Švihlá chůze

Autorka článku: Alena Kučerová 7. ledna má svátek Vilma. Na tom samozřejmě není nic neobvyklého. Den jako každý jiný. Víte ale, že je tento den také dnem mezinárodním? Vše má na svědomí oblíbený britský satirický seriál Monty Pythonův Létající cirkus.

První díl tohoto 45–dílného seriálu byl v britské televizi poprvé odvysílán v roce 1969 a stal se okamžitě fenoménem své doby. No a právě na počest tohoto seriálu a na počest jednoho z pětice jeho protagonistů, Johna Cleese, si jejich příznivci vybrali tento den a pojmenovali ho jako Mezinárodní den švihlé chůze.
V naší republice se jako první ujali organizací oslav tohoto neobvyklého svátku dva mladí muži z Brna. Loňského roku se prvních oslav zúčastnilo 17 lidí. Letos už byly oslavy přece jen o něco úspěšnější a přobližně 40 brňanů se vydalo na procházku svým rodištěm. A jak jinak než švihle. Na přemístění z bodu A do bodu B sice použili dolní končetiny, ale přesto to klasickou chůzi připomínalo velmi vzdáleně.

Zvykáme si, že dnes je dovoleno takřka vše a mladí lidé si svůj volný čas vyplňují vskutku roztodivnou zábavou. No pokud chodí švihle nebo se mlátí polštáři a peřinami či jsou přesvědčeni, že jízda metrem je nejlepší bez kalhot , tak potud je vše v pořádku. Nakonec to k mládí patří , ztřeštěnost, zkoušení nevyzkoušeného, elán, energie a adrenalin. I to, že čas od času se tato směsice elixíru mládí musí krapet upustit. Podobné recesistické záležitosti sice nikomu a ničemu neprospějí, ale ani neuškodí a pořád je to lepší, než násilí nebo ničení majetku. A nám ostatním také neuškodí, když se na chvilku zastavíme a společně se zasmějeme. Smíchu a dobré nálady není nikdy dostatek.

Co se samotné chůze týče, tak ta zažívá poslední dobou svoje znovuzrození. Mladí, starší i ti nejstarší vyznavači tohoto nenáročného sportu si jsou dobře vědomi blahodárných účinků chůze na lidské zdraví. A pokud navíc přitom dodrží ještě pár zásad, pak dle vědeckých výzkumů si zcela zaručeně prodlouží život o pár let.

Pro tento druh pohybu nepotřebujete drahou sportovní výbavu, nicméně kvalitní turistická obuv je nezbytností. A pokud si ještě koupíte pár trekingových holí, určitě neprohloupíte. A nezapomeňte, že pravidelnost, vytrvalost a hlavně chuť do pohybu je ze všeho nejdůležitější. Pokud si vyjdete třikrát do měsíce na půl hodiny, tak to je opravdu směšně málo. Pokud však chůzi budete věnovat minimálně 5 hodin týdně a ujdete více jak 17 km, tak to se z váz rázem stane chodec intenzivní. Mezi průměrné chodce patří ti, kteří chodí 3 hodiny týdně a v tomto čase ušlapou necelých 10 km. Chůze je prostě pohybem velice přirozeným a takřka pro všechny. Svět se díky technickému pokroku neuvěřitelně zmenšil a my jsme v euforii zdolávání těch nejvzdálenějších míst na naší zemi v letadlech, autech, na motorkách a vlacích na chůzi pozapoměli. A protože nic není zadarmo, draze za to platíme. A tentokrát tím nejcennějším co máme – zdravím. A tak i já jsem oprášila své ne zrovna levné turistické botky, dovybavila jsem se trekingovými holemi a vyrazila jsem. Ne, že bych předtím nechodila, ale cítila jsem, že bych měla tomu svému neorganizovanému pobíhání po luzích a hájích své domoviny dát určitý řád. Předpokládala jsem, že chůze s holemi bude o něčem jiném , ale přesto jsem byla překvapena. Z klasické, ale přitom stále jakoby ledabylé chůze se rázem stal pohyb velice intenzivní a tím potažmo efektivní. Hole si mě prostě ihned získaly a staly se nepostradatelnými. Díky nim se do chůze zapojila i horní polovina mé maličkosti. Ruce, ramena a zádové svaly. Po čtvrt hodině jsem zjistila, že jdu v mírném předklonu, takže kolena spolu s kyčlemi nejsou tolik namáhány a ulevilo se i páteři. Celá moje chůze se neuvěřitelně odlehčila, zrychlila a já jsem začala pravidelně dýchat. Po půl hodině jsem začala proklínat příliš teplý svetr pod bundou , tělo se začalo prohřívat a já cítila, že se s chutí zakouslo i do vlastních tukových zásob. Chodím takto už tři měsíce, 5x týdně minimálně na jednu hodinu. A na rozdíl od svých kolegů v tělocvičnách či posilovnách si užívám vzduchu, naprosté svobody a úžasného únorového předjaří.

Byla bych velmi ráda, kdyby nás pravidelných chodců přibývalo. Nikdy není pozdě začít se hýbat. A chůze je opravdu to nejmenší co můžeme pro sebe udělat. Vím, že tím nejtvrdším oříškem je překonání počáteční lenosti a prosazení vlastní vůle vzít konečně svoje zdraví do vlastních rukou, v tomto případě do vlastních nohou a kategoricky se rozloučit s nekonečným bědováním nad sebou samým. Slibuji, že za svou statečnost budete odměněni. Z dlouhých procházek se budete vracet sice trochu unavenější, ale daleko spokojenější než když jste vyrazili. A na samý závěr si odskočím opět do Anglie pro nějaké moudré slovo. Britský historik a neúnavný propagátor chůze, baron George M. Trevelyan /1876 – 1962/ totiž kdysi prohlásil: „ Mám dva lékaře, jsou to moje pravá a levá noha“.

Přeji všem současným i budoucím chodcům pevný krok a čistou mysl.

Autor: Alena Kučerová, Foto: Internet