Fuchsoviny

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Na stejném místě jsem za pár dnů potkala kamaráda.
„To jsem zvědavý, kdy dojedeš,“ řekl mi místo pozdravu a já začala okamžitě logicky uvažovat, co tím chce říct. To dělám ostatně vždycky a řeknu vám, dost často dopadnu trapně, zvlášť když uvažuju logicky nad vyprávěným vtipem. Ale tady se určitě strefím! Jde z nádraží, něco se stalo na trati, a protože si myslí, že jdu na vlak, varuje mě!
„Já dneska do Prahy nejedu,“ odpověděla jsem mu s úsměvem a ukázala na trať, po které si to na Prahu hasil pantograf, nebo – li pomalík, jak mu říká moje dcera.
Ušklíbl se.
„Nemyslím vlak. Myslím ty tvoje Fuchsoviny.“

No ne! Konečně jsem v Kolíně potkala starého kamaráda, se kterým se budu moct chvíli bavit o svém psaní! Potěšilo mě to. Většina mých starých, kolínských kamarádů, se jakékoli zmínce o mém psaní vyhýbá. Dozvím se, co dělá jejich tchyně, jak jim chutnal včera večer bramborák, jaké si koupili boty, ale když na otázku, jak se mám, řeknu, že jsem spokojená, že mi teď vyjde další kniha, hbitě odpoví, že jsou zvědaví, kdy bude konečně opravený hotel Savoy… Fakt.

Zastavují mě cizí lidé, se kterými jsem nikdy nemluvila, ale známe se podle vidění, a říkají mi, co teď ode mě čtou, co se jim líbilo víc a co míň, ale mí staří kamarádi, ti si dávají secsakra pozor! Jestli bych spíš neměla říkat bývalí kamarádi…

Nicméně teď jsem se na svého starého kamaráda podívala láskyplně.
„Ty čteš Fuchsoviny?“
Okamžitě se z něho stal mrtvý brouk.
„Někdy, když se mi dostanou náhodou do ruky…“
Aha. Už mi to bylo jasné! Sice mi chce něco říct o Fuchsovinách, ale zároveň se děsí toho, abych si snad, proboha, nemyslela, že je čte!
„A co myslíš tím, že dojedu,“ zeptala jsem se zvědavě a on se ušklíbl podruhé.
„Píšeš je každý týden. Jednou přece musíš dojet! Nic tě už nenapadne! Skončíš!“
Přikývla jsem.
„Skončit můžu, ale ne kvůli tomu, že nebudu mít o čem psát.“
„A to jako sedíš u počítače a přemýšlíš, co napíšeš?“
„Ne. Na to nemám čas. K počítači si sednu, když vím, co budu psát.“
„A kde to pořád bereš? Ty… ty nápady?“
„Někdy mi stačí projít se po Kolíně. Dívám se, poslouchám, s někým se zastavím.“ Ušklíbl se potřetí.
„To bys mohla napsat i o mně.“
Přikývla jsem.
„To bych mohla.“
„Hm… tak to jsem zvědavý…“ Už chtěl odejít, ale já si ho chtěla ještě trochu vychutnat.
„A jak se ti vlastně Fuchsoviny líbí? Myslím ty, co se ti občas náhodou dostanou do ruky?“ Podíval se na Labe a ukázal směrem ke Kmochovu ostrovu.
„Včera jsem byl na Kmocháči. Hrůza! To jsem zvědavej, až tam bude přes Labe ta slavná Buřičova lávka… Tak ahoj!“

Touto Fuchsovinou děkuju všem Kolíňákům, kteří mi říkají, že mé Fuchsoviny v Kolínském deníku nebo na www.kolinsky.denik.cz, každý čtvrtek rádi čtou.
První můj čtenář je paní Váňová ze zálabského novinového stánku. Na to, co mi řekne, se těším už ve středu večer.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12