Důchodce a duchovní život – Meditace 2

Autor článku: František Benda Při prvních pokusech o meditaci se zpravidla doporučuje začít s pěstováním koncentrace.

Ta spočívá v tom, že si vybereme nějaký jednoduchý předmět, konkrétní nebo abstraktní, a snažíme se po určitou dobu mít vmysli pouze jej. Není to vůbec snadné. Mysl se brání: co to ode mne najednou vůbec chceš? Je tolik zajímavějších věcí kolem, a já se mám pojednou zastavit a monotónně se zabývat pouze něčím jediným? To jsem přece nikdy nedělala! Ale není zbytí.

Někteří volí nějaký jednoduchý předmět, třeba květinu nebo obrázek, ale také může uspokojit pouhý tmavý bod na bílé podložce. Z abstraktních vyhoví nějaká vznešenější představa, jako přátelství, soucit, oddanost apod. Výběr je široký, ovšem přednost má duchovní zaměření.

Nelze pominout ani již dříve vzpomenutou modlitbu, nebo také mantru. Modlitba je pomůcka už dávno používaná a osvědčená. Její výhodou je, že má děj, což snadněji udrží mysl v bdělosti, neboť je nutno sledovat návaznost jejího děje. Ale v žádném případě není jednobodová. Mantra děj nemá, neboť pouze stručně vyjadřuje nějaké celkové zaměření, které by jinak muselo být složitě vysvětlováno. Vzpomeneme-li si např. na své dětství, také nelíčíme jeden zážitek za druhým, nýbrž máme na mysli jeho celkový obraz s patřičnou náladou.

Tolik k náplni v oblasti myšlení. A co tělo? To je v klidu, až na to, že dýcháme. Aby myšlenky netěkaly z jedné představy na druhou (při tak širokém výběru), stačí soustředit se pouze na tento dech. Jeho cestu v hrudi sice dost dobře nevysledujeme, ale při ústí nosních dírek jej přece jen zaznamenáme. A to docela postačuje. Pokud se nám i toto zdá ještě složité, můžeme zvlášť sledovat nádech a výdech.

To je stav, ze kterého můžeme směle vyrazit. Tělo je v klidu, myšlenky soustředěny na dech. Zkušenost ukazuje, že mysl se nedokáže zabývat dvěma předměty současně, takže soustředění na dech nás odřízne nejen od všech světských starostí, ale stejným způsobem také i od potěšení. Sice stále ještě někde existují, ale my je necháváme proplouvat mimo nás jako oblaka, na kterých nemáme žádný zájem.

Že jich proplouvá o překot mnoho zjistíme velice snadno. Tím, že nedbáme o neustálé informace zvnějšku, přihlásí se ke slovu řada podnětů zvnitřku, které jsme zatím lhostejně přehlíželi, zapomněli nebo zcela záměrně potlačili. Není na tom nic špatného a nemusíme si v tomto směru pranic vyčítat. Jen se je snažíme přičlenit k těm přehlíženým obláčkům zvnějšku a obrátíme pozornost ke koncentraci.

Pečlivý pozorovatel snadno zjistí, že se tu pro koncentraci nabízejí předměty hned dva: námi zvolený vnější, nebo nám příslušející vnitřní, což je naše tělo. Napínání a uvolňování svalů v jednotlivých partiích se může také snadno stát předmětem koncentrace. Dá se do-konce značně rozšířit. Od pozornosti k jednotlivým částem těla můžeme přejít k uvědomění celého těla, pak k náladě, ve které se právě nacházíme, ale také k celkovému svému zaměření. To se už ale blíží k pozdějšímu cvičení, kdy se začneme zaobírat svými emocemi a předsudky.
Zatím jsme u prvopočátečního soustředění, které zabere dost dlouhou dobu. Tak dlouhou, abychom si neustále museli připomínat, jak důležitá je trpělivost a důvěra ve zdárný výsledek.

Při takového praxi přestanou existovat „správné“ a „nesprávné“ jevy. Vše, co se přihodí, bude správné prostě proto, že to dopadlo takto a ne jinak (jak bychom si třeba přáli). Dostáváme se tak do smíření s daným pořádkem věcí. Vnější děje ovlivnit nedokážeme, proto musíme zkultivovat patřičným způsobem sami sebe.
Kultivace sama sebe spočívá v tom, že nepřipustíme ani emoce, ani předsudky. Děje a věci jsou takové, jako jsou, a naše názory jsou jim zcela lhostejné. Chceme-li jejich skutečnou podstatu poznat, měli bychom se snažit místo „líbí“ nebo „nelíbí“ nastolit prosté „je“. To se jedná o směr od věcí nebo jevů k nám – ony nám prostě zvěstují, jaké jsou. Škodlivě působí ale i směr opačný, tzn. od nás k nim, neboli naše předsudky. Máme-li něco nového přijmout, přidáváme tomu dost často už předem jakousi nám známou a přijatelnou nálepku, která tomu umožní vstup do naší mysli (nebo naopak). Jedná se o záležitost velice jemnou, péče o niž nás vzdálí od všech starostí a řevnivosti okolního světa.

Jakkoli vypadá tato metoda dostatečně propracovaná, nelze od ní očekávat rychlý úspěch. Ani v běžném životě nedozrávají plody tak rychle, jak bychom si třeba přáli.

Smířit se s delším procesem může snadno nastartovat potřebu pomalého postupování. Přespřílišný tlak a netrpělivost zde nic ne-zmohou. Chce to netlačit na pilu a spíš se zájmem sledovat co nového se nám zase urodilo.

Teprve později se osvětlí význam soustavné práce se třemi důležitými činiteli: dechem, emocemi a předsudky. Takto pak vyzbrojeni se můžeme pokusit o vlastní meditaci. V ní se už bez obav můžeme zabývat spojitostmi mezi jednotlivými prvky světského a duchovního života.

Autor: František Benda, Foto: Internet