Je to pravda odvěká

Autor článku: Věra Svobodová Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka, kdo v hadrech čeká na štěstí ,ten se načeká.

Počasí za oknem je víc než lákavé, sluníčko v nás probouzí tu lepší náladu a tak nezbývá nic jiného, než vyrazit do přírody. Je nás pět. Pět babek, co si mají pořád co povídat. Ne vždy se nám ale podaří skloubit náš čas a jít v plné sestavě. Tentokrát to vyšlo třem – Marušce, Lídě a mě. Batůžek na záda se svačinou, pohodlné boty, nezbytné hole a jde se. Jak to tak bývá, semlely jsme po cestě ledacos. Děti, vnoučata, práci, politiku. Je jen jedno téma, které je pro nás tabu. Nemoci. Ať už naše nebo cizí, tyto debaty jsme si zakázaly. Ne proto, že by nás nezajímalo jak se těm druhým daří, ale nač řešit neřešitelné? Většinou jsme skončily pláčem, nebo na sobě objevily příznaky hned několika nových chorob. Děkuji, nechci. Taky se už známe docela dlouhou dobu a víme o sobě i věci veskrze důvěrné.

Proč tedy trápit Marušku dotazem, jak se jí daří, když její vnouček trpí svalovou atrofií? Jsme rádi, když se s námi zasměje a přijde aspoň chvíli na jiné myšlenky. Tak to bylo i tentokrát. Pochodovaly jsme jako za mlada, probíraly to i ono, co jsme kde slyšely zajímavého a došly tak až k módě. Většina z nás má už módu pro sebe vyřešenou. Máme svůj jakýsi styl a preferujeme pohodlí. Co do módních botek, které mi po hodině chůze zrasují nohu tak, že týden chodím v papučích. A to se v obchodě tvářily tak nevinně! Dnešní móda je podle mě velmi milosrdná. Nosí se prakticky všechno, někdy jsou to kombinace dle mého názoru trochu šílené, ale budiž. Moc nesleduji prognózy co se bude nosit, co se nosí a čemu už odzvonilo. Asi taky pravděpodobně nejsem úplně in se svou pět let starou bundou, ale nijak mě to netrápí.

Začaly jsme vzpomínat na naše dávné šatníky, co se nosilo a opět přišlo do módy, co všechno už tady bylo. Vzácně jsem se shodly na tom, že dnešní obchody sice praskají ve švech, ale pokud něco cíleně hledáte, tak nic. No jo, ono taky koupit kabát co zeštíhluje, svetr co hřeje a neudělá z vás kouli, čepici co sluší, ale nepřiplácne vám upravený účes, to taky není jen tak. A koupit pohodlné boty, které netlačí, jsou pěkné a nestojí půl výplaty, to je kapitola sama pro sebe. Tady musím říct, že si přesně pamatuji svoje první boty na podpatku. Odřely mi patu do krve, malíček jakbysmet, ale ta paráda! Nebyla jsem v tom sama, Maruška připomněla kozačky, co se kdysi nosily. Na podpatku, z jemné kůže (vzhledem k ceně to asi kůže nebyla), krásně obepínaly nohu, ale nehřály ani za mák.

Vyprosila si je na mamince a hrdě v nich vydržela celou zimu. Smála se, že ještě dnes cítí jak ji záblo, ale nemohla to přece přiznat. Prochodila celou zimu se zmrzlýma nohama a ta úleva, když jí za rok vyrostla noha! Chvíli jsme šly mlčky a každá v duchu přemítala, čím bychom k debatě přispěly. A tak jsme vytáhly na světlo bavlněné punčocháče s vytlačenými boulemi na kolenou, silonové košile s vysokým límcem a manžetami, tesilové kalhoty, mini sukně těsně pod zadek, šatové sukně a nezapomenutelné modré trenýrky do tělocviku. Kluci nosily červené a společná bílá tílka. Dnešní děti by musely navštívit školního psychologa , aby se s takovým úborem vyrovnaly, ale nám to vlastně tenkrát ani nepřišlo. Měla jsem spolužáka, jehož tatínek jezdil do ciziny jako řidič. Když mu z jedné z cest přivezl rifle, bylo to hotové pozdvižení. Svého času se daly rifle koupit pouze v tuzexu, my starší víme co to bylo, za bony koupené načerno na ulici od veksláků, i to je snad minulost. Už nikdy nic ve mně nevyvolalo tak vítězný pocit, jako když jsem celé prázdniny chodila na brigádu, pak mně rodiče vzali do Maďarska a já si tam za svoje peníze ty vysněné rifle koupila! Dnes? Stačí jít do obchodu, mít peníze nebo platební kartu a vybrat si, co srdce ráčí. Asi je to dobře, ale marná sláva, mě u toho chybí kus toho dobrodružství a taky trochu snahy. A nejen dětem bychom měli vštěpovat, že nic není zadarmo. Občas mi přijde, jako by se i lidé styděli za to, že na něco šetří, že se to nehodí do doby, kdy stačí vytáhnout platební kartu a je to.

