleželo, zda-li bude mít člověk v zimě práci a kde. Přesto záviselo ve značné míře na mínění pana faráře. Jeho slovo bylo rozhodující.

Dřevorubecké práce se tehdy prováděly jen v zimě, důvodů bylo hned několik, především po umrzlém a ušlapaném sněhu byl transport kmenů k řece, či rovnou k jezeru, o mnoho snadnější. V zimě také, a to především, nebyla nouze o pracovní síly, farmáři si potřebovali vydělat na investice do svých farem a na spoustu jiných užitečných věcí.

A tak s příchodem prvního sněhu vytáhli své sekery a pily a ti co vlastnili koně a patřičně velké sáně na svoz dřeva, připravovali svá spřežení, postroje a vše co k tomu náleží.

Koně ovšem mohli použít jen na kratší vzdálenosti od jejich stájí. Ty bývaly zbudovány v blízkosti dřevorubeckých kempů. Bývaly na půl zapuštěné do země a bylo v nich údajně docela teplo. Majitelé koní často dávali přednost přenocování v teplé stáji, než ve srubu, do kterého foukalo ze všech stran.
A pak, byl tam klid a relativně čisto. Tomu docela věřím, z vojny si vzpomínám na příšerný smrad linoucí se z propocených uniforem a zejména z kanad.
Ti chlapi to s čistotou také nepřeháněli, v kempu koupelny nebyly a tak snad jen jednou týdně se opláchli trochu v lavoru.

Ve větších kempech bývala i paní správcová a někdy i kuchařky. Ty, kromě vaření občas něco chlapům vypraly. Ale, jako tomu bývalo na lodích, kde platilo, že ženské přinášejí jen potíže, tak to doslova a písmene platilo i o životu v kempech.

Pracovalo se od rozednění do soumraku, šest dní v týdnu. V neděli, pokud byl kostel poblíže, tak se zapřáhlo a jelo na mši. Ve většině případů to ale možné nebylo a tak páni faráři navštěvovali zejména ty velké kempy a sloužili tam pro osazenstvo mše svaté.

Každému kempu vládl železnou rukou Foreman čili předák. Většinou platila naprostá prohibice, za alkohol byl okamžitý vyhazov.A co je zakázáno, to chutná nejvíce, a tak se sem tam nějaká ta lahvička ginu popila, obyčejně na něčí narozeniny.

Bývaly ovšem kempy kde kázeň byla neznámým pojmem. Docházelo tam i k rvačkám, ty někdy končily i smrtí. Pak nastoupila Královská jízdní policie a počalo vyšetřování na místě. Protože se jednalo o převážně značně vzdálené kempy, viník či viníci měli obvykle dosti času upláchnout před spravedlností.
Výkon práva byl ztížen mimo jiné tím, že na celou tu obrovskou oblast byl pouze jeden soudní dvůr a tomu scházelo dokonce i vězení. Odsouzení byli z tohoto důvodu dopravováni pod eskortou vlakem až do Montrealu.
Že během eskorty se občas podařilo někomu utéci, to je snad nasnadě. Tehdy taková cesta vlakem z La Sarre do Montrealu trvala i dva dny.

Dlužno ovšem podotknout, že poměrně kruté přírodní podmínky opravdové kriminálníky ale vůbec nelákaly, a tak ve většině případů šlo o rvačky pod vlivem alkoholu, které skončily špatně.

Při práci v lese panovala mezi dřevorubci určitá hierarchie. Foremani byli jmenováni Společností na základě poměrně přísných kritérií. Gramotnost byla nezbytná a navíc se vyžadovala dlouhá praxe v oboru. Vynikající fyzický a duševní stav a smysl pro vedení své party doplnil podmínky.
Foreman se nejenom staral o dílo a bezpečnost při práci ,ale měl na krku také zásobování kempu a někdy i řešení mezilidských vztahů, které obzvláště za tuhých a dlouhých zim dostávaly pořádně zabrat. Bohužel, docházelo někdy i k sebevraždám.

Podle kvality fotografie je zřejmé, že tato vznikla někdy po roce 1924. Je na ní kemp dřevorubců a jeho osazenstvo. Ten chlap uprostřed drží tyč s okem, sloužící ku chytání zajíců, oblíbenou to zábavu u večerního táboráku. Obyčejně se na ten špás používaly rybářské pruty s nasmolenou šňůrou, to aby držela správný tvar. Postup byl velice jednoduchý, s počínajícím večerem počali z křoví vylézat zvědaví zajíci. Stačilo si jen tak počíhat s připraveným okem u místa, kde obvykle vylézali. Jak do něj nebohý zajíc strčil hlavu, tak stačilo jen škubnout a duše zajícova se odebrala k velkému Manitou.

