Důchodce a duchovní život – Dech a řeč

Autor článku: František Benda Z pránájámy neboli dechových cvičení je známo, že způsob dýchání má přímý vliv na zpracování vlastních psychických nálad. A naopak, různé psychické nálady mají jako doprovod různý způsob dýchání.

Odkudsi z pravěku si naše tělo zachovává zvyk, že při kritických situacích, které zpravidla bylo nutno řešit rychlým výběrem mezi útokem nebo útěkem, se dostane do krve při takovémto ohrožení větší dávka adrenalinu, která je přizpůsobí k vyšší tělesné námaze, již vyžaduje jedna z těchto dvou možností.

Naše problémy ale již dávno nejsou takové, abychom je dokázali jednoduše vyřešit útokem nebo útěkem, nicméně zvýšenou porci adrenalinu si při různých nepříjemných překvapeních stále ještě vyrábíme. Ty prudší povahy to řeší silou, například úderem pěstí do stolu, kopnutím do něčeho, čeho není právě příliš škoda (ale někdy i je), nebo případně i jadrným slovem, při čemž pocítí dost často okamžitou úlevu. Ujede-li nám před nosem tramvaj, je mnohem jednodušší hrubě zaklít než se za ní rozeběhnout (jakkoli by to bylo zbytečné, protože za chvíli přece přijede další); bylo by to ale prospěšnější, protože by to k rozptýlení přebytečného adrenalinu přispělo mnohem více.

Lze ale jít mírnější cestou. Zjistilo se přece, že psychickým nerovnováhám lze čelit také hlubším, jmenovitě břišním dýcháním nebo také tím, že do cesty vdechovanému a vydechovanému vzduchu položíme nějakou překážku. Je na to několik metod: přitisknout bradu k hrudi, stáhnout dýchací otvor v krku, nebo dýchat pouze jednou nosní dírkou tak, že tu druhou prostě stlačíme prstem. Důležitý je ten fakt, že do cesty dýchanému vzduchu postavíme nějakou překážku.

Naše řeč zná podobné způsoby, a vydatně jich využívá. Vezměme si takovou hlásku B. Zkuste si ji prosím vyslovit: B. Vidíte, že musíte pevně semknout rty, nashromáždit dostatečné množství vzduchu za nimi, a pak rychlým otevřením rtů tuto hlásku vyslovit. To je ono kladení překážek do procházejícího proudu vydechovaného vzduchu. Obdobně se musíme zachovat při vyslovení P nebo M. Každé zní trochu jinak, ale způsob jejich vyslovení je vždy téměř stejný.

Podobná je i výslovnost V a K. Zase se opakuje sevření některých částí naší ústní dutiny, pak rychlé uvolnění a prudké vyražení zadržovaného vzduchu. Doporučuje se okamžité ověřování těchto jevů.

Na S je nutno jít trochu jinak. Tam se pouze vytvoří úzká štěrbina, kterou se vzduch protlačuje. Obdobně také R: zde nastavíme do cesty vytlačovanému vzduchu volně kmitající špičku jazyka, která se tím rozechvěje a vydá patřičný zvuk. Trochu jemněji se to děje při Ř. Zcela jinak se vytváří H – zde se neklade do cesty vzduchu žádná překážka. Naopak: ústa se otevírají dostatečně široce, zato ale proud vzduchu musí být větší.
Připomeňme si, že spontánním projevem člověka, který právě dostal na něco vztek, je podvědomá snaha o rozptýlení nadměrné části adrenalinu, která se nahromadila v jeho krvi. Jestliže není právě po ruce nic, čím by se dalo praštit o zem nebo do čeho kopnout, zdá se nejjednodušší pronést některé z oněch šťavnatých slov, která jsou všeobecně známa a někdy až nadměrně používána. Hlavně, že se nám uleví.
A jaká že jsou to slova? Jakého významu, jakého zaměření, jaké barvy? Pouze na té barvě záleží, na oné šťavnatosti, na ničem jiném. Každému se snadno vybaví, že jsou to právě slova, ve kterých jsou v hojné míře obsaženy ony proud vzduchu omezující hlásky: PR, MR, KR, SR, obzvlášť lahodné B, a nezřídka také používané H.

Jsou to (všeobecně známá) zvukomalebná slova, na kterých je možné si doslova pochutnat.
Český jazyk to umožňuje a zřejmě rád. Jelikož ale dobrého pomalu, ani těchto účinných uklidňovacích pomůcek by se nemělo používat nadbytečně. Stanou-li se běžným výrazivem, jejich asanační schopnost se silně omezí, ne-li zcela ztratí, a adrenalin – bez ohledu na další vývoj situace – by v našich tělech řádil neomezeně tak dlouho, než se sám rozpustí přirozenou cestou.

A o to nám přece nejde, že?

Autor: František Benda, Foto: Internet