Kanadská tajga – Bobři

Autor: Georg L‘Ermite Z pěticentové kanadské mince na nás pyšně shlíží bobr. Činitel, který kromě mrazu snad nejvíce přetváří místní přírodu, to je náš bobr kanadský.

Na rozdíl od svého, poněkud menšího evropského soukmenovce, má obzvláštní zálibu ve stavbě hrází. Jeho pilnost je příslovečná, možná i proto je emblémem Kanady, ostatně jím byl ještě před javorovým listem. Schopnosti tohoto zvířátka jsou opravdu překvapivé, například už při výběru vhodného místa ke stavbě hráze; vždy totiž dokáže najít takové místo, aby s co nejmenším úsilím dosáhl svého cíle, tedy, zatopení vchodu do svého domečku. To jezírko, případně i část potoka či říčky mu pak slouží i jako dopravní cesta. Mluvím sice o jezírkách, ale někdy, za zvláště vhodných podmínek, je schopen zatopit i území o rozloze několika hektarů.

Ve většině případů se ovšem spokojí se zvednutím hladiny zhruba o metr. Problém nastává, když se na stejném místě, ale o něco později, usadí další bobří rodinka, či potomci té současné. Také ona počne se stavbou svého domečku, ale pak i ona potřebuje zaplavit vchod do něj. Začne tedy zvyšovat hráz aby toho dosáhla. Pokud se ji to podaří, hladina počne stoupat do té míry, že zatopí domeček těch původních obyvatel. Pak dochází i k bitvám o teritorium. Měl jsem tu příležitost sledovat řadu let populace bobrů na svém jezeru. Byl jsem svědkem, že ne vždy dochází k výrazným konfliktům, ale že milí bobři jsou schopni i kompromisu. Prostě jednoho dne hráz částečně rozeberou a když hladina poklesne na určitou úroveň, noví usedlíci si kvapně vybudují svůj domeček a pak se dají do opravy hráze.

Voda stoupne, vchod se zaplaví a válka se nekoná. Díky této činnosti ovšem, stromy, zejména jehličnany, zaplavené vodou, rychle odumřou a postupně popadají do jezírka. Na jejich místo nastoupí olše, vrby a břízy, oblíbená to strava těchto hlodavců.

Sledoval jsem jednou, s jakou úžasnou rychlostí jeden bobří samec, jistě vážící okolo dvaceti kil, ne-li více, porazil vzrostlou olši, netrvalo mu to ani hodinu. A to ta olše měla průměr nejméně padesát centimetrů a na výšku určitě více jak deset metrů. Pěkně ten strom objal předními pacičkami, posadil se na svůj ocas a pak už jen třísky létaly.
Vypráví se sice, že bobrem kácený strom padá přímo do vody, mohu ale potvrdit, že je to víceméně náhoda. To se přihodilo i mému bobrovi, strom si ustlal, jako na potvoru, na opačnou stranu. Netrvalo dlouho, objevili se další bobříci a ten strom začali už na břehu porcovat, Do druhého rána zůstal na místě jen holý kmen, všechny větve uhlodané a zřejmě uložené na zimu pod hladinou. Silnější větve byly použity na vyspravení domečku či hráze.

Teď bych vlastně měl začít psát na téma bobr a klimatizace. Jednou se mne kdosi ptal, jak to bobři dělají v zimě, když jezero zamrzne. Vchody do jejich domečků jsou zpravidla umístěny tak, aby byly pokud možno pod hranicí ledu. A pokud to jenom jde, tak bobři udržují v blízkosti svého domečku díru v ledu. Na led vylézají jen velice zřídka. Poblíž, pod vodou, jsou zásoby potravy v podobě větví, které bobři přes léto nashromáždili. Opět, potopené pod možnou hranicí ledu tak, aby byly dobře dostupné. Aby nevyplavaly na povrch, bývají buď zapíchnuté do bahna či písku, častěji ovšem zatížené velkými kusy dřeva, které již neplave. Jednou jsem se ze zvědavosti potopil k jedné takové spižírně. S ohromením jsem viděl, že značná část těchto větví byla zatížena kameny. Něco takového zajisté vyžaduje spolupráci vícero těchto roztomilých zvířátek. Někdo přeci musí tu větev podržet aby nevyplavala na povrch a někdo musí dopravit potřebné kameny.

Ale vrátím se k té klimatizaci. I když typický bobří domeček vypadá spíše jak náhodně navršená hromada dřeva, je přece jen tak dobře udělán, že poskytuje nejen ochranu před predátory, ale také i před zimou. To milí bobříci ucpou určité průduchy blátem a malými větvičkami a domeček si pěkně vytopí svým dýcháním. Přebytečná vlhkost je odváděna a tak průměrná teplota v obsazeném domečku je obyčejně dosti nad nulou i za největších mrazů. V létě naopak tyto průduchy otevřou a tím si zajistí účinné větrání. A když je jim opravdu horko, tak se jednoduše osvěží ve vodě.

Tato bohulibá činnost bobrů, tedy stavba hrází i příslušných domečků, není lidmi příliš vítána, škody, které každoročně způsobují, jdou do milionů. Zaplavené silnice či podmáčené železniční tratě, o škodách na porostech ani nemluvě.Výsledky bobří činnosti zde si můžete snadno představit po návštěvě severočeských krajů. Mrtvé stromy, stojící v močálech a podobně. Tam to ovšem nezpůsobil bobr, ale tvorové o hodně nebezpečnější, lidé.

Soustavy bobřích jezírek a zaplavování přilehlého okolí mají často za následek eroze a sesuvy půdy. To vše působí jak hoblík a srovnává původně hrbolatý terén do podoby velikých plání. Když se pak sesune podmáčený břeh do říčky, vytvoří obvykle přehradu, na jakou se ani bobři nezmohou. Pilní stavitelé s radostí ještě více pomohou matce Přírodě stavbou další hráze, voda stoupne, podmáčí se další kus břehu a už se řítí lavina hlíny, kamení a stromů na pomoc bobřím budovatelům. A tak to jde kolem dokola. Nakonec vznikne velikánské jezero a bobři zpravidla odtáhnou pokračovat ve svém díle jinam. Lidé pak to vzniklé jezero pojmenují po nějakém pantátovi, přesto, že by se správně mělo jmenovat Bobří. Ale to by se pak tak muselo jmenovat každé druhé jezero v Kanadě a že jich tu jsou tisíce. Konec konců, bobrům by to pojmenování stejně nebylo k ničemu dobré, navíc, lidé se jim odvděčují pokládáním pastí, a někdy je střílí jen tak, pro zábavu. Byť je to zakázané.

Co se týče jejich masa, někteří Indiáni mu dávají přednost i před losím. Dokážou z něj vyrábět i něco podobného klobásám. Obojí jsem ochutnal a za mého pobytu v lese mne mí trappeři zásobovali masem z ulovených bobrů. Já jim na oplátku pohlídal pasti. Bobří maso je dosti tuhé a nejlépe je jej vařit před pečením v několika vodách, to aby nebylo tak cítit dřevěnou pachutí. Troufám si tvrdit, že by asi řadě lidí moc nechutnalo. Já z něj však dokázal vykouzlit kulinářské zázraky, zejména má sekaná, do které, pokud jsem ovšem měl, přidal trochu vepřového, ale především hodně česneku.

Autor článku: Georg L‘Ermite; Foto: Archiv autora