Tak, tohle už byl pořádný kemp, netroufám si odhadnout pro kolik zaměstnanců. Takhle pohromadě je mohl člověk vidět jen v neděli, i ten oběd jim vozili až na pracoviště.

Na vánoční svátky se domů většinou nepodívali. Po dni odpočinku následovala tvrdá práce, která skončila pro mnohé s táním sněhu. Farmáři se vrátili ke svým rodinám a ti, co farmy neměli, pokračovali v práci jako voraři či posádky remorkérů.

Pokud přes zimu vydělali dost peněz, odjeli na Jih za svými rodinami a příbuznými. Obyčejně mívali v kapse smlouvu na příští zimu, tak se nemuseli strachovat o práci. Jiní si našetřili dostatečně peněz na zakoupení farmy. Tehdy jim stát vypomohl i s velice výhodnými půjčkami. Doporučení k poskytnutí půjčky dal obvykle místní farář. Ručit osobně ovšem nemohl, proto se stávalo, že farář k tomu přemluvil členy své rodiny, či zámožnějšího farmáře nebo obchodníka.
Za některé druhy půjček ručil přímo stát.

Další, poněkud malá fotka, zobrazuje nakládání loupaného dřeva, zcela jistě určeného papírenskému průmyslu. Tahat ty klády na zádech, navíc na zledovatělém sněhu, to asi nebyl žádný med. Výdělek taky za moc nestál, přece jen se jednalo o pomocné práce.

Z jídelny ve starém kempu nikdo hladový neodcházel, na jídelníčku byla především zvěřina, ale i ostatní druhy masa. Vše doplňovaly ryby na spoustu způsobů. Obvykle se k tomu přikusoval chléb. Na snídani bývala opečená slanina, vejce, káva či čaj. Také ovesné vločky s medem maštěné máslem. K obědu bývalo ragout ze zvěřiny, často se zeleninou. Jistě, sušenou. Někdy jen sendvič s pořádným flákem šunky .Vše záviselo na vzdálenosti pracoviště od kuchyně v kempu.

Lesní mašinka sloužící ke svozu dřeva k hlavní trati. Tam se dříví nakládalo na velké vagony, popřípadě na kamiony. Ty toho ještě tenkrát moc neuvezly a hlavně železniční násep vyšel finančně levněji. Když se v oblasti těžba ukončila, tak se koleje rozebraly, pražce prodaly zájemcům o palivové dřevo, nebo, pokud byly ještě v zachovalém stavu, použily se znova. Násep se rozšířil přisypáním štěrku a následným uválcováním. Tak často vznikaly první silnice v kraji.

Jezero Abitibi leží v poměrně rovinatém terénu, pozůstatku zalednění poslední doby ledové. Podle geologů zde prý kdysi byla až tříkilometrová vrstva ledu, která se pohybovala určitou rychlostí směrem k jihu. Tím působila jako obrovský hoblík a srovnala původní horstvo tak, že to laikovi připadá, že tu snad žádné ani nebylo. Když ta mohutná vrstva počala tát, tak vodní eroze způsobila, že ta možná kdysi malebná údolí byla zaplavena sedimenty. Co z ledovce zůstalo, tvoří dnes Velká kanadská jezera a vlastně převážnou většinu jezer zde v Kanadě. Prý jich tu máme skoro milion, to ale považuji za trochu přehnané. Asi počítali i bobří jezera.

Kostel Saint André v La Sarre. Zde a i jinde se modlily manželky dřevorubců, aby se jim muži vrátili ve zdraví domů.

Pan mašinfíra u své mašinky.

A tak se dostáváme pomalu k druhé kapitole, ta bude pojednávat o plavení dřeva, lodích a lidech okolo. Moc fotek se mi sice nepodařilo na internetu objevit, ale předpokládám, že i to málo poslouží k tomu, aby si čtenář udělal alespoň hrubou představu o té namáhavé a hlavně nebezpečné práci s dopravou dřeva spojenou. Probereme také zdejší místopis jakož i vodopis, pokud ovšem k tomu seženu podklady. Tedy, mapy především.

V podstatě jsem objevil Lac Abitibi až díky mé malé lodičce. Když jsem jej přelétával s mým hydroplánem, tak to na mne moc dojmů neučinilo.

Člověk se musel především věnovat přístrojům i vlastnímu řízení. Létával jsem tehdy dost vysoko, byla tak snadnější navigace. A tak mi unikla ta půvabná krása malých ostrůvků s plážičkou. Pokud jsem u některého přistál, tak to bylo víceméně z nutnosti. Prostě Rotax začal stávkovat, či se od severozápadu blížila bouře. Vlny na tomto dosti mělkém jezeře bývají dost zrádné a tak kolikrát přistávání bylo na hraně.
Proto jsem raději přistával na řekách.

Tím končím první kapitolu, druhá bude následovat.

Autor článku: Georg L‘Ermite; Foto: Archiv autora