V tom se Lída rozesmála. Holky, všechno málo, moje máma pletla! Nosila pletené halenky, svetry, sukně a dokonce i kalhoty. Její máma byla vyhlášená pletařka, dneska by svou zálibu jistě dobře zpeněžila, jenže pubertální Lída by stokrát radši chodila v kalhotách a tričku jako všichni ostatní. Nejhorší prý byly krajkové vzory, to ji sousedky zastavovaly na ulici a prohlížely. Tenkrát se o oblečení tolik nediskutovalo a už vůbec ne, pokud se jednalo o děti. Neumím si představit, že bych sebou mrskla v obchodě na zem a ječela, že něco chci, nebo naopak, že nechci jak to občas vídám. Dostala bych pár facek, osobnost neosobnost. A tak Lída prošla mládím opletená, Maruška v šatech po starších sestrách a já? Moje maminka měla kamarádku švadlenu, tím je řečeno vše. Vzpomínám na ni s láskou, ušila nám všechno i podle obrázku. V době mého dospívání schopnost k nezaplacení. Stačilo donést vypůjčenou Burdu, tehdejší módní časopis velkého světa, vybrat látku a šatník se rozrostl o něco moderního.

Pěkně se nám jde, počasí přeje a řeč se stáčí trochu jiným směrem. Jakou roli v dnešním životě hraje móda? Určuje nám život? V mnohém smyslu určitě. Nemluvím o oblečení, které nám přikazuje vaše postavení v práci. Mluvím o běžném, denním stylu, podle kterého se lidé kastují odedávna. Už děti ve školce si všímají, jak je jeho kamarád oblečený, jakým autem pro něj maminka jezdí a kde bydlí. Připomnělo mi to dávnou debatu se svou tehdy asi osmiletou dcerou o jedné její spolužačce. S očima navrch hlavy mi vyprávěla, že se jí děti smějí, prý je chudá! Na dotaz, co to podle ní je, mi neuměla odpovědět. Dlouho mi trvalo, než jsem jí vysvětlila, že značkové oblečení z ní prima kamarádku neudělá a ani auto nemusí mít všichni. To bylo zhruba před patnácti roky, jak to chodí dnes mezi mládeží si ani netroufám odhadnout. Opravdu posuzujeme člověka podle toho, co má na sobě? Asi ano. Uhlazený muž s kravatou a v obleku vás jistě snadněji přesvědčí než chlap v košili a riflích. Je nám prezentováno to či ono, vše v luxusním balení, ale co je pod povrchem?

Bydlím na vesnici blízko okresního města. Velmi výhodná lokalita, panuje tu proto už léta obrovská výstavba. Vznikají tu takzvaná satelitní městečka okolo staré zástavby. Z vlastní zkušenosti vím, že lidé z těchto oblastí se mezi starousedlíky moc nehrnou, spíš udržují svoje komunity. Žijí za ploty ve svých moderních domech, autem do školky, školy, do práce. Je to náročný život, chtít mít všechno a hned. Maruška vidí věc i z jiné strany. Pracuje v bance, ví kolik z těchto rodin ,,na výši,, žije vlastně na dluh. Hypotéky na bydlení, půjčky na atraktivní dovolené, auta na splátky. Přesto to všechno podstupují, protože to zřejmě patří k dobrému tónu dnešní doby. Doby, kdy je třeba být ,,značkový,, za každou cenu. Musí to být stresující život, rvát se o práci, o úspěch, o místo na slunci. Běda těm, kteří tomu tempu nestačí.

To jsme se ale dostaly zase jinam, vracíme řeč k oblékání a módě. Faktem je, že se dá dneska pěkně obléknout za přijatelné peníze. Jen ty kabinky jsou čím dál tím menší, smějeme se. Znovu mi myšlenky zaletí do studentských let. Byla to zábava chodit po obchodech, prohlížet a přebírat, občas si něco vyzkoušet.To vše pod přísným pohledem paní prodavačky. Teď si člověka někde ani nevšimnou, nebo hledejte prodavačku v nákupním centru! Taky je mi občas z nás lidí smutno při pohledu na poházené zboží, ramínka prázdná a věci jen tak v regále, pošpiněné, na zemi.

Poslední úsek jdeme mlčky. O módě jsme si tentokrát moc obzory nerozšířily, zato jsme si báječně zavzpomínaly a zasmály se. Tak snad příště. A ještě tečka na závěr. Lída se rozhodla otevřít svou třináctou komnatu a spolu s ní i starý odřený kufr po mamince, plný pleteného pokladu.Takže, příště u Lídy, program následující: módní přehlídka spojená s dražbou, kus za 20korun, následná návštěva kavárny a cukrárny, výtěžek společně probendíme! Dobrou chuť!

Autor: Věra Svobodová, Foto: Internet