Důchodce a duchovní život – Svaly 2

Autor článku: František Benda Častá námitka proti procvičování svalů zní: co já se za ten den naběhám – tak proč ještě cvičit?

Jenomže: jestliže listonoš celý den chodí a kopáč hází lopatou, pak to přece vůbec neznamená, že trénují nohy nebo ruce. Pouze využívají, v některých případech dokonce nadměrně, některé svalové partie, zatímco ostatní, vlastně po celou tu dobu zahálející, víceméně strádají. Je při tom zcela možné, že se ty často namáhané zpevní, ale k celkové tělesné harmonii tím moc nepřispějí. Spíš jenom zbytní, nebo se na nich objeví mozoly. To se týká všech jednostranných zatížení, sport nevyjímaje.

Doporučované vědomé uvolnění některé svalové partie je mnohem obtížnější než její napínání. K občasným svalovým výkonům nutí běžný život průběžně po celý den (a my si k tomu občas ještě i něco přidáváme) – naproti tomu k uvolňování svalů nemá tělo vrozené dispozice. To je třeba se učit a trénovat. Myšlenkově se od běžné rutiny odpoutat nám nedělá celkem potíže; stačí se třeba věnovat luštění křížovky nebo si pustit televizi. Ale při tom si můžeme všimnout, že i při takovémto oddechu se občas některé svaly napnou. To když nás něco silně zaujme (například při sledování sportovních utkání). Zde je možno v případě potřeby sval uvolnit protřepáváním, plynulým vlněním nebo jednoduchou masáží.

Masáže jsou pro svaly vůbec blahodárné. Je ale třeba rozlišit, jestli chceme svalu pomoci k uklidnění po nějaké námaze, či jej naopak pro očekávané zatížení připravit.

Sedativní relaxace je vhodná pro plynulý přechod z předcházející činnosti do očekávaného zklidnění. Přetrvávající napětí je cílevědomě rozpouštěno, čímž se organismus zklidňuje.
Tonizační relaxace naopak znamená přechod z klidu do očekávané činnosti, u které někdy ani neznáme rozsah a sílu zatížení. Mohou se vyskytnout i případy, kdy jsme nuceni náhle zabrat značnou silou, na což je dost obtížné se předem připravit.

Problematika masáží je rozpracována na mnoho způsobů. K tomu také přirozeně existuje mnoho masážních pomůcek.

Relaxace není ani projev lenosti, ani zbabělý únik před obtíže-mi života. Jde o nečinnost pouze zdánlivou. Čas jí věnovaný není promarněný. Je pouze vyplněn jinou kvalitou. Nejde zde o klid kdesi v azylu po předcházejícím úprku. Tento klid je cílevědomý, prožívaný, sledovaný od začátku až do konce.

Relaxace otevírá nový, možná dosud neznámý vnitřní prostor. Je zcela mimo běžnou činnost, a přece je čímsi naplněna. Je to činnost víceméně myšlenková. Na uvolnění svalů se ony samy zúčastňují pouze do té míry, že se zřeknou své přirozené funkce. Tím to pro ně končí a vše dále probíhá pouze v představách. Do těch nemá nikdo jiný přistup. Je v nich klid, jistota a odstup od všeho, čím se jinak zabýváme a co prochází kolem nás. V té chvíli je nám všechno ostat-ní lhostejné.

Relaxovaný stav se samozřejmě nedostaví sám od sebe, byť si to přejeme sebe usilovněji Musíme pro něj připravit vhodné podmínky. Rozhodně není na místě nadměrné úsilí. Zato je jej možno nastavit při libovolné příležitosti, a to i na velmi krátkou dobu.

Chce to ale trochu předcházejícího cviku. Vybranou partii těla nejdříve napnout a pak uvolnit. Ne pouze přestat ji napínat, ale uvědomit si, že napětí skutečně zmizelo a sval je ponechán sám sobě. Tak je možno probrat postupně celé tělo včetně obličeje, kterému se doporučuje věnovat zvýšenou péči. Je to levnější než všelijaké zkrášlovací prostředky a je to zcela zdarma.
Naše svaly ale pracují i tehdy, jestliže nevykonávají nějakou konkrétní práci.

Stačí si všimnout, co se děje při sledování sportovního utkání. Dav s napětím sleduje útok, který se řítí na branku. Na chvíli ztichne v napětí. Nezdaří-li se akce, ozve se hromadný oddech úlevy; zato padne-li branka, napjaté svaly se přihlásí o své. Zdvihají se ruce, ozve se jásot až řev, po celém těle se rozlévá úleva. Proč jinak by byly takové veřejné zábavy tak populární?

Ale i mimo sportoviště, tak říkajíc v zátiší salonů, se můžeme s něčím podobným setkat. Zde se zase vyprávějí anekdoty. Tam je příběh postaven tak, aby vzbudil zájem o pokračování děje. Ten se nějakým způsobem zamotá, aby vzápětí přinesl neočekávané ro-zuzlení. To přináší podobnou úlevu: zvýšené dýchání, tedy i větší porci kyslíku a také nějaké to uvolnění svalů. Jaká úleva!

S tím je také úzce spojena otázka smíchu. Nemusí se dostavit pouze po vyslechnutí vtipného příběhu. Jeho původcem může být i kdekterá neočekávaná životní situace. Hlavně musí být dodrženy dvě základní položky: zadržení dechu s jeho následným prudkým uvolněním a prohloubené opakované dýchání. Pak lze mluvit o jeho ozdravujících účincích.
Jeho slabším odvarem je úsměv. Tam se čepuje z jiného soud-ku; jeho působení je ale rovněž prospěšné, byť v jiné rovině.

Není to jediný případ, kdy zdánlivě všední a neustále opakovaná věc se z přehlíženého postavení dostane pod bedlivější kontrolu, kde může odhalit i své skryté, člověku dalekosáhle prospěšné možnosti.
Rozhodně se tedy vyplatí hledat kontakt mezi tělem a myslí. Nežít pouze z podstaty, tak, jak to přináší den. I nejjednodušší činnost se dá při pozornějším přístupu zlepšit.

Je celkem známé, že dobrá životní pohoda se projevovala zpěvem. Je snad zpěv myslitelný bez kontrolovaného dýchání? Pak to jde ale také obrátit: zazpívej si a problémy budou snesitelnější. Lidová moudrost jde někdy k jádru věci snadněji než učené traktáty.

Autor: František Benda, Foto: Internet