Kanadská tajga – Srnec 1

Autor: Georg L‘Ermite Už je to více než dvacet let, měl jsem smolný rok. Na jaře jsem přišel díky požáru své chaty téměř o všechno vybavení do přírody, hlavně o rybářské náčiní, stan i kanoi. Nezbylo mi, než se uchýlit na čas do města.

Na podzim mi vykradli můj Ford Bronco a tím jsem přišel o spoustu cenného nářadí, bez kterého nemohu pracovat, a tím pádem jsem tedy ztratil práci. A to v situaci, kdy nezaměstnanost díky hospodářské krizi je pořád na vzestupu. Moje nervová soustava, jak se zdá, dosud všem těm malérům odolává, jen si kladu otázku, jak ještě dlouho. Obávám se, že příští, byť i malá pohroma, mne dozajista přivede do blázince.
Můj bývalý profesor francouzštiny, se kterým jsem i po ukončení školy zůstal v těsném styku, si zřejmě povšiml mého neutěšeného psychického stavu, a tak mi poradil, abych na čas vypadl z města někam do přírody. A že prý začíná příští sobotu sezona lovu na srnce virginského. Tak jsem běžel urychleně zakoupit povolenku, lépe řečeno, dvě. Jednu pro malou zvěř a druhou pro srnce. Po zbytek dne jsem balil vše potřebné k lovu a především vyndal zadní sedadla z mého Fordu a instaloval místo nich provizorní lůžko.To jsem zhotovil z odřezků tříčtvrtě palcové překližky. Moc sice široké nebylo, ale spalo se i tak na něm velice dobře. Nad ránem jsem naházel své vybavení do vozu, natankoval u nejbližší pumpy a ještě za tmy vyrazil směrem k Maniwaki. To je taková větší vesnice, ležící na severovýchod od Hullu, zhruba osmdesát kilometrů vzdálená.

Když jsem se však přiblížil k Low, což je úplně malá vesnička asi tak šedesát kilometrů od Hullu, napadlo mne zajet se podívat na místa, která jsem znal od minulého roku, kdy jsem tam jezdíval rybařit a na podzim střílet koroptve a zajíce. Odbočil jsem tedy směrem k přehradě na řece Gatineau a hned za ní na lesní cestu, značně rozmlácenou. Zapnul jsem náhon na všechna čtyři kola a navíc zařadil redukci. Těch patnáct kilometrů harcování po výmolech, způsobených těžkými náklaďáky svážejícími vytěžené dřevo, mělo za následek, že všechno mé vybavení se válelo po podlaze Bronca v neuvěřitelném nepořádku. Když jsem konečně našel vhodné místo k zaparkování svého vozidla, byla už docela tma. A tak místo lovu jsem se za svitu petrolejky věnoval úklidu té spouště. Když vše bylo řádně urovnáno a mé provizorní lůžko připraveno, ulehl jsem bez večeře a hned na to usnul.

Ráno, ještě za tmy, jsem si uvařil kafe,vykouřil pár cigaret a šlo se na věc.Hned za zatáčkou té lesní cesty, spíše by byl vhodný název tankodromu, jsem narazil na pár koroptví. Dva výstřely z mého poloautomatomatického Winchesteru ráže 12 ukončily životy těchto opeřenců. Dále jsem již neměl pražádnou chuť lovit. Vrátil jsem se tedy k vozidlu, milé koroptve stáhl i s peřím z kůže a nechal je trochu odležet. Normálně jsem je vždy předtím nechával v kůži nejméně tři dny a pak jsem je teprve stáhl a následně uvařil, či usmažil. To je také správný postup, i když názory se velice různí. Obvykle lovci vyříznou, či spíše vytrhnou prsíčka a zbytek zahodí. Já však z těch zbytků, s výjimkou kůže s peřím a střev, dokáži uvařit docela slušně chutnající polévku. S trochou sušené zeleniny a něco kořením přijde velice vhod na zahřátí unaveného těla. Prsíčka opatrně naklepu, okořením a osmahnu na oleji, či ještě lépe na másle.

Tentokrát jsem ale měl přímo vlčí hlad a tak jsem si ty procedury trochu zkrátil. Výsledkem byla velice špatně strávená noc, kdy jsem co chvíli odbíhal s baterkou do nejbližšího křoví, se zřejmým úmyslem ulehčit svým těžce zkoušeným útrobám. Navíc tu noc začalo i pořádně mrznout. Nad ránem jsem byl nucen nastartovat motor a zapnout topení. Trvalo to ovšem značnou dobu, než se vnitřní prostor mého Bronca alespoň trochu vyhřál. Pak započal další problém. Vodní páry z mého dýchání, mezitím zmrzlé na stropu kabiny, počaly tát. Kapky ledové vody padaly na můj péřový spací pytel, na pušky a mě pochopitelně na hlavu a záda. Tak jsem radši motor zastavil a netrvalo dlouho, vše znova zmrzlo doslova na kost.
Ráno jsem nevyspalý očekával první paprsky slunka, mráz pominul a tak jsem vyházel své věci ven a rozvěsil po větvích, aby trochu vyschly. Měl jsem přece jen ten den trochu štěstí, teplota vystoupala až na deset stupňů, prostě nádhera. Pak jsem si udělal malou snídani, ovesné vločky s kondensovaným mlékem a trochou medu. Také jsem zjistil, že má vejce mrazem popukala, takže mi nezbývalo nic jiného než je vyhodit. Mohl jsem sice některá sníst, ale můj otřesený žaludek měl potíže i s ovesnými vločkami, což teprve s vejci.Tak jsem si tedy nedobrovolně nařídil dietu a po zbytek dne nic jiného nejedl.

Po tak mizerně strávené noci na lov ani pomyšlení. Přemýšlel jsem o tom, že jsem opravdu špatně vybavený na podzimní sezonu a navíc, že se nacházím v místech, kde, pokud by mne zaskočil sníh, tak se odtud nedostanu dříve než na jaře. Vytáhl jsem svou dosti podrobnou mapu a zkoumal možnosti, kde bych mohl zaparkovat v relativně blízké vzdálenosti od udržované silnice a pokud možno v nějakém klidném koutku. Pak jsem si ale vzpomněl na jeden pískový lom blízko jezera Low, ani ne sto metrů od jezera a zhruba půl kilometru od nejbližší udržované cesty. Tak jsem pro tentokrát řádně připevnil vše co se dalo, flinty zabalil do spacího pytle a vše ovázal gumovou šňůrou. A ještě to odpoledne za světla vyrazil k onomu lomu, vzdálenému nějakých dvacet kilometrů, možná i o něco více.

Kupodivu zpáteční cesta k silnici proběhla hladce a tak za zhruba jednu hodinu bylo již mé Bronco pěkně zaparkováno ve zmíněném lomu. Působilo to tam docela idylicky, až na to, že tam doléhal hluk od hlavní silnice vedoucí na druhé straně jezera. Hlavně se tam dal rozdělat oheň v naprostém bezpečí na rozdíl od mého předcházejícího stanoviště. Pěkně v závětří a po tom, co jsem připravil své lůžko na noc, zapálil jsem táborák. Po skromné večeři, opět se skládající převážně z ovesných vloček, ulehl jsem poblíž ohně. Příjemné teplo, nikde ani vánku, mne brzo ukolébalo ke spaní. Usnul jsem jednoduše řečeno jak ten špalek. Probudila mne vlezlá zima a tak jsem se přemístil do vozidla a zalezl do spacáku. Tentokrát jsem netopil a nechal okna trochu pootevřená, aby vodní páry mohly ven a nesrážely se pod střechou auta. To se mi bohatě vyplatilo, protivná vlhkost byla ta tam.

Ráno jsem nastartoval motor. V nepříliš vyhřátém voze jsem se oblékl a trochu pojedl, pochopitelně zase ty vločky, a také pořádně silné kafe. Pak jsem si oblékl svou červenou kamizolku, kterou zde povinně musí v lese nosit každý, ať už loví nebo ne, pochopitelně kromě Indiánů. Ti mají celou řadu výhod, ale o tom až později. Zamířil jsem směrem k jezeru a pak docela litoval, že s sebou nemám rybářské nářadíčko. Byl velice krásný den, slunce pálilo, prostě den jako dělaný na posezení u vody. Toulat se lesem a nechat se přímo žrát komáry, kteří, jak se zdá, si z mrazů předešlých nocí zřejmě nic nedělají a naopak, skoro to vypadá, jako by jich přibylo. Navíc ty protivné černé mušky, jen o málo větší než špendlíková hlavička, které člověka pokryjí od hlavy k patám. Zdá se mi, že kousance od nich pálí více než od komárů. Ty bestie dohánějí k zoufalství nejenom lidi, ale především zvěř.

K autu jsem se vrátil až za šera. Večer byl dosti teplý, sice jen několik málo stupňů nad nulou, proti předešlým dnům to byl přece jen veliký rozdíl. Na spaní bylo ještě příliš brzy, navíc jsem se za ten celý Boží den ani pořádně neunavil. Tak jsem se pěkně uvelebil u ohně a přemýšlel nad tím, jak ten skoro celý týden velice rychle utekl. Zapálil jsem také petrolejku, a na rozřezaný karton od krabic na náboje zapisoval, co jsem ten který den dělal. Když jsem totiž odjížděl z Hullu, tak mne vůbec nenapadlo, vzít s sebou alespoň pár archů papíru.
Byla již skoro tma jak v pytli a po širokém okolí zněl rámus motorových čtyřkolek, to lovci se počali přemisťovat do svých kempů, většinou dosti ubohých boudiček, roztroušených všude po lese. Neklamné znamení, že zítra brzy ráno to vypukne. Dnes večer budou jistě popíjet pivo, někdy i něco ostřejšího, a tak jsem si vzpomněl, že by někde v autě měla být lahvička ginu, pokud se ovšem po těch mých přesunech nerozbila. Po troše hledání jsem ji opravdu nalezl a dokonce neporušenou. Tak jsem tedy mohl popíjet jako ti ostatní a snít přitom o nádherném srnci, kterého snad jednoho dne ulovím. Náramně to navíc napravilo můj nemocný žaludek. Po několika sklenkách jsem láhev zase uzavřel a pečlivě ji skryl pod palubní desku. To proto, že kdyby mne náhodou kontrolovala policie či lesní stráž a našla otevřenou láhev, tak by jistě z toho vyvodila pro mne neblahé závěry.

V sobotu ráno mne probudilo krupobití výstřelů, místní tady mají totiž ve zvyku vytvořit rojnice a výstřely vyplašit zvěř. Jiná parta má za úkol postřílet vše živé, co vyběhne v panice z lesa na otevřené prostranství. Je to způsob lovu zde zakázaný, ale jak se zdá, tak si nikdo s tím hlavu neláme. Snad jen já, protože je mi zcela jasné, že po takovém masakru tady asi srnce nedostanu. Spíše riskuji, že dostanu nějakou zbloudilou střelu do palice či jiné části těla. Navíc, jak to vypadá, jsem zřejmě mezi těmi dvěma bandami. To se v brzku potvrdí, když výstřely začnou práskat v mé těsné blízkosti. Abych je upozornil na mou maličkost, nabíjím Winchestera a pošlu několik ran do vzduchu. Zároveň vytahuji a nabíjím svoji kulovnici pro případ, že bych měl to štěstí a nějaký ten srnec vyběhl přímo proti mě. Bylo to úplně zbytečné, za chvíli se z lesa vynoří houf rozchechtaných chlapů, kteří jsou viditelně pod párou. A zamíří rovnou ke mně. Mluví jakousi podivnou směsí angličtiny a francouzštiny a opravdu jim není rozumět. Navíc takové ty opilecké bláboly.

Můj cizokrajný přízvuk je však zarazí, pak se hrozně diví, co tady pohledává člověk z města a navíc docela sám. Dostane se mi mnohých rad a též varování, nakonec jeden z nich vytáhne láhev jakési kořalky a jsem nucen pít s nimi. Dostane se mi i pozvání do jejich kempu, což však s díky odmítám, zásadně nenechávám své zbraně bez dozoru, navíc v autě s vypáčeným bočním okénkem. To by byla velice snadná kořist pro nějakého lumpa. Snad, kdyby se tam dalo zajet autem, potom bych si možná dal říci. Tím ovšem rozpoutám velkou hádku, zdali je možné dojet až k jejich chatě s mým Bronkem. Oni to mají jednoduché jako místní, jedou klidně těch několik kilometrů na svých čtyřkolkách rovnou z domova. Polovina tvrdí, že to možné je a druhá to zamítá. Snadno se ujistím, že ta polovina, co tvrdí že možné to je, se skládá z chlapů, kteří již dosti popili.A tak, ještě jednou a s velkými omluvami odmítám a zůstávám na svém stanovišti. Ti chlapi, tak jak se objevili, tak zase zmizeli.

K večeři si otvírám konzervu a nechávám ji trochu ohřát v horkém popelu. Než se však do ní pustím, zaslechnu někde z houští na druhém konci lomu žalostný nářek nějakého zvířete. Nechám tedy konzervu konzervou a vydávám se za tím zvukem. V jednom houští nedaleko mého auta nalézám i v té tmě malého mývala. Nenechá však na sebe ani sáhnout a tak se vracím k autu pro silné kožené rukavice. Také jsem si na to vzal baterku která měla docela vybitou baterii, takže mi vlastně byla na nic. Mývala jsem však přesto našel a i přes jeho odpor odnesl do auta. Tam jsem mu ustlal na podlaze mým starým svetrem a hodnou chvíli se zdálo, že mu to vyhovuje. Zhruba o půlnoci to nebožátko začalo naříkat znovu. Vyměnil jsem v rychlosti baterii v mé lampě, navlékl rukavice a snažil se zjistit příčinu. Až teprve po ohledání jsem zjistil, že má skoro ustřelenou zadní levou nožičku a ta přední visela vlastně jen na šlachách. Také jsem našel pár děr po brocích velké ráže v oblasti páteře. Chudák mýval byl tedy beztak odsouzen k smrti. Zoufale jsem přemýšlel co dělat, byť se naskýtalo pouze jedno řešení, to nebohé zvířátko utratit. Ukončit tak jeho trápení. Také jsem pomýšlel na to, odnést je o kousek dál a nechat na pospas osudu. První varianta nakonec zvítězila a tak jsem jej vyndal z auta a ranou z brokovnice ukončil jeho pozemský život. Zabil jsem v mém životě dosti zvířat, ale žádného mi tak nebylo líto, jako toho malého mývala.

Tato událost se mnou pořádně zatřepala, po tři dny jsem nebyl schopen ani jen se podívat na flinty. Něco jiného je střelit jedinou dobře mířenou ranou srnce, ale dívat se na utrpení z pomalého umírání tvora, který měl tu smůlu, že do něj nějaký idiot napral pořádnou porci broků a zřejmě jen tak pro zábavu. Navíc mývalové jsou po většinu roku chráněni a smí se střílet jen malorážkou a to ještě za splnění určitých podmínek. Najednou mne přestal lov bavit, nebohého mývala jsem pohřbil a pak naházel své věci do auta a zamířil do Hullu. Stejně jsem se už potřeboval vykoupat a s potravinami jsem na tom byl též špatně. Večer už jsem si medil ve vaně, napuštěné pořádně horkou vodou.
Jen co se doma vyspím, pojedeme dál.

Autor článku: Georg L‘Ermite; Korektura a obrázky: Olga Janíčková