Kanadská tajga – Srnec 2

Autor: Georg L‘Ermite Tak jak to dopadlo s tím srncem! Ráno jsem už doma neměl stání a tak po nezbytných nákupech jsem naložil zbraně a střelivo jako poslední a něco málo po poledni už jsem byl zpět v mém revíru.

Když jsem projížděl po silnici z Poltimore do Low, zaujala mne jedna odbočka do lesa, navíc se zdálo, že by to mohlo být o mnoho klidnější místo než v pískovém lomu. Jen o nějakých deset kilometrů dál. Tak jsem na ni odbočil a pokračoval malou rychlostí směrem na východ. Ta cesta ale končila opět v pískovém lomu, jen o málo menším než ten, na kterém jsem strávil několik nocí předtím. Navíc tam byl solidní pramen s miniaturním jezírkem, pokrytým slabou slupkou ledu. A to rozhodlo, bylo kde se umýt i mít vodu na vaření a pití. Tentokrát jsem nezapomněl na psací potřeby a tedy i papír a tak za dlouhých večerů jsem ve světle petrolejky přepisoval své poznámky, napsané na obalech od munice, na pořádný papír.

Srnec virginský je po čertech práskaný tvor. Zřejmě ví velmi dobře, kdy začíná lovecká sezona, a uklidí se do rezervací, kde se střílet nesmí. Jen pár hlupáků, kteří doufají, že ten masakr přežijí, zůstává ve svém teritoriu. Přesto se dovedně maskují, je opravdu velice těžké je rozpoznat na pozadí lesa. Obvykle je člověk zaregistruje až když se dají na útěk. Aby jejich populace nebyla kompletně vybita, moudrá vláda rozhodla, že se budou jednu sezonu střílet srnci a příští zase srny. Nakolik je to nařízení dodržováno, o tom nemám potuchy, jisté ovšem je, že se nevztahuje na Indiány. Ti mohou střílet i když je po sezoně, ta trvá pouhé dva týdny pro nás ostatní, a navíc vše co se hýbe.

V době, kdy jsem toto psal, termín politická korektnost jaksi znám nebyl, ale přesto byl uplatňován. Takže tu dnes i tenkrát máme občany dvou kategorií. Ti první, a oni zde v Americe první opravdu byli, mohou vše, a ti druzí nesmějí pomalu nic.
Vrátím se však k mému rukopisu, je poněkud těžké se orientovat v tom naškrábaném textu a navíc po takové době.

Dnes jsem nachodil zhruba deset kilometrů, aniž bych zahlédl jediného srnce, přestože čerstvých stop bylo na sněhovém poprašku dost. V noci zřejmě prošlo několik kusů ani ne dvacet metrů od mého auta. Pochopitelně jsem, jako obvykle, trochu zabloudil, ale z bryndy mne vytáhla má nová busola, na rozdíl od mé staré nezamrzá, ani se neorosuje zevnitř. Poměrně přesně jsem určil svou polohu a nabral kurz rovnou na jih. Po hodině jsem narazil na silnici a po ní pokračoval na západ. Ani to dlouho netrvalo a byl jsem v mé pískovně. Hlad jsem měl jak vlk, a tak jsem rozdělal oheň a dal se do vaření. Večeře byla jednoduchá, polévka z kelímku a kus chleba. Pak následovalo dobré kafe, a to vše završila cigaretka, na tu jsem se těšil asi nejvíce. Do lesa totiž cigarety zásadně neberu.

Z pohodlného lenošení mne vyrušili dva chlapi, zřejmě místní, kteří francouzštině dávali pořádně na frak, a jejich angličtině aby čert rozuměl. Přesto jsem nakonec vyrozuměl, že hledají vhodné místo na postavení posedu. Ten si nesli na zádech, je to taková jednoduchá kovová konstrukce, která se dá zavěsit na strom, pak se na ni vyleze po žebříku. I ten ti hoši vlekli sebou. Chtěli s tím být hotovi před soumrakem a brzy ráno zahájit trpělivé vyčkávání na případnou oběť. Bylo zřejmé již od samého počátku, že se v kraji vyznají velice dobře a místo měli již vybrané předem. Netušili ovšem, že jsem se jim na něm nainstaloval, tedy v jeho blízkosti. Zkoušeli mne přemluvit, abych táhl jinam. Ale mě mé stanoviště z vícero důvodů velice vyhovovalo, a tak jsem dělal že jim nerozumím. Nakonec se vzdali pokusů mne vystrnadit, ale přiznávám, že jsem měl až do jejich odchodu dost nahnáno. Sám proti dvěma ozbrojeným chlapům s nepříliš sympatickými obličeji bych asi nic nezmohl, pokud by se opravdu snažili prosadit svou. Přinejmenším by mě mohli poopravit můj ciferník, popřípadě i propíchnout pneumatiky, či jinak poškodit mého Forda. Naštěstí to vzdali, ale od té doby znám několik velice nehezkých anglických nadávek. Velice jsem si oddechl, když zmizeli za vjezdem do pískovny. Ovšem to mne naplnilo nadějí, že bych snad na tom mém místě se přeci jen mohl dočkat kýženého srnce – srny se ten rok střílet nesměly. Bylo to někdy k vzteku, vidět na dostřel stádečko nádherných srnek, ovšem bez srnce, a nemoci si ani střelit.

Ti místní hoši měli skoro celý rok na to, aby si zjistili kudy zvěř chodí, a podle toho, jak urputně trvali na svém, jedno z těch příhodných a zřejmě velice slibných míst se nacházelo v těsné blízkosti mého tábořiště.

Noc proběhla klidně, ráno jsem se ale probudil s bolestí v levém koleně, zatracené reuma. To vlhké bydlení vykonalo své. To mne přimělo k zamyšlení, zdali jsem schopen sám odtáhnout složený kus, v případě že by mě svatý Hubert dopřál to štěstí.
Dnes, již od rána, se ozývají výstřely ze všech stran, připadám si jak na válečném poli. Malý Vietnam a srnci v roli Vietkongu. Jejich jedinou zbraní je však rychlost, bystrost, a na to velice příhodná kamufláž. Ani neposnídám, ale velice rychle nabíjím karabinu a škrábu se do kopce. Když tam konečně vylezu, uvidím k mé náramné zlosti stádečko pěti srnek, na čele s velice hezkým srncem, přímo k pomilování. Vzápětí mizí v křoví a srnky jakbysmet. Kdyby mi tak ten pacholek dal alespoň pár vteřin na zamíření. Navíc jej obklopily jeho srny a nebylo možné riskovat, že nějakou zasáhnu, či zraním. Také, již ze zásady, nestřílím na zvěř zezadu. Jednou se mi to stalo a dodnes mám z toho výčitky. Koule z mé brokovnice doslova urvala zadní nohu ubohé srnce. Ta ale přece jen utekla a trvalo mi celý den ji dohledat. Pochopitelně, maso za nic nestálo a obraz toho ubohého zvířete mi dlouho kazil mé sny. Tenkrát jsem měl opravdu v úmyslu prodat flinty a s lovem skončit. A hlavně jsem se ještě po dlouhou dobu styděl za svou zbrklost.

Tak máme za sebou neděli, a začíná nám poslední týden lovu. Prozatím nezměněn, nic, ani nikoho jsem nestřelil, ani nikdo nezastřelil mou maličkost. Přesto jsem měl to štěstí, vidět srnce, přesněji řečeno, srnu. Vracel jsem se ze šoulačky, dloubal se v nose a myslel na různé zbytečnosti, a tak, ve chvíli, kdy měla promluvit má smrtící zbraň, byl jsem naprosto nepřipraven, naštěstí. Tak jsem s potěšením sledoval tu srnku jak mizí v lese, výsměšně kývající svým bílým ocáskem. Do poslední chvíle ležela jak přibitá k zemi, ale v momentě, kdy jsem sáhl na pušku, vyrazila dlouhými skoky k lesu. Bylo to docela úchvatné divadlo, ladnost pohybů hodná baletky.

V úterý ráno jedu do vesnice, jmenuje se Low, došel mi tabák i chléb. Také jsem dostal chuť na něco ostřejšího. Radši bych si ovšem koupil pivo, ale to by mohlo přes noc zmrznout, a navíc, těžko bych ho schoval před lesní stráží, či dokonce policií. Na mou lahvičku ginu mám ale připraven osvědčený úkryt pod palubní deskou mého povozu. Oni jsou totiž tady na to dost přísní a tresty bývají vysoké. Takže večer vypiji jednu či dvě štamprličky a láhev uschovám. Zakoupím i několik značně předražených konzerv, teprve po návratu na své stanoviště zjišťuji, že jsou všechny prošlé. Přesto, víceméně z nouze, je zkonzumuji, naštěstí bez následků. Večer se zabývám čištěním zbraní, už se o ně pokouší rez a také trochu píšu. S trochou ginu to jde o mnoho snadněji.

Ráno vstávám na své zvyklosti velice brzy, je ještě pořádná tma a mrzne až praští. Večer jsem si do termosky uvařil silné kafe a tak jsem ráno nemusel ani rozdělávat oheň či zapálit vařič. Zřejmě jsem se již aklimatizoval natolik, že mi ta vlezlá zima ani příliš nevadí. Rozhodl jsem se vyrazit do terénu, kde jsem doposud nebyl. Mapa mi příliš nepomáhá, mnohé potůčky či jezírka na ní nejsou vůbec vyznačeny. A tak spoléhám jen na mou busolu a zřejmě dobře vyvinutý orientační smysl. Po asi tak hodině chůze v relativně schůdném terénu se nořím do opravdové džungle. Postupuji s velikou námahou podél nepatrného potůčku, až dorazím na bobří přehradu. Síle ledu, i přes několik mrazivých nocí ale nedůvěřuji a tak jej radši obejdu. Mezitím pomýšlím na to, jak bych asi odtud dostával střeleného srnce. I kdybych jej rozřezal na kusy, což se nesmí, mám právo jej na místě pouze vyvrhnout. To je proto, že každý ulovený kus musí být řádně zaregistrován a vcelku, aby se dalo zjistit, zdali se opravdu jedná o samici, či samce. Než bych se vrátil pro další kus, jistě by mne předešli kojoti či jiné masožravé bestie. I to se mi již jednou stalo.

Na velké úvahy však není moc času, terén je čím dále tím neschůdnější, blíží se poledne a měl bych pomýšlet na návrat. V tuto roční dobu je již v pět hodin pořádná tma. Z úvah mě vyruší hluk motoru docela blízko ode mne. Divím se tomu velice, podle mapy by přede mnou neměla žádná cesta vést. Rozhodnu se proto přijít tomu na kloub a obětovat pár desítek minut postupem vpřed. Po zhruba patnácti minutách se vynořím na silnici, která je mi nějak povědomá. Bodejť by nebyla, tím kličkováním okolo potoků jsem vzal, byť neúmyslně, zpáteční kurz. Asi také proto, že pod ledem se těžko určuje, kam který potok vlastně teče. Když jsem totiž opustil poslední bobří hráz, zřejmě jsem narazil na jiný potůček a vydal se zpátečním směrem. Hlavně však, byl jsem líný vytáhnout busolu. Bylo to vlastně štěstí, už jsem počínal cítit únavu a navíc jsem se obával o brokovnici, uloženou v mém Fordu. Byl sice uzamčen, ale vypáčené okénko na straně spolujezdce umožňovalo velice snadný přístup pro případného zloděje. Velice jsem si oddychl, když jsem po dvaceti minutách chůze dorazil k vjezdu do pískovny. Auto, i můj skromný majeteček byly v pořádku a tak již za malou chvíli plápolal oheň a otevřená konzerva zahřívaná žhavým popelem počala vydávat libé vůně. Navíc se zřetelně oteplilo a tak jsem proseděl u ohýnku zbytek večera, zahřívajíc své vnitřnosti notnou porcí grogu.

Druhý den stoupám do kopce nad jezerem, abych se ještě před odjezdem potěšil naposledy nádherným pohledem na okolí. Kupodivu zjišťuji, že jezero ještě zamrzlé není a ten kontrast tmavé hladiny a bílého pozadí vypadá fantasticky. Na lov už ani nemyslím, ostatně srnec není kamzík a po skalách moc rád neleze. Na samém vrcholu té skály se posadím a opřu zády o zakrslou borovici. Flintu na kolenou, nabitou a zajištěnou, už beru víceméně jako nutnou dekoraci. Kolik času jsem strávil v této posici si ani nedovolím představit. Ale, nabažil jsem se těch nádherných pohledů a pomalu se připravuji k sestupu. Tak tedy ještě jeden pohled na tu krásu a hybaj dolů. Už se skoro chystám povstat, když mne napadne podívat se vlevo,do takové roklinky. Co nevidím, pochodují tam čtyři srnky. Pobaveně je sleduji až zmizí za skalami.

Krátce pohlédnu ještě jednou ke vchodu do té úžlabinky a v žilách mi ztuhne krev. Srnec a jaký, vzdálenost něco kolem padesáti metrů. Nevidí mne a ani zřejmě necítí, jsem po větru. Pomalu a velice opatrně odjištuji svou karabinu a přikládám ji k líci. Pořád mne ještě nevidí, ale když klapla pojistka, přece jen zvedne hlavu. Jsem v bezvadné pozici a on také, pěkně bokem. Chvilku zaváhám, ale pak přesto zmáčknu spoušť. Rána mne ohluší, ale s radostí pozoruji, jak se srnec téměř okamžitě kácí k zemi. Znovu nabíjím, to pro jistotu a chvíli ještě vyčkávám. Je však zcela jisté, že má rána cíl neminula, což se potvrdí, když srnce vyvrhnu. Najdu jeho srdce téměř roztrhané kulkou.

Tak, to bychom měli, teď nezbývá, než jej odtáhnout do pískovny, vzdálené zhruba pět set metrů. Vybíjím mou karabinu, přehodím si ji křížem přes záda a začnu zápasit asi tak s osmdesáti kilogramy mého srnce. S kopce to jde docela dobře, díky vrstvě sněhu to klouže jak sáně, horší bude určitě ta poslední partie po rovném terénu, navíc zarostlého křovím. Těch zhruba dvě stě metrů mne ale úplně vyčerpalo, navíc, počíná egyptská tma. Začal padat sníh, který mi však můj úkol, dopravit srnce k autu, příliš neusnadňuje, spíše naopak. Viditelnost je čím dále tím horší a počínám ztrácet nejen síly, ale i přehled o tom, kde vlastně jsem. Pohledem na busolu zjišťuji, že se vleču správným směrem, ale to neustálé kličkování v křovinatém porostu mne nutí směr neustále měnit a tím se notně zdržovat neustálou kontrolou busoly. Táhnu svůj úlovek tak nanejvýše pět až deset metrů, pak si musím trochu odpočinout, zkontrolovat směr a tak pořád dokola. Křoví počíná řídnout, neklamný příznak toho, že pískovna je již blízko.

Konečně se ocítám, celý upachtěný a zalitý potem na hraně pískovny, auto však v té tmě nevidím. Milého srnce nakonec shodím se svahu a sám hledám místo, kde bych mohl bezpečně slézt dolů za ním. Po malé chvíli se mi to podaří, a tak se vydávám hledat auto. Jakýmsi zázrakem na něj po chvíli narazím, odemknu, vlezu dovnitř a nastartuji motor. Pak rosvítím světla a pomalu začínam kroužit po pískovně.Netrvá dlouho a již vidím svou oběť. Zastavím hezky poblíž,a vychutnávám zplna ten pocit úspěchu. Nohy i ruce se mi od námahy klepou, ale přesto po chvíli odpočinku otvírám zadní dveře a srnce naložím. Pohledem na palubní hodiny zjišťuji,že je již dávno po půlnoci. Místa na spaní v autě však moc nezbývá a tak začínám pomýšlet na návrat do Hullu. Nakonec si to ale na štěstí rozmyslím, musím přece mého srnce zaregistrovat na nejbližším postu, a ten je v Low. Další pádný důvod byla skutečnost, že pokud by mne v noci zastavila patrola, těžko bych dokazoval,že jsem mého srnce střelil ještě před soumrakem. Tak jsem se tedy rozhodl počkat do rána a pak jet napřed do Low. Ustlal jsem si tedy na skromném prostoru mezi srncem a mým haraburdím, vypil skleničku ginu a zalehl. Ani mne nenapadlo, že jsem vlastně po celý ten Boží den nic nejedl.

Ráno jsem se probudil dosti brzy, bolavé tělo mě moc spát nedalo. Registrace v Low proběhla bez problémů a tak již za necelou hodinu jsem vláčel s pomocí Mariuse svůj úlovek do výtahu, abych jej dopravil do patnáctého patra činžáku, kde jsem tehdy bydlel. To se neobešlo bez zvědavých a často i závistivých pohledů. Pak jsem zalezl do vany a Marius se ujal porcování. Zřejmě v tom byl zběhlý natolik, že asi tak po hodině bylo maso zhruba naporcováno, takže když jsem konečně vylezl z vany, nezbylo než dát Mariusovi výslužku a také trochu peněz. Druhý den, hned po ránu, jsme spolu jeli do města, koupit nový mrazák. Lednička totiž praskala ve švech. Pak jsme se dobře bavili po zbytek dne dalším porcováním a balením masa. Mezitím jsme každý spořádali úctyhodné množství srnčích steaků a to vše bohatýrsky zapíjeli Budweisserem. Jak je vidět, člověk by neměl vzdávat své úsilí ani v okamžiku, kdy se vše zdá předem ztracené.
Tak to by byl konec jednoho vyprávění, díky mým poznámkám z tehdejší doby se mi, jak doufám, podařilo přiblížit jednu z pasáží mého života, zde v Quebecu. Začátky nebyly zrovna lehké, ale našel jsem si v lovu nikoliv jen zábavu, ale i určitý styl života. To mi pak pomáhalo i v dalších svízelných situacích. Ale o tom zas někdy jindy.

Autor článku: Georg L‘Ermite; Foto: Archiv autora