Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková CO NÁM VYPRÁVĚJÍ OSTATKY SVĚTCŮ. Vzhledem k tomu, že se písemných pramenů mnoho nedochovalo, nejvíce vypovídají o historických postavách ostatky – tedy kosti. Často hodně „přebrané“ protože v evropských dějinách šly ve středověku, u nás najmě za Karla IV. velice „na odbyt“.

A to nemluvíme o významu ostatků, které nám zbyly po tak významných osobnostech, jakými byly kosti světců. Tak například svatovítská katedrála nese jméno svatého Víta, patrona českého i saského, ochránce herců, sládků, domácích zvířat a mnoha řemeslných oborů. My jsme přišli ke svatému Vítu jako jednomu z patronů díky dobrým vztahům Václava se saským vladařem Jindřichem I. Ptáčníkem (vládl v letech 919-936). Jindřich tak učinil ve vlastním zájmu, aby ho český kníže podpořil v cestě za mocenskou kariérou na německém území. Tím pádem shledáváme, že vztah obou těchto mužů byl víceméně vyrovnaný, a takzvaný „tributum pacis“, čili poplatek za mír, který Václav odváděl (dnes bychom řekli, že šlo o pakt o neútočení), byl v tvrdých dobách dějin dosti běžný. Ten s Jindřichem byl dohodnutý roku 929 a šlo vlastně o proces, který na druhé straně často proplácela i německá strana, (například vůči nebezpečí maďarského tažení).

Kost svatého Víta, tedy relikviář ruky jako vzácný dar, inspirovala Václava, který na místě dnešní katedrály budoval románskou rotundu, zasvěcenou právě tomuto světci, dnes jednomu z patronů země, i když valná většina (i věřících) občanů nemá potuchy, proč právě katedrála založená Karlem IV. nese toto jméno. Jinak se k ostatkům svatého Víta hlásí na 150 míst, a desetkrát více chrámů a kostelů je Vítovi zasvěceno. Z čehož plyne, že většinou se katolické státy obdarovávaly tak často, že nemohlo jít o dlouhé kosti, ale často i jen o úlomky, a dary ze zdvořilosti. Vít sám (narozený na Sicílii) zemřel okolo roku 304, tedy těsně předtím, než Konstantin Veliký učinil z křesťanské víry státní náboženství.

Václav uspořádáním vztahů se saským Jindřichem mohl vytvořit i nezbytnou církevní strukturu v českém knížectví, a zároveň se oba vladaři duchovně zpříznili. Dalším krokem bylo založení pražského biskupství, které potřebovalo domácího světce, aby dosáhlo plné pravoplatnosti. (972-975) Tehdy již byl dávno po smrti svatý Václav, a tedy biskup Dětmar se mohl opřít ve své pozici o svatořečení prvního českého světce. Bez symbolického nebeského přímluvce totiž za oněch časů nebyla diecéze plnoprávná. Podívejme se však na Václavovy ostatky očima antropologa.

Václavova lebka byla uložena uvnitř hlavního oltáře, v relikviáři vytvořeném původně v podobě busty ze zlatého plechu. K lebce byla nalezena i spodní čelist a k překvapení znalců, ze všech zubů scházela jen jedna stolička. Mimochodem světcovy zuby byly vloženy jako relikvie vedle perel a drahého kamení do královské koruny. V oltáři byly ve zvláštní olověné krabičce jiné kosterní pozůstatky a za Karla IV. byly i jiné kosti, připomínky na Václava, jako relikvie uloženy do domečkovité tumby ve svatováclavské kapli katedrály. Antropologové tedy museli posbírat ostatky svatého Václava nejméně na pěti místech katedrály.

Součástí studia byl i propočet velikosti a stáří našeho světce. Protože lebeční švy byly do značné míry srostlé, což svědčí o velmi pokročilém věku, mohlo se zdát, že muž s tak pokročilým spojením švů dosáhl dosti vysokého věku, možná i šedesáti let. Protože však stejnou, asi genetickou vadou, trpěl i otec Vratislav I., se stejnými srůsty ačkoli žil nejspíše 40 roků, museli znalci věkové odhady upřesnit. Totéž totiž velmi pravděpodobně potkalo i jiné příbuzné Přemyslovce. Proto odborní znalci nakonec dospěli k závěru, že Václav, který zemřel roku 935 nastupoval k moci nejspíše jako zdatný třicátník v letech 922 či 924. Narodil se tedy nejspíše v letech 890 až 895. Zajímavé ovšem bylo sdělení, že ve zmíněném období nastoupil na trůn „vůlí všeho lidu“, tedy rozhodnutím významných českých velmožů.

Pokud jde o vzrůst přemyslovského panstva, zdá se, že se nelišilo tuze od svých současníků, a ani od dnešní populace. Měřili tedy 170 až 176 centimetrů, avšak v pozdějších generacích jejich postava vzrostla a zmohutněla. Muži v páté až šesté generaci již měřili okolo 180 centimetrů, což představovalo evidentní nadprůměr. Jinak měli mocný chrup s mírným předkusem, charakteristická byla pro Přemyslovce i dlouhá lebka s vysokými očnicemi a vysokým úzkým nosem. Tedy studujeme-li Václavovy ostatky, máme před sebou pohledného muže vysokého vzrůstu, plavých vlasů a možná vynikal i modrýma očima.

Když se již zabýváme ostatky významných nebožtíků, neměli bychom zapomenout, že Václav učinil významný krok, když se ujal ostatků babičky Ludmily, a pohřbil je na důstojném místě, tedy v chrámu sv.Jiří (925). Legendy nám pak vyprávějí, že tento přesun, jemuž říkáme „translace“ byl provázen zázračnými událostmi.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková