Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková VÁCLAV A VĚROZVĚSTOVÉ. A jaký byl vztah Václavův k věrozvěstům? Inu dědeček s babičkou Ludmilou je poznali osobně a zažili křest jako duchovní prožitek. Ludmila přenechala svému vnukovi Paládium a Václav je nosil, jak víme na své hrudi, a to až do okamžiku vlastní smrti.

Dnes se můžeme ve Staré Boleslavi potěšit tímto uměleckým a duchovním odkazem v tamním chrámu Nanevzetí Panny Marie. Nu a Ludmila, která naslouchala duchovním projevům věrozvěstů, se stala nejspíše v Budči učitelkou obou vnuků, přičemž zejména Václav byl nadaným žákem, pro něhož slovanská bohoslužba a dvoujazyčná výchova nebyla cizím odkazem. Ostatně, jak uvádějí znalci, v době Václavova života všichni Slované hovořili naprosto stejným jazykem a co se Čechů a Poláků týče, ti si rozuměli bez obtíží ještě ve dvanáctém století.

Václav sám byl v běžném pojetí mírumilovný a nábožensky velmi poddajný vladař, a je pojímán jako osoba, která ochotně a s pokorou splácela daně svým německým sousedům. Bohatě prý podporoval duchovní, bořil pohanské modly, kácel šibenice a rušil vězení, i když my s odstupem tisíce let víme, že ne každý dobrý skutek zasluhuje pochvalu a přespřílišná dobrota se občas nevyplácí. Co se jeho svatosti týče, Václav nemusel čekat na dlouhá vatikánská jednání o svatořečení – již za života byl pokládán za svatého – díky zbožnosti, péči o chudé a nemocné, ale i o vězně a otroky. Již ze života četných světců přece věděl, jakým utrpením prošli v prvním tisíciletí dějin církve. Z čehož ovšem neplyne, že by byl Václav bezbranným chudákem.

Zatímco o svatořečení svaté Ludmily se vedly spory ještě v 11. století, o duchovním významu Václava nebylo pochyb již krátce po jeho smrti. Začínají se budovat kapličky, kostelíky a hradiště zasvěcené Václavovi nebo sv.Klimentovi na místech, v nichž hrozila zemi různá nebezpečí. Svatým Václavem jsou tak zapečetěny svatyně, posvátná místa ve vojensky nejdůležitějších průchodech, v bodech, kde měla hradiště i kaple chránit hraniční zemské pasy. Stalo se tak na Dobeníně (Václavice) u Náchoda, na Domažliceku, byla zbudována kaple sv.Václava na Brůdku, u Kdyně, ve Všerubech, tedy ve všerubském průsmyku, a připomínána je svatováclavská svatyně ve Valtířově u severočeského Ústí, inu všude tam, kde naši předkové prosili o pomoc. A kupodivu všude na zmíněných místech došlo hned anebo po delším čase k velkým bitkám.

Občas došlo i na samotného Václava. I když se o Václavově bojovnosti leckdy pochybovalo, ve skutečnosti antropologové při průzkumu kostních ostatků shledali, že kníže Václav měl na hlavě zhojenou ránu po úderu mečem, a jak ještě uvidíme, při vražedném pokusu bratra Boleslava se uměl Václav bránit, právě tak jako v okamžiku, kdy vytáhli do boje proti Čechům Bavoři a Sasové dohromady. Přitom byl ovšem osobou dobrotivou a vstřícnou, a ke všemu ještě velmi vzdělanou. Navazoval tak bezděky na odkaz svatého Cyrila i Metoděje, i když jej vyučoval kněz s příslovečným jménem „Učeň“. Zvládal tak žaltář, biblická čtení, ale i písemný projev, a ne náhodou při vykopávkách v Budči bylo nalezeno kovové pisátko, stilus, jímž se žáci i duchovní vyjadřovali do voskových destiček. Hlavně však udržoval slovanskou liturgii i staroslovanský jazyk hodný dědictví svých prarodičů i obou věrozvěstů.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková