Čtenáři

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Před pár měsíci jsem šla v neděli ráno s naším Atíčkem do parku. Nechtělo se mi vstávat, venku byla zima, ale náš jezevčí šílenec po mně na posteli nedočkavě stepoval, tak jsem se zvedla, natáhla si džíny, na noční košili jsem si vzala bundu, na hlavu si narazila kulich a vyrazili jsme.
Když jsme se vraceli, slyším, jak na mě někdo volá. I když jsem Irena pětapadesát let, hrála jsem mrtvého brouka a k volání Ireno! Ireno!, jsem se nehlásila.
Proboha, kdo na mě může volat v neděli v půl sedmé, když jsem nota bene neumytá, nečistila jsem si zuby, nejsem nalíčená a v kulichu vypadám jako debil?!
„Ireno! Ireno!“
Tak dobře. Zastavila jsem se a otočila se. Dobíhala mě moje spolužačka z první třídy. Krásná, černovlasá holka, která je pořád stejně krásná a černovlasá, což jí tímto nerada přiznávám.
„Včera jsem dočetla tvoji knížku!“
„Kterou?“
„No… Když… Když… já si teď nevzpomenu, ty máš pořád samý Když! Ale strašně se mi líbila!“ Rozzářila jsem se.
„Děkuju! Tos mě po ránu potěšila!“ Ale to nebylo všechno! Víte co mi ještě řekla?!
„Ireno, já jsem hrdá, že jsem s tebou chodila do první třídy!“
Fakt! Fakt mi řekla tohle! Nechtěla jsem se tím ve Fuchsovinách chlubit, ale pak jsem si řekla, proč ne? Pochlub se tímhle hezkým a pak se pochlub tím ošklivým. Toho je víc.
Nedávno jsem byla v kolínském rodinném Knihkupectví Petra Krále (www.knihkupectvi-kral.cz), a jedna moje stará kamarádka (známe se od roku 1972) si tam kupovala moji knihu. Samozřejmě, že se moje infantilnost okamžitě projevila.
„Jéé! Ty si mě kupuješ?“ Pokrčila rameny.
„Abych věděla, co vlastně píšeš.“
Za týden jsme se potkaly znovu a já neuměla nic lepšího, než se jí zeptat, jestli mě už četla. Zavrtěla hlavou.
„Ne. Zatím jsem si prohlížela jenom obrázky. Ty jsou pěkné.“
Asi za týden jsem potkala starého kamaráda – výtvarníka, kterého znám od svých osmnácti let. Nečekaně se se mnou začal bavit o psaní a o mých knihách. Řeknu vám, to byl pro mě hodně velký šok! Starý kamarád a ptá se mě, co píšu!

Samozřejmě, že jsem se rozpovídala a jak ráda! Poslouchal, poslouchal, pak si řekl o cigaretu, potom o druhou, a když si ode mě půjčil padesát korun, rozloučil se a prchal pryč…

A to ještě není všechno! Mohla bych mluvit o svých knihách, které jsem darovala starým kamarádům k narozeninám, nebo jen tak, protože jsem jim je chtěla dát. Stalo se mi, že si knihu vzali, ani ji neotevřeli, a začali mluvit o problémech s kanalizací. A věříte, že se mi ještě nikdy nestalo, aby mi o darované knize někdy potom cokoli řekli? Cokoli!

Ireno, nezlob se, ale já se do toho prostě nezačetl (a).
Není to můj šálek čaje.

Neměla by ses třeba naučit plést ponožky? Pro charitu? Udělala bys líp.
A když jsem v roce 2005 poslala staré kamarádce Jitce, se kterou se znám od svých čtyřiadvaceti let, esemesku, že budu v pořadu, Uvolněte se, prosím, odpověděla mi rychlostí blesku.
„To už tam pan Kraus nemá koho pozvat, že zve tebe?“
Takže děkuju své spolužačce z první třídy a děkuju všem kolínským spoluobčanům, kteří mě zastavují na ulici, aby mi řekli, jak je jim s mými knížkami dobře.

Dělejte to, prosím vás, dál! Klidně i v neděli v půl sedmé ráno!

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12