Abitibi,Québec,Canada

Autor: Georg L‘Ermite Malé povídání o velké historii tohoto kousku země kanadské (úvod).

Název našeho kraje údajně vznikl, tak jako mnoho zeměpisných jmen zde v Kanadě, zkomolením původního indiánského jména. A tak z Kanaty, což je v jazyce Indiánů kmene Algonquin název označující vesnici, vznikla Kanada. Macamic vznikl z Mak-amik, což v jazyce Cree znamená Kulhavý bobr.

A tak bych mohl pokračovat dále a dále.

Jak je z historie známo, tak již někdy v roce 1000 a možná i před ním, se kolem břehu země, dnes zvané Kanada, potloukal zrzavý Leif Eriksson ze svou bandou Vikingů. Zdá se,že ani Baskové v té době nezaháleli a jezdili na ryby až někam k Novému Foundlandu. Asi se jim ty výlety vyplácely.

Vlastního objevu se však Kanada dočkala až s příjezdem Jeana Cabota, někdy v roce 1497.Toho poslal král Ludva Čtrnáctý, aby se porozhlédl co se skrývá za velkou louží.On ten Ludvík hodně utrácel a jeho milenky ještě více a tak by se mu zajisté nějaká ta rýžoviště zlata hodila. Sladká Francie se v té době prala snad s celou tehdy známou Evropou, a ty války také něco stály. Honzík Cabotůj, šlechtic a námořník jak se patří, vyplul tak říkajíc za nosem, mapy tehdá jaksi nebyly. Vědělo se sice, že jakýsi Španěl jménem Kolumbus, přes velkou louži přeplul, ale to co objevil, nebyla vysněná Indie, nýbrž jakési ostrovy v Karibiku. Ani když se mu podařilo doplavat na jihoamerickou pevninu, stále to Indie nebyla.

Snad to byl právě on, kdo pokřtil domorodce na Indiány, což jim zůstalo dodnes.

Ale vraťme se raději více na Sever. Největší zásluhou již zmíněného Jeana Cabota bylo, že vplul do ohromné řeky a protože to bylo na svátek Sv.Vavřince, tak byla po světci pojmenována.

Pak se dlouho nic nedělo, ale v šestnáctém století se Francouzi rozpomněli na tento objev a za sto let se jim podařilo kolonizovat východní pobřeží dnešního Québecu.Vesele handlovali s Indiány kožešiny a za to jim poskytovali rum, pokrývky a různé kovové náčiní. Kšeft jel jak po drátkách, a Frantíci postupovali každým rokem hlouběji do nitra kontinentu.

To už měli Kanadu v merku i Angličané, úhlavní nepřátelé Francie. Pěkně potichounku si založili společnost Hudson Bay a pomalu ale jistě ovládli obchod s kožichy.A tak to netrvalo ani dlouho a pranice se přenesly z Evropy i sem.

Nakonec to Francouzi prohráli a v roce 1763 odevzdali zemi Angličanům. Ti pak vládli zemi rukou sice tvrdou, ale spravedlivou. Netrvalo dlouho a Kanada se stala dominiem britské koruny a železnice spojila zemi od jednoho oceánu k druhému.

V těch pionýrských dobách Abitibi neexistovalo, Indiáni líčili své pastičky, Eskymáci hodovali na tulením tuku,a sem tam se prosmykl nějaký bílý dobrodruh, či pastičkář, já tak nazývám trappery. Ale hlavně obchodník se zbožím všeho druhu, především velký znalec kožešin. Ti pracovali za provizi právě pro tu zmíněnou společnost Hudson Bay.

