Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková SVATÝ VÁCLAVE. Těmito slovy se na národního světce obrací chorál, zpívaný o velkých mších a v těžkých časech, a zdaleka nikoli jen při bohoslužbách.

Tento světec, přední člen národního pantheonu je též závěrečnou kapitolou příběhu Paládia, které shlíží celou dobu i na autora této studie, a na vlastníka jedné z dokonalých a požehnaných kopií, které nás pojí s dvojicí věrozvěstů. Po kněžně Ludmile to byl právě svatý Václav, který zdědil vzácnou relikvii a měl ji na hrudi i v okamžiku své smrti, jako dávné pojítko s Cyrilem a Metodějem.

O tom, jak hluboce vnímá národ svého patrona svatého Václava ovšem svědčí i chorál, jehož nejstarší verze pochází z roku 1368, tedy z časů Karla IV. – píseň duchovní i prosebná na jedné straně, ale zpěv bitevní na straně druhé:

Svatý Václave, vévodo české země,
kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha!
Kriste, eleison.

Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi,
utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave!
Kriste, eleison.
Jak víme, jde nejen o patrona země, ale také o osobnost, která představuje v kritické chvíli pavézu odvahy, kterou jsme nastřádali ve chvílích našich dějinných zkoušek. A že jich bylo, je a bude!

A tu by bylo na místě připomenout Žalm 27 (8.9), jak to učinil v úvahách o modlitbě Romano Guardini:

„Mé srdce si opakuje tvoji výzvu:
Hledejte mou tvář.
Hospodine, tvář tvou hledám.
Svoji tvář přede mnou neukrývej.“

Neboť v modlitbě, teprve před tváří Boží, jak píše Guardini, dostává člověk svou vlastní, skutečnou tvář. Co nazýváme obličejem člověka, není nic hotového. Viditelné tahy obličeje jsou jen jeho zcela vnější vrstvou – od nich lze postupovat hlouběji, k ryzosti jeho smýšlení jeho ducha. Obvykle nenosívají lidé na obličeji víc než pouhou masku. Teprve když mluvím k Bohu, stává se ze mne někdo, koho chtěl Bůh stvořit a tvář ožívá.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková