Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný

Autorka článku: Alena Kučerová Svátky se střídají se železnou pravidelností a já už pomalu nemohu uvěřit tomu, kolikáté v pořadí vlastně jsou.

I když letošní nástup jara byl vskutku raketový a mohli jsme si vychutnat opravdu několik překrásných dnů, tak duben jako ostatně každým rokem s tvrdohlavou neústupností sobě vlastní trvá na svém a předkládá nám dny slunečné , deštivé , studené i sychravé. Takřka na samý konec tohoto aprílového měsíce připadá letos nejvýznamnější křesťanský svátek , který je oslavou znovuvzkříšení Ježíše Krista. A podobně jako jiné křesťanské svátky, tak i Velikonoce se přenesly mimo církev a jsou časem oslav a veselí pro všechny.

Ne ,že bych byla nevděčná patriotka, ale o velikonočním pondělí přece jen více závidím anglickým ženám, které si ty své muže v tento den přivazují k židlím a propustí až za určitý peněžitý úplatek. Mrskačka, šlehačka, hodovačka, houdovačka, švihačka, karabáč, sekačka, dynovačka, pamihod, pamihoda, korbáč, karabina, čmár, tatar, žila a možná i mnohé další, tak to vše jsou označení pro pomlázku. Já ji neměla ráda už jako malá holka a ani další roky na tom nic nezměnily. Naopak, přišlo mi jako velice potupné , když se do našeho domu přihnala tlupa řvoucích výrostků a zcela bez rozmyslu a navíc mnozí notně posilněni alkoholem, se pustili do našich zadnic. Jsme si jistá, že by se našlo i dost zakomplexovaných jinochů, kteří toho rána nemohli ani dospat. Později, když tuto nevděčnou úlohu za mě převzaly dcery, jsem mnohdy s nelibostí pozorovala, jak jsou šlehány přiopilými chlapci, jen o něco málo staršími než ony samy. A zcela mimo mé chápání bylo a je nepsané pravidlo „ štamprdlete“ alkoholu , kterým jsou takřka v každé domácnosti vítáni mladí koledníci. A nedej Bože ještě do druhé nohy. Přes svou letitou nelibost k této tradici však musím spravedlivě konstatovat, že těch střízlivých a ohleduplných šlehačů, kteří pomlázku používali spíše jako neškodnou rekvizitu, bylo přece jen podstatně více.

Léta si ve své paměti pečlivě a s něhou opečovávám vzpomínku na jednoho zcela mimořádného koledníka. Musím však ještě předeslat, že v našich končinách prý bývalo dříve zvykem, že koledník měl té, kterou poctil velikonočním výpraskem, přinést za odměnu či z lásky , malou pozornost z první poutě. Mě bylo něco kolem dvanácti let a Mirek byl starší asi o 5 let. Byl to vlastně soused odnaproti. Moc jsem o něm nevěděla. Kamarádila jsem spíše s jeho sestřičkou, která byla o rok mladší než já. Vyrůstal v rodině místního lékaře, nosil brýle a byl velmi vzdělaný. Bylo už dávno po Velikonocích a já už zapomněla na všechny koledníky, jejich pomlázky i na Mirka. O to větší bylo překvapení, když se u nás doma objevil a přinesl mi papírovou růži, kterou vystřelil na pouti a k tomu ještě pár sladkostí. Dosah jeho počínání, kdy téměř dospělý muž si vzpomněl na malou holku jsem pochopila mnohem později. Bylo to také naposledy, co jsem ho viděla. Odešel do Prahy, kde vystudoval žurnalistiku a já už jsem se s ním setkávala pouze prostřednictvím jeho článků v novinách. A protože život opravdu není spravedlivý a smrt si nevybírá, Mirek zemřel velmi brzy na rakovinu. Také jeho mladší sestra a moje kamarádka zemřela velmi mladá a mě zůstalo jen pár vzpomínek.

Jsem už ve věku, kdy se koledníků bát nemusím a v klidu si svátků jara a všeho co k tomu patří s vděkem a pokorou užívám. Barvím vajíčka, peču beránka a mazance a při tom všem poslouchám, až uslyším před našimi vraty ty nejmenší koledníky s řehtačkami. Je opravdu milé, že se tato tradice udržela v prostředí venkova i v jedenadvacátém století. Koná se po tři dny Svatého týdne. Tedy od Zeleného čtvrtka, přes Velký pátek a končí na Bílou sobotu ráno. Doba a četnost hrkání není všude stejná a mnohdy se může lišit i obec od obce. Co je však důležité a všude stejné, je po celou dobu pronikavý hluk vyluzovaný dřevěnými hrkacími nástroji. Koledníci dostanou poslední den, kdy u každého domu přednesou koledu a poděkování, výslužku. Tak na ty nejmenší se těším obzvláště.

Až budou procházet pod našimi okny velcí koledníci se svými švihačkami, tak já budu myslet opět na Mirka. A všem holčičkám, děvčatům, dívčinám, dívkám, slečnám a ženám popřeju, aby takových jako on, potkávaly více.

Koneckonců, i jeden by se hodil.
Tak veselé Velikonoce.

Autor: Alena Kučerová, Foto: Internet