Jak jistě víte, Kanada se skládá z provincií, jmenovat je nebudu, zabralo by to dost místa. Jednou z těch největších je právě Québec. Pokud se podíváte na mapu Kanady, tak zjistíte, že by se sem dala umístit skoro celá Evropa. Bohužel, nepříznivé klimatické podmínky způsobily, že největší část obyvatel Québecu žije v okolí řeky Svatého Vavřince. Do první světové války to bylo skoro 99%. Vědělo se sice, že na Severu, nějakých zhruba 800km od Montrealu, tehdy se ještě jmenoval Ville Marie, je veliké jezero s určitým druhem mikroklimatu a zjevně úrodnou půdou. Byly sice podnikány pokusy o kolonizaci, ale pro naprostý nedostatek dopravních cest byly v podstatě odsouzeny k zániku. Vláda však nespala a rozhodla o stavbě železniční tratě, nikoliv jen proto, aby kolonisté mohli jezdit vlakem na pivo, ale čistě ze strategických důvodů. Ono dopravit kožky nebohých zvířátek v rancích a kánoemi až na místo určení, aniž by zplesnivěly a sežrali je moli, to byl kus umění. Navíc, prospektoři vyčmuchali zlato, měď, nikl, zinek a jiné velice užitečné kovy a rudu bylo třeba částečně zpracovat na místě, což nebylo zrovna snadné. Tak se vesele vozila až do Montrealu, kde vznikaly hutě a zpracovatelské závody. Dále byla valná část nasměrována do Ontária, které bylo již v té době na docela slušné ekonomické úrovni.

Nevzpomínám si přesně, ve kterém roce dosáhla železnice až do Macamicu, ale museli stavět hodně ostrým tempem, přitom kácet les, klučit pařezy a odvodňovat bažiny. Tenkrát se na pracovní dobu nehledělo a nedělalo se jen v neděli a během církevních svátků. Tu armádu dělníků, techniků a inženýrů bylo potřeba ale také živit a ubytovat. Opět zasáhla vláda, otevřela náš kraj kolonizaci. Každý, kdo měl zájem pracovat na půdě, tak ji tady dostal zadarmo, jen si ji musel zkultivovat. Zájemců bylo mnoho, ale jen málo vydrželo tu neustálou dřinu, komáry a černé mouchy, mrazy klidně mínus padesát a předlouhé zimy v osamění.

Byli to faráři, kteří zpočátku organizovali život nového společenstva, byli lékaři a nezřídka i soudci. Dá se říci, že bez katolické církve by rozvoj Abitibi rozhodně pokračoval velice pomalu.

Bývalé nádraží v Macamicu,dnes radnice.

Asi tak od roku 1917 tady počal veliký ruch, téměř každý den vlak přivážel nové kolonisty, ti movitější si vezli svou výbavu na nákladních vagonech. Komise agronomů rozdělovaly půdu a ti co o ni zájem neměli, tak bylo dost práce na kácení lesa a budování cest.

Také počaly otevírat první doly a okolo nich rostly jak houby po dešti hornické sruby. Skoro v každém okrsku byly nejméně dvě strojní pily, některé s parním pohonem, ale povětšinou již s motory Dieselovými. Sruby prvních osadníku byly opouštěny, nebo se z nich stávaly hospodářské budovy.

Od samého počátku zde byla zásada spolupráce na prvním místě. Pokud někdo potřeboval postavit stodolu, tak i sousedi přiložili ruku k dílu. Stát dodal různé zemní stroje na kopání meliorací, první buldozery a noví osadníci, či spíše řečeno, kolonisté, měli k dispozici na první orání na vyčištěné půdě techniku dosti na úrovni. Koně pak měli už mnohem méně práce.

Po vzniku továrny na zpracování dřevní celulózy v Iroquois Falls, bylo zapotřebí kácet mnohem více dřeva v povodí jezera Abitibi a řek jej napájejících.

Přehrada Twin Falls na řece Abitibi v Ontáriu. Zásobuje město i továrnu energií.

Pochopitelně, vyvstala otázka dopravy.

A tak došlo na starou osvědčenou metodu plavení dřeva a z mnoha dřevorubců se v létě stávali voraři.

Tak, to by bylo několik málo slov na úvod, pokračování příště.

Autor článku: Georg L‘Ermite; Foto: Archiv autora