Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková BOJOVNÍK BLANICKÉHO VOJSKA. Vrátíme-li se nyní na okamžik zpět k chorálu, zajisté si povšimneme, že na Václava spoléháme nejen jako na apoštola ale i jako na bojovníka, který má být ukryt v hoře Blaníku a má být připraven vyrazit s rytíři k Praze, až nastane pravá, tedy ta nejhorší chvíle českého národa.

Nejspíše ten okamžik ještě nenastal, ale ve svatováclavském pokladu je připravená zbroj: přilba, meč, dokonce s dvojí pochvou a drátěná košile, bez níž se středověcí rytíři v nejrůznějších kláních neobešli.

Zbroj, pečlivě uložená, ovšem není zcela dokonalá, a někdy dokonce ani nepochází z doby knížete Václava. Z desátého století, tedy z časů našeho knížete pochází například přilbice, přinýtovaná k obroučce, zatímco chránič nosu pak vzešel nejspíše z dílny Vikingů, dokonce ve století devátém. Celé dílo ovšem svou velikostí nemohlo – v porovnání s lebkou svatého Václava, knížeti „sedět“. Takzvaný svatováclavský meč je doplněn dvěma pochvami, a byl ukován nejspíše roku 1356 za Karla IV., který v této době (1345) nechal vyrobit i královskou korunu, která měla být věnována právě svatému Václavovi. Jedna pochva pak pochází z roku 1441, druhá, poněkud kratší byla poněkud starší. Krom toho se uchovala velká část drátěné košile.

Představujeme-li nyní našeho patrona, měli bychom dodat, že jméno Václav bylo odvozeno od slova Věnceslav či Vceslav, což odpovídá svým smyslem slovům „více slavný.“ Co se bojového umění týče, Václav nebyl zdaleka jen pasívním mučedníkem, neboť bylo-li třeba, užil při sjednocování království i meče – stalo se tak v případě připojení Kouřimi, která náležela Slavníkovcům, ovládajícím východní Čechy (v mezidobí let 929-935). Jindy (roku 929) vtrhla nečekaně do země saská a bavorská vojska najednou, a tedy naši protivníci snadno pronikli až k Praze – v tomto případě se Václav raději útočníkům podrobil, aby se vyhnul rabování na celém území státu. A tu nezbývá než poznamenat, že v kronice saského mnicha Widukinda se na dané téma nedočítáme žádných triumfálních ovací. Z jeho pera vzešla jen stručná zpráva se slovy, že „král učinil Čechy poplatnými a vrátil se do Saska.“

V našich dějinách tedy nevystupuje (přiměřeně své síle) jako zbabělec, ale spíše jako hrdina a bojovník, který byl znázorněn na husitských pavézách, na mincích a do jeho „blanické armády“ bylo připojeno i „pět svatých bratří“, skupina italských a polských mnichů, kteří přišli o život dávno po Václavově smrti, roku 1003. Byl to Benedikt, Jan, Matouš, Izák a klášterní kuchař Kristýn. Tito řádoví bratři žili na pomezí polského státu, kde se připravovali na své misijní působení u slovanského pohanského obyvatelstva. Bratři obdrželi od Boleslava Chrabrého, který panoval v letech 1003-1004 několik liber stříbra – tím se roznesla pověst o jejich obohacení. Byli tedy přepadeni, oloupeni a zavražděni. Tak se stali patrony Polska, a jejich ostatky převezl do Prahy roku 1039 Boleslav I. Záhy byli přeneseni do kapitulního chrámu ve Staré Boleslavi jako „boleslavští bratři“, s výjimkou svatého Kristýna, jímž si duchovní vyšperkovali olomouckou katedrálu. Nu a ve 13. století byli v pověstech a legendách tito bratři připočteni do nebeského vojska svatého Václava.

Jinak toho o svatém Václavovi mnoho nevíme. Víme, že sklízel úrodu hroznů, a lisoval je a vyráběl víno, určené k přijímání, právě tak jako hostie, upečené z obilí, které Václav sám zasel a žal. Byl ovšem světského založení, takže se prý vína rád napil, a navíc se účastnil i her v kostky, tedy takzvaných vrhcábů. Protože toho o svém knížeti a patronovi mnoho nevíme, věnovali antropologové mimořádnou pozornost kosterním pozůstatkům tohoto světce – i když mnohé z kostí, zejména ve středověku, se při vzájemné směně ostatků ztratily ve světových katedrálách. Víme například, že část památky na svatého Václava skončila ve španělském Escorialu, nádherném to paláci hispánských vladařů, zejména za Filipa II.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková