Důchodce a duchovní život – Meditace 1

Autor článku: František Benda Tomu, kdo se prvně setká s otázkou meditace, nelze zazlívat, jestliže se na začátku zcela logicky zeptá: jak se to dělá?, a k čemu mi to bude dobré?

Z úst těch, kteří to už zvládli, se zpravidla dozví něco jako že meditace je účinné cvičení, které je schopno osvobodit naše myšlení jak od zbytečných zájmů, tak od naléhavých starostí. Z počátku jen po dobu meditování, ale to se postupně přenese do běžného života, jako celkové uklidnění. Její hlavní zbrani je pohled na události tak, jak se ve skutečnosti odehrávají, bez zasahování našich emocí nebo předsudků. To samo už stačí na její doporučení.

Nejedná se tu o žádnou magii ani kouzla. Je to pouze druh cvičení, jako jakékoliv jiné. V posilovně se např. seznámíte s různými mučidly a odborný dohled vám poradí, jak si na nich máte počínat, abyste dosáhli žádoucího účinku. Při meditaci pouze uvolněně sedíte a odborný dohled si obstaráváte sami. Jak jednoduché! V posilovně pečujete o tělo, při meditaci o ducha. Toť vše.

Nejčastější námitka: na to já nemám čas. Za připomínku stojí, že totéž tvrdili lidé odjakživa, a také např. v době, kdy se zaváděly televizory. Jakmile se ten objevil v domácnosti, i ti nejzaměstnanější si našli čas na některý oblíbený program. Je ostatně známo, že i skutečně zaměstnaní lidé, které něco opravdu zaujme, si vždy dokáží najít možnost jak se této novince věnovat. A naopak ti věčně zdánlivě uspěchaní toho zpravidla ani moc neudělají.

Je snad dnes situace jiná? Ale kdež. Kolik času z našeho dne ukrojí mobil a počítač? A kolik zbytečné tlachání a zahálení? A na-kolik to prospívá duchu? Ani ťuk. Je prý lepší věnovat se sportu. Zdravé tělo má zaručit zdravého ducha. Tam to není taková ztráta času. Zkušenost ale ukazuje, že řada velice zdravých těl dělá jenom zmatky, zatímco mnozí, ani zdaleka ne tak vybavení, vytvořili značné duchovní hodnoty. Dnes už snad příklady netáhnou?

Jako každá jiná činnost, i meditace samozřejmě potřebuje čas. A také jako každá činnost, která má k něčemu dovést, žádá i pravidelnost. Je tedy třeba ji zařadit do svého denního programu asi jako čistění zubů. To také neprovádíme kdekoli, nýbrž na to máme vyhrazené místo s potřebnými nástroji. Takže nejen pravidelný, denně se opakující čas pro meditaci, ale i stejné místo a případně i stejné potřebné pomůcky.

Místo by to mělo být tiché a nenáročné, aby nás nic nerušilo. To se dá většinou zařídit. Stačí se dohodnout se zbývajícími členy rodiny nebo si ráno trochu přivstat. Trochu napodobit ranní ptáče. Těch 10-20 minut snad nepředstavuje takové zatížení. Bude-li se vám to časem zdát málo, klidně si přidáte. Zpočátku ale nespěchejte.

Jestliže vás ranní meditace povzbudí a naladí na přicházející den, večerní vás uklidní. Pomůže vám odpustit těm, kteří se na vás nějak nepříjemně podepsali, a současně omluvit těm, kterým jste zase něco nepěkného učinili vy. Pak se můžete – smířlivě naladěni – uložit k zaslouženému a posilujícímu spánku. Dříve se lidé v tyto doby modlili, což je obdobné, jenomže ve zdánlivě staromódnějším hávu.

Důležitá je zaujmutá poloha těla. Je nutné se o ní zmínit, proto-že v podstatě zase tak důležitá není. Dá se meditovat vleže, vsedě, vkleče, vstoje, v chůzi. Snad jen v běhu ne. Kratince lze zameditovat i uprostřed kterékoli, třeba i vzrušené činnosti. Každý druh má ovšem svá specifika. Při chůzi se pečlivě sleduje kladení nohou. Stoj není moc vhodný – bolí nohy a ztrácí se rovnováha. Vkleče zas bolí kole-na, a to i když použijeme speciální klekátko. Klek se patrně vžil spíš jako výraz poddanosti k tomu, ke komu se v mysli obracíme.

Rozsáhlé pole možností má sed. Indové byli chudí (mnozí zcela dobrovolně a záměrně), takže se spokojili s prostým sedem na zemi. Aby šlo o sed pevný, vymysleli sed lotosový, z kterého my máme hrůzu. Neukonejší nás ani jeho snazší varianty. Naštěstí to není jediná možnost. Stačí obyčejná židle, ale s kolmým opěradlem, pokud si chceme pohovět. Požadavek totiž je, aby páteř byla vzpřímená a rovná. Opírat se není radno, takže vyhoví vlastně i jakékoliv sedátko.

A pak je tu ještě leh. Páteř je při něm sice rovná, ale nikoli vzpřímená. Pozice je to nejpohodlnější, to je pravda, ale navozené uklidnění a uvolnění, pro meditaci tak nezbytné, nás snadno potichounku převede do spánku. Ten je sice pro zdraví důležitý a pro-spěšný, avšak s meditací má společného jen pramálo. Dá se to ale zase vhodně využít když potřebujeme brzy usnout.

Jsme-li ve vybrané pohodlné pozici, je potřeba se se volnit. Ne-ní snad třeba zdůrazňovat, že vše, co v tomto směru děláme, musí být zcela pod naší bdělou kontrolou. Nic nesmí být prováděno schematicky, rutinně.

Požadované uvolnění ostatně ani jinak, než bez kontroly, provádět nelze. V myšlenkách si projdeme postupně celé tělo a sledujeme, není-li někde zbytečné napětí. Nejsme-li si jisti, zcela vědomě tuto partii napneme a uvolníme. Obě činnosti jsou snadno kontrolovatelné. A může to být docela i zábavné. Dokonce se toho dá využít jako – ovšem jenom náhražkového – cvičení v případech, kdy skutečné cvičení nelze provádět.
Problematická je otázka očí. Snadno si ověříme, že při promýšlení běžných světských problémů je máme otevřené. Obrátíme-li pozornost na kontrolu probíhajícího myšlení, začne nám vadit co je v našem zorném poli. Zavřeme-li je však, hrozí usnutí – k tomu je jen malý nenápadný krůček. Nabízí se tedy oči pouze přimhouřit, což se ale zase obtížně udržuje. Zde je třeba postoupit dlouhodobější trénink.

V této fázi končí péče o tělo. Mělo by být v pohodlné, nenáročné poloze, takže se můžeme věnovat práci na svých myšlenkách.

Musíme si uvědomit, že v této chvíli se snažíme odříznout se od všech světských problémů. Mysl se jimi přestává zabývat a obrátí veškerou pozornost na sebe samu.

Autor: František Benda, Foto: Internet